Článek
Předem oznamuji, že následující řádky nejsou žádnou ověřenou informací, ale teorií, která z ověřených a veřejně známých informací vychází. Klidně se mohu naprosto mýlit, stejně jako mohu mít v lecčems pravdu. Nicméně smysl to, doufám, dává.
O tom, kdo rozpoutal válku na Ukrajině, máme naprosto jasno. Jen přátelé Ruska se snaží tvrdit, že za to může Ukrajina sama, případně že za to mohou USA (zajímalo by mě, jestli za to stále mohou USA, když na postu prezidenta nyní sedí jejich oblíbený Trump). Vina padá především na imperiální ambice Ruska, potažmo Vladimira Putina, který neunesl obrat Ukrajiny po Euromajdanu a rád by ji měl stále ve své sféře vlivu. Tak, jak to má nyní s Běloruskem.
O tom, že Trump je velmi arogantní a sebestředný, se také asi bavit nemusíme. Zároveň svou sebestřednost promítá do řízení nejsilnějšího státu světa, kterým USA zatím stále jsou. Celá frakce MAGA se vlastně točí kolem zbytnělého ega Donalda Trumpa a promítá ho i s červenou kšiltovkou do národní politiky. Mohli bychom tedy zjednodušeně říci, že USA nyní nejde o nic jiného než o vlastní prospěch. Což se jim však nedá úplně zazlívat. O to víc vděční bychom měli být, že pod Bidenem se USA rozhodli Ukrajině nesobecky pomáhat.
Co víme dále je, že USA měly dlouhá desetiletí jako svůj protipól Rusko, respektive Sovětský svaz. Rozpadem Sovětského svazu však skončila éra bilaterálního světa a Amerika stála na špici světovlády sama. Jenže postupně se začínala rodit nová protiváha v podobě Číny, kterou jsme si tak nějak sami vypěstovali, neboť díky levné pracovní síle jsme tam přesunuli valnou část veškeré výroby. A Čína na tom profitovala, zbohatla, začala zbrojit a vystrkovat růžky. Například neskrývaným zájmem o Tchaj-Wan demonstrovaným velkolepými námořními cvičeními stále se rozrůstající čínské flotily.
Tedy Rusko již Američanům vrásky nedělá. Sice mají stále nějaké atomové zbraně, ovšem kdoví kolik a v jakém stavu. Pozemní armádou porazit síly NATO, respektive USA, zkrátka nemají šanci, přestože stále dělají ramena. Což si v USA dobře uvědomují a Rusko pro ně nepředstavuje téměř žádnou hrozbu. Naopak pro Evropu zatím stále ano, protože jak vidno, náš zbrojní průmysl usnul na vavřínech a probouzí se velmi pomalu a velmi neochotně. A imperiální choutky Ruska v Evropě (zatím) naráží pouze na impotentní prohlášení, odsuzování a jednání. Čest výjimkám.
Kdyby USA nadále podporovaly Ukrajinu, její šance na vítězství a porážka Ruska by se tím velmi navýšily. Popravdě Ukrajina je Americe nejspíše ukradená (obzvláště pod vedením MAGA frakce), o co jí však jde, je udržení stabilního Ruska. Poněvadž destabilizované Rusko může být velmi lákavou příležitostí pro Čínu, která by jej mohla jak vojensky, tak politicky spolknout. Nebo alespoň jeho část, o kterou by měli zájem. A tím by moc Číny, hlavního soupeře USA, významně stoupla, což si USA prostě nemohou dovolit, chtějí-li být na svém prvním místě nadále neohrožené.
Logicky tedy Trump uchopil historickou příležitost. Zastavení podpory Ukrajiny oslabí pozici Evropy, neuškodí Rusku. Oslabená Evropa je pro sebestřednou Ameriku velmi výhodná, stejně jako nesílící Čína, což zase zajistí alespoň trochu stabilní Rusko. Rusko může být stabilní pouze v případě, že nebude na Ukrajině vojensky poraženo. Protože vojenská porážka je patrně poslední hřebíček do rakve skomírajícího Ruska. A kdo ví, co by se po rozpadu Ruska stalo. Nejspíše by z toho, jak jsem psal výše, vyšla vítězně Čína. Možná částečně i Evropa, ale ta nemá příliš potenciál této situace využít. Obojí je pro Donalda Trumpa, zástupce současné sobecké Ameriky, špatně. Tedy jeho jedinou možností je podporovat Rusko, aby zůstalo stabilní. Jediné, co tento přístup může v tuto chvíli zvrátit, jsou vzácné kovy pod Ukrajinskými poli.
