Článek
Když jsem psal o změně času posledně, myslel jsme si, že to je už skutečně naposledy. Ale veřejná diskuse mne opět donutila se k tomuto tématu vyjádřit. Někteří lidé totiž ve střídání přirozeného a letního času spatřují obří nepřekonatelný problém. Přitom stačí tak málo, abychom to téměř nezaregistrovali.
V době, kdy vznikají tyto řádky jsme se probudili do zvláštního rána. Ačkoliv jsme spali zhruba stejně, jak jsme zvyklí, probudili jsme se o hodinu později. To kvůli tomu, že v noci jsme jednu hodinu přeskočili. Se zděšením koukáme na hodiny a zjišťujeme, že už jsme měli mít oběd na stole. Tedy pokud ty hodiny nejsou staré klasické, které neregistrují změnu času. Ohledně chaosu v letech, kdy jsme se budili a netušili, kolik vlastně je, protože některé hodiny se automaticky nastavili na čas nový, zatímco některé, a to včetně třeba těch v mobilu, si ponechávaly čas starý. Dnes už si automaticky mění čas jak mobily, tak často i ručičkové nástěnné hodiny, které tuto informaci dostávají z digitálního vysílání.
K tomu, abychom přechod času zvládli dobře, nebo alespoň lépe, je potřeba pochopit, že sedmá hodina je sedmá hodina a poledne je vždycky poledne. Mnoho lidí se totiž odmítá přizpůsobit, a ještě dlouho po změně času se odkazují na staré hodiny. „Už je devět ale to je jako by bylo osm,“ slýcháme velmi často. V době, kdy je pak 11 hodin večer a my máme ležet v posteli si nalháváme, že přece ještě 11 není a je podle starého času jen deset, takže máme ještě dost času. Jenže i když podle starého času jdeme spát v jedenáct, ve skutečnosti hodiny ukazují dvanáctou. Jsou to ty samé hodiny, které nás ráno v šest budí, abychom se dostali včas do práce a aby nám třeba neujel autobus. Jsou dost nekompromisní. Mají za úkol nás budit v šest a také to dělají. Žádné „podle starého času je ještě jen 5:00“ náš budík nezajímá. Stejně jako to nezajímá našeho šéfa, když v 7:00 nesedíme na svém křesle, nebo zákazníky, kteří v 6:59 čekají, až otevřeme.
Máme také výhodu v tom, že změna času se plánuje ze soboty na neděli, proto máme 23 hodin na přeorganizování svého režimu. Tato výhoda je však skrytou pastí. Kdyby nás budík nekompromisně vzbudil mezi úterkem a středou, nezbylo by nám, než ho poslechnout a přizpůsobit se okamžitě. Takhle dostáváme větší prostor na výmluvy.
Zároveň nechápu lpění lidí na časové ose. V severských státech si stěžují, že kvůli změně času se jim v létě rozednívá až po 10. hodině. Což chápu, že je nemilé. Kdo jim ale říká, že do školy a do práce musejí nakráčet na osmou hodinu? Proč si nepřizpůsobí čas svému režimu, když se jim rozednívá v půl jedenácté, proč nechodí do práce až na tu jedenáctou? Hodiny jsou jen pojmenováním veličiny času a času je úplně jedno, kdo kdy kam chodí a kdy je zvyklý vstávat. Dřív lidé také vstávali „se slepicema“ a jestli to bylo v zimě v 8 ráno nebo v létě ve 4 jim bylo jedno. Svůj život si přizpůsobili přírodním zákonitostem, ne hodinám na kostelní věži. Zkrátka přítomnost světla a nebo tmy je pro náš organismus důležitější než to, kolik si právě říkáme, že je hodin. V zimě tak stejně chodíme spát i vstáváme za tmy, abychom v létě vstávali i usínali za světla.
Anketa
Zdroje:
