Článek
Komu přijde nezapomenutelné dílo Ridleyho Scotta Vetřelec z roku 1979 jako víc kultovní a artový počin než jako horor, ať zvedne ruku. Nejde o to, že film by byl špatný, ba naopak, je naprosto famózní a jak scénář, tak režie i herci odvedli naprosto perfektní práci. Napětí je vystupňované, strach taktéž. Jenže v kontextu dnešní doby nám slavný Vetřelec přijde spíš jako „pohádka“ něž jako pořádný horor. Problém tkví v tom, že všechny pozdější horory už byly víceméně jiné. Někdo zkoušel přidávat krev, někdo napětí, někdo příběh. Třeba u Vetřelců se kormidla chytil místo Scotta James Cameron a natočil diametrálně odlišný film, který, jak mnozí tvrdí, jedničku ještě překonává. Je ale jiný ve všech ohledech. Především značně přibylo akčních scén a celé dílo je pojaté velkolepěji. Cameron tedy vyšrouboval spirálu kvality ještě o kousek výš.
Ze série hororů zabrousíme ještě do oblasti moře, tedy k filmu Čelisti. Naprosto brilantní dílo. Jeho nástupci s pořadovými čísly 2 a 3 už jsou vyloženě béčkové filmy, ale o moderní spojitost se postaral film MEG: Monstrum z hlubin. Pravda, je opět jiný, ale s Čelistmi má podobný scénář. Jedná se o akční hororový film, který je v mnoha ohledech lepší než čelisti (akční scény, lépe odsýpající příběh). Ovšem není tak artový ani dramatický jako původní Čelisti.
A v porovnání s tím, jaké horory můžeme vidět na plátnech kin dnes a na které jsme si zvykli, se osmdesátkovým hororům spíše smějeme či je sledujeme nanejvýš s úctou, pokud jde o kultovní kousek.
Neplatí to jen o hororech. Teď se opřu i o sci-fi, ač jsem si jist, že i od fanoušků to zaručeně schytám. Mám na mysli kultovní sérii Star Wars. I já jsem vlastně v devadesátkách, když se k nám dostaly VHS, hltal jeden díl za druhým stále dokola a chvíli jsem chtěl být Žvejkalem, chvíli Lukem. První díly (tj. 4-6) jsou dodnes naprosto perfektním počinem. Ovšem příběh bylo třeba začít (nikoliv dokončit), a tak se po 16 letech začala točit nová éra počínaje prvním dílem. Zde už je potřeba přiznat, že první díl je prostě v mnoha ohledech lepší než původní tři. Lepší efekty, více akčních scén, humor, nadhled, více detailů… možná jen ten scénář začal mírně pokulhávat. Ovšem když pustíte 4. a 1. díl série někomu neznalému, jistě vám řekne, že daleko lepší je první díl než čtvrtý. Bude to patrně tím, že první díl (ač už i ten je dnes dost starý) se víc přizpůsobil modernímu konzumentovi.
První filmová adaptace Duny z roku 1984 není špatná, ale nová pod taktovkou režiséra Denise Villeneuva ji drtí po všech stránkách. Má někdo jiný názor?
Dalším příkladem nám budiž neméně kultovní série, jakou je příběh agenta 007, Jamese Bonda. V roce 1962 natočený první film Dr. No se Seanem Conerym v hlavní roli je jistě také kultovním dílem. A i zde se už málokdo bude hádat o tom, že nejnovější díl série Není čas zemřít s Danielem Craigem jako agentem 007, je prostě lepším.
A co třeba válečné filmy? Chce někdo srovnávat kvalitu děl jako Zachraňte vojína Ryana s Příliš vzdálený mostem? Jistě v obou excelují perfektní herci, mají úžasný příběh, skvělou režii i scénář. Ale prostě moderní válečné filmy jsou pro nás lepší. Jak efekty, tak podáním, dramatičností. Když srovnáme třeba výborný německý film Ponorka z roku 1981 s moderním filmem Greyhound s Tomem Hanksem, vyjde nám prostě lépe Greyhound. Ponorka má napětí i akci, ale pro moderního diváka se tak nějak vleče.
Pokud bychom vedle sebe postavili kultovní fantasy Barbara Conana a moderní Dungeons & Dragons: Čest zlodějů, pak jasně vyhrává Dungeons & Dragons. Je totiž novější, zábavnější. Stejně jako se nemůže Nekonečný příběh měřit třeba s Hobitem. Prostě moderní vždy vyhrává. A ať si říká kdo chce, co chce, i to Jumanji je prostě nové lepší.
A úžasná námořní série Hornblower z roku 1998 pochopitelně dalece převyšuje první film z roku 1951 dle předlohy C. S. Forestera stejně, jako to udělala Duna.
Jak šel čas, změnily se naše divácké návyky a především jsme si až příliš zvykli na standard, vůči kterému jsme otupěli, a chtěli jsme něco víc, něco lepšího, velkolepějšího, akčnějšího, s lepším příběhem. A když nám to režisér nedal, ztratili jsme zájem. Trend je ale neúprosný, a tak scénáristé, režiséři i herci musí do díla dát stále více energie, aby nás uspokojili. Někdy se nezadaří, někdy ano. Nejen filmy se tak vlastně potýkají se spirálou kvality, kterou diváci mimoděk šroubují čím dál výš. Jestli už jsme narazili na strop, nikdo neví. Možná, že ten strop kvality ani neexistuje. Když jsme přesvědčeni, že jsme zhlédli ten nejlepší film, vždy přijde dříve či později něco, co nahradí původního krále, i když ten navždy zůstane v našich srdcích. Snad jen útěk z věznice Shawshank je králem věčným.
A samozřejmě v neposlední řadě za jistou kvalitu může i technologický pokrok. S příchodem CGI efektů si filmaři mohou dovolit naprosto cokoliv, i když se od nich pomalu také upouští, protože diváci i herci seznali, že současné využívání CGI už je jaksi přes čáru a spíše škodí, než pomáhá.
Tímto zamyšlením jsem možná šlápl na kuří oko mnohým fanouškům a jsem si toho vědom. Ale na svou obhajobu bych chtěl podotknout, že rozhodně neshazuji kvalitu původních starých filmů a jistě minimálně všechny zmíněné řadím do kategorie filmů, které je potřeba vidět. Ale pro moderního, mainstreamového diváka jsou nové filmy prostě a jednoduše lepší a možná i stravitelnější. Lépe je chápe, méně se u nich nudí a více mu utíkají. Kolikrát než se nedějeme, dvě hodinky před plátnem jsou pryč a promítají se titulky.
A samozřejmě všechny zmíněné staré filmy, které tu obrazně „hážu přes palubu,“ vám velmi doporučuji ke zhlédnutí, protože něco takového už nikdo nikdy nenatočí a jsou špičkou filmové tvorby. Byť dnešní pohledem tak nějak ohranou.
