Článek
Dnes nám začínají volby. Všichni, kdo mají právo volit se mohou sebrat a jít odevzdat podle svého svědomí jeden z hlasovacích lístků. K volebním urnám u nás dlouhodobě chodí zhruba 60 % – 65 % voličů. Tedy jen o něco málo více než polovina.
Je to dáno především tím, že lidé jsou často politikou zklamaní, politikům nedůvěřují a tvrdí, že nechodí, protože není koho volit. V dnešní době je nikdo chodit volit nenutí, je to tedy jejich svobodné, demokratické rozhodnutí, za nějž nemohou být na rozdíl od minulých dob, nijak trestáni. V době po volbách si pak užívají luxusu, kdy mohou kritizovat bez sebezpytování, že volili špatně.
Každý člověk, i ten, který se o dění kolem sebe téměř nezajímá, má snad nějaký názor. Nikdo nechce, aby každý volič byl politolog, ekonom, právník anebo odborník přes všechno. Ve volbách se jen chce, aby volič zhodnotil, se kterou stranou nejvíc souhlasí jeho představy o společném státě a takový hlas odevzdal. A ať nikdo alibisticky netvrdí, že si nemůže vybrat. Protože minimálně dnes je na výběr opravdu jakákoliv kombinace, včetně anarchistického „pálení“ hlasů. Od velkých k malým stranám si můžeme svobodně vybírat podle libosti. A kdo nemá čas na srovnávání a pročítání předvolebních slibů a prohlášení, může zcela bez překážek použít volební kalkulačku (nebo i zde), která ho navede a jednotlivé programy v kostce představí. Není nic jednoduššího a zabere to nějakou čtvrthodinku. Pro fajnšmerky pak volební kalkulačka nabízí i možnost porovnat své názory na hlasování s jednotlivými poslanci a zjistit, s kterým poslancem má dotyčný stejný názor. I to může pomoci se rozhodnout.
Výmluvy, že není koho volit, nebo že někdo neví, koho volit jsou tedy poměrně ploché, protože během chvilky se může v obraze dneska ocitnout naprosto každý, kdo má přístup k internetu, byť třeba i jen ve veřejné knihovně.
Jít k volbám samozřejmě není žádnou povinností a nikdo vám nemůže nic udělat, pokud volební místnost nenavštívíte. Ovšem vzhledem k minulosti je to naší morální povinností. Byly totiž doby, kdy demokratické volby nebyly samozřejmostí. A nemyslím teď éru socialismu, ale doby ještě o něco starší. Doby, kdy lidé neměli přístup k politice de facto žádný a museli o něj tvrdě bojovat.
Celá éra bojů o moc lidu započala Velkou francouzskou revolucí. V té kvůli našemu dnešnímu právu jít k volebním urnám tekla krev a umírali lidé. O několik desetiletí později se v takzvaném revolučním roce 1848 bojovalo za občanské svobody, které přišly, ale na volební právo tehdejší společnost nedosáhla. V Rakousko–Uhersku jsme dosáhli jen na takzvané kurie. Roku 1913, zemřela během dostihů Emily Davisonová, britská aktivistka za volební práva žen. Všeobecné volební právo pro ženy pak na našem území funguje až od roku 1920. Po sto letech bojů o volební práva jsme se tehdy skutečně dočkali. V Saudské Arábii si na tuto možnost musely ženy počkat až do roku 2015.
Rozhodnout se nejít k volbám je tedy plivnutím do tváře všem, kteří o tuto možnost usilovali a nebyla jim dána. Mávnutím rukou nad jejich utrpením i snahou vybudovat spravedlivější svět. My, kteří jsme se do tohoto svobodného světa již narodili to považujeme za samozřejmost. Samozřejmost, která by nám asi hodně scházela, když bychom se ocitli v režimu, který by nám chodit ke svobodným volbám neumožňoval. A že to je možné i v dnešním světě, plně dokazuje například Severní Korea, Čína nebo Rusko. Pojďme k volbám, ať z nás naši předkové mají radost!
