Palácové převraty na východě Evropy. K císařskému trůnu v Byzanci za pomoci vražd, armády či vikingů

Ve středověké západní Evropě od nástupu křesťanství a feudalismu byl i vzestup o jednu společenskou třídu výš značně neobvyklý a nastolení člověka z nekrálovského rodu na trůn, byť by to byl významný a mocný šlechtic, provázely obvykle konflikty a nestabilita. Zvyky, mentalita a rozvrstvení společnosti ve středověké Byzantské říši, nástupkyni antické Východořímské říše, však byly hodně odlišné. Hlavně proto, že antická říše na východě nikdy nezanikla (na rozdíl od říše Západořímské) a plynule přešla do období středověku. Přineslo to s sebou veškerá pozitiva a negativa, která s rozvinutou civilizací nevyhnutelně souvisí. Vzpomeňme třeba přebujelou byrokracii, pohodlnost a zjemnělost vyšších úředníků a vládců, vůči nimž stojí v opozici naopak drsní profesionální vojáci, kteří se rovněž hlásí o svá práva. Nicméně všichni mají jedno společné – lstivost, intriky a nečisté zákulisní boje.

Palácové převraty byly v Byzanci tak trochu „folklórní“ záležitostí. Představitel určité výraznější politické kliky se zmocnil trůnu tak, že se násilím zbavil svých nepřátel (buď je dal oslepit a vyhnat, nebo rovnou popravit či zavraždit) a prohlásil se novým vládcem. Širší obyvatelstvo většinou vůbec nevědělo, jaká hra se tady hraje, a i kdyby vědělo, stejně s tím nemohlo nic dělat.

Pojďme se nyní podívat na konkrétní případy v byzantské praxi od začátku 9. století. Císařovna Irena (vládla 780–802, samostatně 798–802) ovládala byzantskou politiku dlouho, ale o stabilitě říše se mluvit nedá. Ženu na trůně lidé uznávat nechtěli, čehož na západě využil franský král Karel Veliký a sám se roku 800 dal korunovat na císaře, když prohlásil, že v Konstantinopoli teď vlastně žádný císař není. Irena vládla od roku 780 jako regentka za svého syna Konstantina VI., jemuž musela roku 790 předat vládu, byť se jí do toho vůbec nechtělo. Jenže synáček byl dost neschopný a ztratil v říši podporu. A tak ho ctižádostivá matka roku 798 dala oslepit a sama se ujala vlády. V Byzanci nic zvláštního. Dlouho na trůně nevydržela, protože už za čtyři roky ji svrhl její hlavní finanční správce Nikeforos. Svou paní, jíž předtím léta „věrně“ sloužil, zbavil trůnu za podpory vlivných dvorských spiklenců a hlavně vojska. Zachoval se vůči ní velkoryse – ušetřil ji slepoty a poslal do vyhnanství na ostrov Lesbos.

Nikeforos vládl celých devět let (802–811) a jeho panování bylo vcelku stabilní, přestože je provázely vojenské neúspěchy v bojích proti Bulharům. Padl, když jej bulharský chán Krum přepadl i s vojskem na cestě do Konstantinopole.

Následnictví byl tradiční byzantský problém. Nikeforův syn Staurakios (vládl červenec–říjen 811) byl u toho osudného bulharského přepadu také a těžce raněn se jen s obtížemi dostal až do Konstantinopole. Tam se sice ujal vlády a plánoval velké reformy, jenže těžké zranění na krku mu činilo velké obtíže. Navíc proti Staurakiovi začala intrikovat vlastní sestra Prokopia, která se pokoušela dosadit na trůn svého muže Michaela. To se jí nakonec podařilo dalším palácovým převratem. Umírajícího bratra poslala do kláštera, kde v tichosti zranění podlehl.

Michael I. Rangabe (vládl 811–813) se udržel na trůnu pouhé dva roky. Naprosto nezvládl čelit bulharskému nebezpečí a navíc ho ohrožovali i Frankové na Apeninském poloostrově. Chtěl tedy zvolit mírovou cestu a uznal Karlovi Velikému jeho císařský titul. Bulharský chán Krum zatím tvrdě dobýval jednu byzantskou pevnost za druhou. Pak chtěl ale nabídnout císaři Michaelovi mír, jenže klika „jestřábů“ přinutila byzantského vládce, aby jej odmítl. V té chvíli už se bouřily vojenské oddíly v několika thematech (byzantských provinciích). Není divu, že Krum bez problémů Michaelovo vojsko porazil. Vojenské klice nestálo nic v cestě, aby slabého císaře sesadila.

