Článek
Vzpomínáte si ještě na brzké vstávání před šestou hodinou, abychom ráno stihli pravidelnou víkendovou nálož pohádek na tehdy velmi mladé televizi Nova? Troufnu si napsat, že není člověka, který by v ranním pásmu pohádek, které končilo někdy kolem deváté hodiny, neměl svou oblíbenou. Naprostými hity a zlatými hřeby rána byly pohádky ze studia Walta Disneyho. Krásně animované, barevné, milé a zábavné kousky jako My z Kačerova, Gumídci, Rychlá rota nebo Letohrátky. Doplňovaly je akční animáky jako Spiderman nebo Želvy Ninja. Dámy prominou, ale jako kluk si moc nepamatuji pohádky pro holky. Možná mě doplníte v komentářích.
Doby devadesátek jsou pryč a všechny tyto krásné pohádky se někam vypařily. Nebýt internetu, naše děti by už neznaly Báru, Bíďu, Bruču nebo Breptu ani Kulíka, Dulíka, Bubíka a strýčka Skrblíka, ba ani Chipa a Dalea. Zato my od našich dětí známe Krtečka, který, co si budem, nám po čtvrt roce začne lézt na nervy, ale taky prasátko Peppu, Škyťáka, Elenu z Avaloru, králíčka Binga a všechny členy Tlapkové patroly. A ve vysílání ČT pak vídáme všemožné moderní pohádky (kdo tvrdí, že dítě občas neodloží k televizi, je buď šílenec, nebo lže), které se dle mého názoru zdaleka nevyrovnají těm starým dobrým, i když úplně špatné taky nejsou. Umí být roztomilé, ale jsou daleko méně odvážné. A některé samozřejmě vyloženě pitomé (z Binga jsem měl tiky). Ze streamovacách služeb, ponejvíce asi z Netflixu, známe zase moderní pohádky, kde některé jsou taktéž úplně pitomé, přeplácané a neprosto nepodařené, jiné zase nějakou tu šťávu mají. Ale pořád to není ono, nestanou se z nich srdcovky.
Rozdíl mezi starými dobrými a moderními dobrými pohádkami je v odvaze. Odvaze ukázat, jaký svět opravdu je. Zatímco při sledování Gumídků nezřídka došlo i na boj dobra se zlem, tedy na násilí, v moderním netflixovském Křídovém kempu si děti berou helmy, i když na motorce ujíždí před stádem dinosaurů. Jo, koukat se na to dá, já se i těšil na nové díly. To, že dinosauři nechroupou nikoho v přímém záběru, úplně chápu, to není nic pro dětské oči. To, že hlavní postava je černoch, je v tomto případě naprosto v pohodě. Ale to, že děti ujíždějící dinosaurům v dodávce musejí být před rozjetím připoutané, mi přijde opravdu přitažené za vlasy, prostě to postrádá smysl, byť je to sebevíc výchovné. A to, že se dvě holčičí postavy dají na konci dohromady, si mohli autoři také odpustit. Ve starých pohádkách ani vztahy nebyly.
Když už jsme u propagace LGBT, tak osobně proti této komunitě vůbec nic nemám, podporuji je. Ale když se to násilně cpe i do pohádek, to už je trochu moc. Myslím, že rekordman v tomto tématu je jinak ne zcela špatný Divnosvět, kde hlavní protagonista má přítele (nic proti tomu), ale v ději to nemá sebemenší reflexi. Prostě nic, pár scén o tom, jak jsou kluci spolu a to je všechno. Proč, ptám se? To je třeba dětem podsouvat, že kluci choděj s klukama a holky zase s holkama? Mně to, kromě Lucie Bílé, nikdo nikdy nepodsouval, a přesto jsem s takovýma lidmi úplně v pohodě. V tomhle opravdu pohádkami vychovávat nepotřebujeme.
Otřel jsem se i o zobrazování násilí. Ve starých pohádkách prostě došlo na konflikt, boj, násilí. Zlo bylo po zásluze potrestáno a všichni byli šťastní. Mimochodem, ty úplně staré pohádky (psané, TV nebyla) jsou násilné ještě daleko víc. Němcová i bratři Grimmovi by se divili, co máme za pohádky dnes a proč zlo potrestáno nebylo. Kdo kdy viděl Toma a Jerryho, určitě ví, že tam je násilí základním stavebním prvkem. A dobrým, zábavným. Máte dojem, že moderní dítě by se sesypalo a nebo se z něj stal masový vrah, pokud by pár dílů vidělo? Já jich zhlédl stovky a nic, opravdu nemám potřebu páchat zlo. Ve světě to nechodí tak, že se se zlouny vždycky nějak domluvíme a nakonec se polepší a budeme přátelé. Kdepak. S Putinem se nikdo nedokáže domluvit už přinejmenším dva roky. Taktéž přátelská rozmluva s radikálním islámem nějak pokulhává. Ani s vrahy se asi taky nedá moc domluvit po dobrém. Ale děti po zhlédnutí pohádky mají pocit, že svět je růžový a všechno je super. Možná nakonec opravdu pomalu spějeme do společnosti z filmu Demolition man, jen bych se pak začal bát, aby nepřišel nějaký Simon Phoenix. Já rozhodně nejsem zastáncem násilí, ale je potřeba si připustit, že to k světu prostě patří, a ne si hrát, že nic takového neexistuje. Naopak děti pak mohou být v šoku, až se k nějakému násilí přichomýtnou.
Styl, jakým jsou pohádky naanimovány, je velmi subjektivní. Ale mně osobně přijde, že od té doby, co nám pokrok poskytl 3D animace, to nestojí za moc. Vypařilo se kouzelné ruční malování. Vypařila se osobitost. Jen se nahážou požadavky do systému a ten nám vyrobí, co mu řekneme. Všimli jste si třeba, že v animácích vypadá voda vždycky více reálně než zbytek okolí? Je to tím, že ji vytváří umělá inteligence z databáze. Je levnější si koupit program, než se s tím piplat ručně. Porovnejme si již zmíněného Krtka, toho starého, milerovského, ručně malovaného, s tím, co z něj udělali Číňani po (ne)slavném prodeji práv. O Šmoulech platí to samé, byť to naštěstí není taková tragédie jako s Krtkem. A může nás jen těšit, že 3D animace ještě nepronikla do Simpsonů.
Ano, pohádky tu máme především pro pobavení dětí. Ale pohádky nám velmi často přinesly nějaké poselství. Neříkám, že všechny, ale mnohé ano. Snaží se o to i dnešní kusy, ale přijde mi, že dětem naopak nalhávají, že svět je kouzelné místo bez násilí, v němž nejhorší, co může záporák provést, je posprejování lavičky a nebo ukradení dortu. Místo, kde si všichni rozumí a vždycky se domluví. A případný problém vždycky vyřeší nějaký „pan Ponožka“ láskyplnou domluvou nebo nějaké super udělátko obsažené v našem vozítku.
