Článek
Před nějakou dobou jsem byl frustrován neustále se linoucím cigaretovým kouřem, který ze sousedních balkonů pronikal do mého bytu. Proto jsem sepsal článek, kterým jsem poměrně nepěkně napadl kuřáky, by si své tabákové manýry nechali na doma. Jo, teoreticky i na tom balkoně jsou doma a je můj problém, že v létě větrám, ale rozumíme si… A kuřáci se pochopitelně začali bránit. Trochu paradoxně největším argumentem nebylo nic jiného, že alkoholici jsou horší. Takový trochu zástupný problém, který ovšem nic nevysvětlí ani nenapraví.
Jenže jelikož mi kuřáků, kteří v diskusi naříkali, jak jsou k nim nekuřáci netolerantní a jak na ně pořádají pogromy, když je vykazují z veřejných prostranství i restaurací, bylo tak trochu i líto, nad celým tím problémem jsem dlouho přemýšlel. Tyto řádky jsou pak filozofickou úvahou toho, na co jsem nakonec přišel.
Začněme argumentem, který je občas k slyšení od nekuřáků: „Normální je nekouřit!“ Samozřejmě s tímto výrokem nelze než souhlasit, má však k sobě přilepený dovětek „ale.“ V současné době nám přijde, že když se člověk narodí, tak kouření není rozhodně to, co by mu pán Bůh dal do vínku. Musí se někde „zkazit“ a naučit se kouřit sám. Ovšem ne vždy to bylo tak jednoduché. Na přelomu 19. a 20. století patřilo kouření cigaret k dobrým mravům a kdo nekouřil, byl považován za podivína. Tabáková lobby tento styl života samozřejmě podporovala a snažila se jej udržet při životě co nejdéle. Ještě v roce 1999 (a leckde i později) jsme mohli spatřit reklamu s drsným americkým kovbojem s cigaretou v koutku – Marlboro Manem, který nám podsouval, že s cigárem v puse jste fakt frajer. Pod tímto tlakem samozřejmě kouření bylo „pohodlnější“ a sociálnější, než se tabákovým výrobkům vyhýbat.
Jenže už ke konci 20. století se začalo rozšiřovat povědomí o tom, že kouření není úplně zdravé a někteří lidé se na kuřáky začali dívat skrz prsty, protože sami svodům tabákových výrobků nepodlehli a tak jim cigaretový kouř na veřejnosti vadil. To se dosud příliš nezměnilo. I dnes jsou kuřáci jakousi lovnou zvěří, která se s pochopením setkává jen velmi těžko. Ovšem dojezd doby „běžného kouření“ máme na hrbu stále a v populaci je stále dost kuřáků, ačkoliv jejich počet postupně stále klesá.
Ale vraťme se ještě k citátu „Normální je nekouřit“ a k tomu, že kouřit se člověk musí naučit. V genech to rozhodně zakódováno nemáme, takže každý jedinec musí ze svého vlastního vědomí tu první, druhou, třetí cigaretku zapálit. Tedy závislost na nikotinu si každý nakonec vybere sám, z vlastní vůle. A to ať už proto, že chce zapadnout do nějaké party, která nekuřáky považuje za podlidi (zejména v pubertě toto hrozí nejvíce), proto, že všichni kolem kouří a tlak toho, že je člověk sám nekuřákem je příliš těžký, případně ještě z frajeřiny, že on taky kouří (opět zdravím Marlboro Mana) a nebo z nudy, kdy je potřeba jakýmkoliv způsobem zabíjet volný čas. Nemalá část kuřáků se třeba naučila kouřit na vojně, což už dnes nehrozí. Prostě spadnout do otroctví nikotinových výrobků nebylo v minulosti nic složitého.
Můžeme se také dívat na kuřáky stejnou optikou, jako se díváme na silné alkoholiky, feťáky a jiné závisláky? Možná že částečně ano, ale patrně ne tak zcela. Ona totiž závislost na cigaretách, byť sebevětší, je stále ještě tolerovatelná. Vyjma cigaretového kouře, který nám, nekuřákům nevoní, a případně odhozenými nedopalky, nás ničím jiným neobtěžují. Nejsou zbavení smyslů, jako namol opilí alkoholici, ani nekradou, aby měli na další dávku drogy, kterou užívají. Dá se s nimi normálně existovat jako s běžným nekuřákem a jediné, čím nás trápí je onen cigaretový zápach.
Další otázkou pak je, nakolik jsou ochotní s kouřením přestat. Jistá fráze tvrdí, že „přestat kouřit je úplně nejjednodušší věc na světě. Sám jsme to dokázal nejmíň dvacetkrát.“ Tedy že ke kouření se lidé často vrací a těch skutečně „polepšených“ kuřáků je jen málo. Kdo se kdy zkoušel odnaučit nějaké závislosti, ten ví, že nic jednoduchého to není. Ať už jde o nikotin, alkohol, herní automaty, nebo cukr. Čest těm, co své démony dokázali překonat. Chtít proto po kuřácích, ať se na to vykašlou a nečudí nám do oken je od nás, nekuřáků, nadmíru přezíravé. Aby věnovali tolik úsilí tomu, aby nás neotravovali je od nás poměrně sobecké. Přece nechceme po lidech s nadváhou, aby kvůli nám hubli, protože v autobuse se nadměrně potí, čímž nás také obtěžují.
Ačkoliv tedy nám, nekuřákům, kuřáci vadí, nemůžeme se na ně zcela zlobit. Oni za svou situaci nemohou, protože holt jednou spadli do pasti, z níž se dá vymotat jen velmi obtížně. Ony ty závislosti číhají leckde, i tam, kde by je člověk nečekal. Rádi rolujete na Facebooku? Jste potencionální obětí… Ale na druhou stranu kuřáci do té pasti vlezli tak nějak dobrovolně. Sami strčili hlavu do smyčky, protože tehdy ještě nevěděli, co je čeká. Jak drahá a nebezpečná cesta tím z frajeřiny zapáleným cigárem ve 14 letech začíná. A nejspíš ani nevěděli, jak těm, co odmítli být frajeři, budou jednoho dne pít krev, až si na balkoně zapálí.