Michael se chtěl vyhnout fyzickému trestu, a tak odešel dobrovolně do vyhnanství do kláštera, kde prožil ještě mnoho dalších let a zemřel až roku 845. Jeho syny však dal Michaelův nástupce Leon V. (vládl 813–820) raději vykastrovat, aby nemohli později vznášet dědické nároky. To bylo tehdy běžné opatření. Jedním z postižených Michaelových synů byl také pozdější patriarcha Ignatios, o němž ještě bude řeč.

Císař Leon V. Arménský byl typickým produktem intrikující armádní elity, jenž se poprvé pokusil o převrat už roku 803 proti Nikeforovi I. Pomáhali mu tehdy jeho druhové Michael z Amorionu a Tomáš zvaný Slovan. Také oni ještě budou hrát důležitou roli v dalším příběhu. Převrat byl sice ještě neúspěšný, ale Leon nebyl potrestán. Další převrat chystal roku 808 se svým tchánem, rovněž neúspěšný, a to už ho Nikeforos I. vyhnal z Konstantinopole. Vrátil se až po jeho smrti roku 811 a získal si v armádě opět velkou úctu a podporu. Snad proto ho všichni včetně patriarchy přemlouvali, aby roku 813 po slabém Michaelovi I. nastoupil na trůn a nastolil vládu tvrdé ruky. To se mu částečně podařilo, a dokonce zaznamenal i částečná vítězství proti Bulharům. Konstantinopol tehdy ovšem zachránila především nečekaná smrt bulharského chána Kruma roku 814, která Bulhary oslabila. Leon V. pak nového chána Omurtaga porazil a uzavřel s Bulhary v podstatě výhodný mír.

Nakonec však i Leon V. poznal pravdivost přísloví S čím kdo zachází, tím také schází. V armádě sílil vliv Leonova bývalého druha Michaela z Amorionu, jenž se s ním kdysi účastnil několika převratů a podporoval i jeho nástup na trůn. Leon pak podporoval Michaelovu kariéru, takže se z něj brzy stal generál, který nakonec vyhodnotil, že bude lepší svého kamaráda Leona svrhnout a sám se dostat na trůn. Typické byzantské spiknutí však bylo prozrazeno, císař uvrhl Michaela do vězení a odsoudil ho k smrti. Jenže zrovna začaly Vánoce a Leon nechtěl popravovat o svátcích, což se mu vymstilo. Jeho druhům se podařilo vězně vysvobodit a Leona V. v palácové kapli při zpěvu vánoční liturgie zavraždit. Jeho synové se dočkali téhož, co kdysi sám přichystal synům Michaela I. Byli vykastrováni a posláni do kláštera.

Na trůn nastoupil Michael II. (vládl 820–829), který se stal prvním vládcem amorijské dynastie. Bylo už zapotřebí stability, protože po dlouhých čtyřicet let se císařové střídali prakticky jen po palácových převratech. Nejdříve se však i Michael musel vyrovnat s povstáním. Vedl ho Tomáš Slovan – třetí druh ve zbrani, jenž kdysi spolu s ním a Leonem V. připravoval převrat. Tomáš pocházel z rodiny slovanských vysídlenců, proto dostal přízvisko Slovan. Své povstání vedl ovšem na byzantské poměry špatně, protože se nesnažil o palácový převrat, ale regulérní občanskou válku. Získal na svou stranu některé pronásledované náboženské menšiny (zejména paulikiány), několik příslušníků vyšších vrstev a také se snažil oslovit ikonodulskou část obyvatelstva, tedy „uctívače ikon“ (viz Dodatek na konec). Hlavní vojenskou silou Tomášova vojska však byli takzvaní federáti, tedy žoldnéři najímaní ve východních částech říše z různých národností. Leon V. totiž blahé paměti jmenoval Tomáše jejich velitelem, takže ten měl mezi nimi dobré kontakty.

Povstání nabylo skutečně celoříšských rozměrů. Tomáš se dal v Antiochii korunovat na byzantského císaře a už roku 821 oblehl Konstantinopol. Jenže to byl počátek konce. Jeho armáda nebyla na takovou akci dost dobře připravena. Nadto se proti Tomášovi pustili i Bulhaři, zatímco Arabové využívali byzantské občanské války k vlastnímu prospěchu. Přesto boje trvaly ještě několik let a teprve roku 825 Michael II. povstání definitivně potlačil. Dosáhl tak zřejmě rozhodujícího úspěchu, takže se mu podařilo nejen udržet na trůně, ale bez problémů prosadil jako nástupce svého syna Theofila.

