Článek
Napřed jsem si myslel, že jsem přehnaně paranoidní. Bylo to před nějakými možná pěti lety. Se známým jsme se jen tak nezávazně bavili o kárách za auto. Jen čistě slovně, bez jakéhokoliv hledání na internetu. A druhý den mi na internetových stránkách všude začaly vyskakovat reklamy na přívěsné vozíky. Zvláštní náhoda, která mě popravdě docela překvapila. Jak to, že internet ví, že jsem měl nějaký zájem o káry (který jsem vlastně ani neměl, na autě nemám, na rozdíl od známého, tažné zařízení)? Opravdu jsem ani neseděl u počítače, data na mobilu nemám doteď a patrně jsem neměl ani připojenou wifi. Tak že by prostě jen náhoda?
Pochopitelně jsem se ptal známých ajťáků. Ti mi s láskou a pochopením pro ubohého slabomyslného vysvětlili, že je to prostě nesmysl. Dodali pár opravdu dobrých argumentů typu rychlého vybíjení baterie, nepovoleného nahrávání a dalších, nad kterými jsem musel uznale kývnout, že jejich teorii podepírají. Tedy patrně se jednalo o náhodu a internet to ne mě zkoušel, jestli náhodou nechci přidat tažné zařízení. Zajímavé, že reklamy na montáž koule za auto na mě, na rozdíl od všech možných vozíků, nikde nevyskočily.
Žil jsem tedy chvíli s tím, že jsem byl poněkud paranoidní a obviňoval Číňany, Muska a Zuckerberga zbytečně. Dokud jsem úplně stejně nenarazil s dovolenou. Tělo vypovídalo službu a já potřeboval odpočinek, více o tom v mám jiném článku. Jen tak letmo jsme to rozebrali s manželkou, že by to asi bylo fajn. Taky jsem ani nezabrouzdal do internetových vyhledávačů dovolených, natož přímo na cestovní kanceláře, jen se prostě v řeči zmínil o svém plánu. A ejhle, internet nějakým záhadným způsobem zjistil, že chci oddech, a na reklamních banerech se mi začal objevovat Egypt, Mallorca či Bulharsko, všechno krásné hotely, které podporovaly mou vizi pěkné dovolené, již jsem si taky nakonec parádně užil. Jak to ale ten zpropadený internet zjistil, když mi vedle článků začal cpát first minute zájezdy? Podobné případy jsem pak zažil ještě asi dva, nicméně už si nepamatuji, čeho se týkaly. Však víte, jak něco zevšední, nevěnujeme tomu tolik pozornosti.
Opět klasické ujišťování od ajťáků, že jsem jen pako napadené paranoiou. Ale jak to, že dvakrát? Napadlo mě se na tento můj podivínský názor zeptat i neajťáků, počítačových mudlů. Zde už to se mnou nebylo tak hrozné. Občas měl někdo názor podobný tomu mému. Přidal podobný příběh. Taky mu přišlo, že mobil zaslechl jeho konverzaci, předal informace dál a algoritmus, kterému se dostaly do spárů, nám začal servírovat reklamu, o kterou jsme vlastně stáli, ale zároveň nestáli.
Ono nejde o nic světoborného, sám říkám, že mám tak nudný život, že pokud by mě někdo chtěl sledovat, spíš by mi to udělalo radost. Ale ta nejistota. Kdo nás poslouchá a ví, co chceme? Patrně to bude, pokud vůbec, nějaký algoritmus, kterému je úplně jedno o čem se bavíme, jeho jediný úkol je najít slovo, přiřadit ho do oblasti zájmu a propojit ho s personifikovanou reklamou. Proč mi personifikace reklam vůbec nevadí, si můžeme povědět příště.
Za celou to dobu, co mi tento reklamní stalking běhá v hlavě, jsem nepřišel na to, zdali oprávněně, nebo omylem. Jak tomu skutečně je, se dozvědět jednoduše nemůžeme. Nejspíše to bude střežené tajemství lidí, kteří z toho profitují (tedy zpracovávají data) nebo vyrábí ony šikovné užitečné přístroje, které nás pak odposlouchávají. A všichni ostatní prostě neví. Jedni tvrdí to, jiní zase opak. Někdo přidá podobnou příhodu, která mě jen utvrdí v tom, že jsem podezíravým naprosto legitimně. Ale co když se on jen veze na stejné paranoidní vlně jako já? V tom mě zase utvrdí někdo, kdo mi řekne, že je to blbost. A jak jste na tom vy? Máte taky někdy pocit, že mobil o vás ví víc, než byste chtěli?
