Článek
Od mala jsem rád psal. Ano, venku s kamarády jsem lítal, na televizi koukal taky, ale namísto vysedávání u silnice a házení šišek po autech, jak to dělali mí vrstevníci, jsem radši byl doma a věnoval se nějaké klidnější činnosti. K tomu jsem vyfasoval naprosto úžasný muzejní černý psací stroj, s jehož klávesami jsem si rozuměl velmi dobře.
Už na prvním stupni základní školy jsem rozčiloval spolužáky svou snahou se ukázat, kdy jsem paní učitelce nosil svoje výplody, povídky a fejetony (jak to jen osmiletý kluk svede) napsané na stroji, protože mě to náramně bavilo. Paní učitelka nelenila a několikrát zadala podobný úkol i ostatním. Tímto jim děkuji za to, že jsem od nich nedostal „deku“.
Postupně, jak jsem stárnul, jsem se odstával k různým knihám. Dobrodružným, kovbojkám, fantasy, pohádkám. A začal se ještě víc projevovat můj introvertní nádech. Ale moje fantazie jela naplno dál. Začal jsem si tehdy psát takříkajíc do šuplíku. I když v té době už by se hodilo spíš do harddisku. První povídka se přetavila do knihy asi o 150 wordových stranách. Samozřejmě od autora, jemuž je 13 let, který frčí na Tolkienovi a který je sice dobrý v diktátech, ale stylistika pokulhává, se nejednalo o nějaký zázrak. Nadání Mozarta mi patrně schází. Pár dobrých myšlenek v tom bylo, ale s odstupem času nutno zhodnotit, že se jednalo o velmi lacinou kopii Hobita a Pána prstenů, šmrncnutou Řeckými bájemi a Xenou. Nicméně „kniha,“ jak zní název souboru stále na disku, patrně světlo světa neuvidí. Díkybohu – pro mne i pro vás.
Po té co doba pokročila, já si na vysoké načetl odbornou historickou literaturu, přišly další nápady. Začal jsem psát román z prostředí koncentračního tábora. Ne moc veselé téma nakonec skončilo na nedokončených třech kapitolách. Ale zde už byl jazyk textu pochopitelně lepší. Potom mě popadl postapo nápad a já začal psát román z nedaleké budoucnosti. Docela dobré, leč zase nedokončené. Další byl na řadě román z vojenského prostředí druhé světové války. Když jsem jej, pochopitelně nedokončený, četl s odstupem, řekl bych, že i velmi zdařilý a poutavý. A po tomhle marném pokusu přišel zlom. Román z prostředí první světové války. Absurdní román, psaný slovy velikána české literatury, Jaroslava Haška. Začal jsem psát, ale zároveň studovat. Dohledával reálie, hltal jazyk Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války a když jsem oba díly, resp. všechny čtyři, přečetl dvakrát, začal jsem studovat i Haškovy další povídky a dokonce i básně. To z důvodu, abych se přiblížil mentalitě tohoto velikána, jeho jazyku a tomu, co jej na tehdejší společnosti nejvíce pálilo. K tomu mi prošly rukama památníky vojáků z první světové války, které víceméně kopírují to, o čem psal Hašek ve Švejkovi, především v jeho třetí a čtvrté knize, kdy již Švejk ocitl se na frontě. Toto dílo je zatím také nedokončené. Ale chybí málo. Pár desítek stran k tomu, abych napojil konec se zbytkem. Pokud jste fanoušky Dobrého vojáka Švejka, pak se patrně máte na co těšit, doufám. I podle mě by byla obrovská škoda desítek, možná stovek hodin práce a studování, přemýšlení a nápadů, korektur a broušení jazyka.
A to je právě ono. Ačkoliv jako introvert nemám rád pozornost, nerad se chlubím a všechno jednoduché mi přijde jako past, rád bych tuto svojí práci prodal dál, nenechával ji jen na disku, ale poslal ji na voňavé papírové stránky skutečné knihy, ideálně s pevnými deskami, jak to mám rád.
Do toho přišly nápady na fejetony, článečky, postřehy. I ty, po vzoru svých kolegů z předchozích let skončily v šuplíku. Všechno to ale otočila elektromobilita. Mám na ní svůj názor, řekl bych poněkud nekriticky ku své osobě, že takový zdravý, středoproudní, bezkonfliktní. A poslední dobou, zdá se, se nad elektrouauty začíná pomalu smrákat. Takže když jsem chtěl, aby se můj článek dostal k nějakým očím, musel jsem jednat. Už to nebylo „možná někdy“ ale „teď nebo nikdy.“
Tedy děkuji Seznam Médiu za to, že mi umožnilo vystavit svůj názor veřejně. Pravda, byl to zvláštní pocit, poprvé posílat článek do éteru a je tomu tak pořád, i když těch článků už jsem poslal do světa více. Ale třeba ten pocit zmizí úplně, a až jednou půjdu do nějakého vydavatelství s dokončeným románem, neotočím se na prahu. Do té doby mi držte palce, abych těch pár desítek stránek ještě nějak sesmolil, vybrousil, doladil. Samozřejmě těšit se můžete i na mé další postřehy zde na Médiu.
A pokud budete chtít, můžu vám někdy předhodit kus toho veledíla, abyste věděli, co vás čeká. Hlasujte v anketě.