Za vlády amorijské dynastie došlo k upevnění vnitřních poměrů. Theofilos (vládl 829–842) byl na rozdíl od svého otce dokonce vzdělaný člověk se smyslem pro spravedlnost, což mu spousta byzantských intrikářů nemohla zapomenout. Jeho hlavním domácím problémem, který se však táhne téměř celými byzantskými dějinami jako červená nit, je zápas ikonodulů proti ikonoklastům (viz Ničitelé versus uctívači ikon). Amorijští císaři byli vesměs ikonoklasté, ovšem se sklonem k toleranci a smírnému řešení. Třetím a posledním členem amorijské dynastie byl Michael III. (vládl 842–867), známý z velkomoravských dějin jako ten, kdo poslal z Byzance bratry Konstantina a Metoděje na misii k západním Slovanům. Michael III. dostal v historii přízvisko Opilec, což zřejmě odráželo určitý pravdivý základ, ale především ho tak nazvali pozdější kronikáři, když potřebovali ospravedlnit jeho svrhnutí a nástup nové makedonské dynastie. To však předbíháme.

Michael III. neměl jednoduchou nástupní pozici, protože se narodil až roku 840 a v době smrti jeho otce mu tedy byly pouhé dva roky. Proto za něj vládla jeho matka císařovna Theodora. Skutečným vládcem však byl císařovnin přední rádce eunuch Theoktistos. Byl to vynikající správní úředník, jenž dokázal skvěle politicky lavírovat mezi různými politickými klikami. K jeho nepříliš povedeným aktům však patří jmenování patriarchy Ignatia (zmiňovaného syna Michaela I.), nesmlouvavého příznivce ikonoklasmu. Sliboval si od něj uklidnění situace, ale Ignatios místo toho tvrdě trestal své odpůrce, a to nejen ideové, ale i osobní, kteří nesouhlasili s jeho volbou.

Roku 855 dospěl Michael III. do věku, kdy se mohl ujmout samostatné vlády. V Konstantinopoli to však nejde tak snadno. Výjimečná Theoktistova moc byla trnem v oku mnoha dalším vlivným lidem v paláci, zejména císařovninu bratru Bardasovi. Mladý císař tehdy těžce snášel poručníkování své matky. Když ho donutila zapudit milenku a oženit se s dcerou nějakého jejího příznivce, roztrpčila Michaela natolik, že pro Bardase nebyl problém přemluvit ho k tomu, aby dal souhlas k vraždě Theoktista a pak zapudil matku do kláštera. Tak se Michael sice ujal samostatné vlády, ale v podstatě se namísto své matky ocitl pod silným vlivem strýce. Dokonce Bardasovi udělil titul caesar a učinil ho svým spoluvládcem, tedy vlastně nástupcem. Sám Michael nebyl ovšem jen neschopným opilcem. Dokázal se dokonce i postavit do čela vojska a vyhrál důležitou bitvu nad Araby roku 863.

Radikálním způsobem řešili Michael s Bardasem také narůstající spor s církví. Patriarcha Ignatios začal být totiž nesnesitelně nadutý. O Bardasovi rozšiřoval pověsti, že udržuje krvesmilný poměr s vlastní snachou a kvůli tomu mu také při jednom z velkých svátků roku 858 odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti.

To si však Bardas nehodlal nechat líbit. Během krátké doby ho zbavil úřadu a poslal do vyhnanství. Ještě ho tedy přinutil podepsat prohlášení, že odstupuje dobrovolně. Volba vhodného nástupce padla na vzdělaného Fotia, v té době přednostu císařské kanceláře. Přes své nepochybné schopnosti však Fotios neměl žádné kněžské svěcení, takže je přijal během několika dní postupně všechny, aby mohl být na Vánoce 858 konečně vysvěcen na patriarchu. Takový postup samozřejmě mnoho kněžích kritizovalo.

Přesto dokázal Fotios prozatím své postavení uhájit a mimo jiné i jeho zásluhou byli vybráni bratři Konstantin a Metoděj pro důležitou misii na Velkou Moravu. Tato misie měla později velmi důležitý dopad na byzantskou kulturu, neboť díky ní byla uvedena do praxe slovanská liturgie, která se po vyhnání Metodějových žáků z Moravy (886) vrátila obloukem zpět do Bulharska, tedy do oblasti Byzantské říše. Prozatím však vyslání misionářů do vzdálené země s úkolem založit tam arcibiskupství podřízené Konstantinopoli stálo spíše na okraji zájmu byzantské politiky. Ostatně hlavní cíl nebyl úspěšně splněn, protože nové moravské arcibiskupství bylo nakonec podřízeno římskému papeži.

Pomalu se dostáváme k poslednímu palácovému převratu, které vyneslo na trůn nejmocnější byzantskou dynastii, makedonskou, která se udržela na trůně s krátkými přestávkami 160 let. Příběh jejího prvního představitele Basileia I. (vládl 867–886) zní tak trochu jako neuvěřitelná pohádka Kterak chudý vesnický chlapec ke štěstí přišel, má ovšem pár nehezkých krvavých vsuvek. Basileios sloužil původně u stratega (vojenského velitele) v rodné Makedonii, ale rozhodl se přejít do hlavního města, kde měl možnost se lépe uplatnit. Uměl prý dobře zacházet s koňmi a byl mimořádně fyzicky silný, což je zvláštní kvalifikace pro úřad císaře, nicméně zatím zahájil kariéru alespoň jako podkoní u císařova bratrance Theofilitza. Tak se dostal mezi vlivnou konstantinopolskou smetánku.

Těžko říct, jaké schopnosti prokázal v pozici podkoního, že si ho všiml sám císař Michael a povolal ho do svých služeb. A ještě podivnější je, že roku 865 dokonce adoptoval Basielia za svého syna a oženil ho se svou bývalou milenkou. Basileios musel kvůli svatbě zapudit svou první manželku Makedonku Marii, což sice kvůli císaři udělal, ale zřejmě mu to měl za zlé a začal proti němu vymýšlet intriky. Největší překážkou vzestupu byl samozřejmě císařův strýc Bardas. Proto Basileios přesvědčil císaře, že strýc proti němu chystá spiknutí a s Michaelovým požehnáním osobně Bardu zavraždil při jedné z vojenských výprav na Krétu roku 866. Namísto něj se pak dal korunovat caesarem, tedy Michaelovým spolucísařem. Tehdy už i císař zavětřil, že s jeho adoptovaným synkem nebude něco v pořádku, a začal z něj mít strach. Usilovně přemýšlel, jak by se ho zbavil, ale to už Basileios plně převzal iniciativu do svých rukou. Využil jedné bujné hostiny, při níž se císař opil pod obraz, a dal spícího vládce zavraždit v jeho ložnici.

Následně se sám prohlásil autokratorem, tedy jediným vládcem. Kupodivu se nesetkal s žádným výrazným odporem, přestože Michael III. byl oblíbený mezi vojáky v armádě a Bardas měl zase příznivce v intelektuálních kruzích. Zejména patriarcha Fotios mohl dělat problémy, proto ho Basileios okamžitě vyhnal a povolal zpátky Ignatia.

Jakkoliv si Basileios I. nebral servítky, ukázal se mimořádně schopným vládcem, stejně jako většina jeho potomků. Přesto intriky z konstantinopolského paláce nezmizely. I makedonští císaři, jakkoliv silní, se museli mnohokrát bránit různým převratům a několikrát je na krátkou dobu zastoupili na trůně jejich mocní úředníci či vojáci.

V češtině se ikonoklasmus nazývá obrazoborectví. V Byzanci začalo první ikonoklastické období za vlády Leona III. kolem roku 730, kdy císař dal odstranit obraz Ježíše Krista zdobící bránu jeho paláce. To byl ovšem vážný zásah proti slavným byzantským ikonám. Jádro teologického sporu mezi ikonoklasty a ikonoduly (uctívači obrazů) spočívá v tom, zda mohou být Ježíš Kristus, Panna Marie či světci uctíváni prostřednictvím obrazů. Ikonoklasté přirovnávali obrazy k pohanským modlám a naprosto je zavrhli. Argumentovali tím, že se jejich uctíváním překračuje přikázání Desatera, které zakazuje zobrazování Boha. Naopak ikonodulové viděli v obrazech naprosto legální formu k uctění Krista a svatých. Tento spor pak hýbal vnitřní byzantskou politikou po další staletí. Vždy, když se dostal k moci císař sympatizující s jinou stranou, došlo k čistkám, odstranění odpůrců a výrazným změnám v byzantské církvi. Někteří vládci se naopak snažili obě strany smířit, ale z dlouhodobého hlediska neúspěšně. Podstatnou roli hrála ve sporu vždy osoba patriarchy, ale císař byl vrchní hlavou byzantské církve, takže mohl dosazovat konstantinopolského patriarchu dle své libovůle. Nejviditelnější to bylo třeba při sporu mezi patriarchy Ignatiem a Fotiem, jež se několikrát v úřadu patriarchy vystřídali.

____________________________________

Literatura:

Zástěrová, Bohumila a kol.: Dějiny Byzance, Praha 1994

Külzer, Andreas: Byzanc, dějiny, společnost, kultura, Červený Kostelec 2016

Meier, Mischa: Justinián: život a vláda východořímského císaře, Červený Kostelec 2009