Zrada ve jménu Moravanů. Mocný kníže Svatopluk zajal svého předchůdce Rostislava a předal ho Frankům

Už v článku Jak se z Velké Moravy stala „velmoc“ jsem popsal, jak významným vládcem se stal Svatopluk Moravský. Zmínil jsem tam stručně popsal i způsob, jakým se dostal k moci – tedy přes nevůli a vlastně i zradu svého předchůdce Rostislava, který je u nás známý především pozváním věrozvěstů Konstantina (později Cyrila) a Metoděje. Pozoruhodné na tom je, že Rostislav mu původně docela důvěřoval a svěřil mu důležitou funkci. Svatopluk totiž zastupoval vlivnou skupinu moravských velmožů, kteří byli s Rostislavovou vládou evidentně nespokojeni. Rostislav ho jmenoval svým spoluvládcem, aby nepokoje utlumil, ale pak začal Svatopluk vyjednávat s Karlomanem, synem franského krále Ludvíka Němce. Povídalo se, že se mu chce poddat, aby se sám zmocnil vlády coby jeho vazal.

Pokud byly zvěsti pravdivé, a Rostislav jim zjevně věřil, šlo o jasnou zradu jeho příbuzného (Svatopluk byl totiž pravděpodobně jeho synovcem, více viz Dodatek na konec). Rostislav se rozhodl vyřešit situaci tak, že Svatopluka pozve na hostinu, kde ho nechá úkladně zlikvidovat. Následovaly události, které jsou sice podrobně popsány ve franských letopisech (Fuldské anály), ale zní tak fantasticky a dobrodružně, že jim spousta historiků odmítá uvěřit. Nicméně uznávaný odborník na raný středověk Dušan Třeštík se s nimi v podstatě ztotožňuje a říká, že tak to prostě tehdy v Evropě chodilo. V tomto článku se tentokrát podrobně podívám na to, jak mohla celá událost proběhnout, a dokonce si dovolím vstoupit do hlav jejích hlavních aktérů, abych tím vyjádřil rozdílné postoje a pohledy obou stran.

Svatopluk pozvání na hostinu přijal a usedl ke stolu. Začalo se jíst a zábava se rozběhla. Za dveřmi domu již byli nachystaní vrahové, ale jeden ze Svatoplukových příznivců ho varoval a řekl mu, co se chystá. Svatopluk prý vstal naprosto v klidu a prohlásil, že jde na lov. Vyšel ven z domu (asi jinými dveřmi, než kde čekali vrahové) a dal se na útěk. Rostislava to rozzuřilo a sám vsedl na koně, aby svého vzpurného synovce pronásledoval. Jenže právě na tohle Svatopluk dokázal zareagovat a připravil na něj léčku. Dá se předpokládat, že poslal některé ze svých příznivců, aby jeho strýce nečekaně napadli. Nakonec byl tedy zajat sám Rostislav. Svatopluk ho dal spoutat, aby mohl posléze knížete předat Karlomanovi a projevit tak svou věrnost k franské říši.

Je samozřejmě otázka, jestli to celé Svatopluk neměl od začátku naplánované. Fuldské anály pak pouze přibarvily skutečnost, aby vinu za chystanou úkladnou vraždu hodily na bývalého knížete Rostislava. Těžko už dnes zjistíme pravdu, ale můžeme zapojit fantazii a přenést se do okamžiku, kdy budoucí kníže Svatopluk přijde ke svému svázanému, bezmocnému strýci Rostislavovi. O čem ti dva mohli tak asi mluvit?

Svatopluk: Pěkný den, strýčku, nemyslíš?

Rostislav: Nech toho, chlapče. Jsi správný křesťan? Za tohle totiž shoříš v pekle, s tím počítej.

Svatopluk: Nejsi v pozici, abys mi mohl vyhrožovat, strýčku.

R.: Pche, zajímalo by mě, čeho myslíš, že tímhle dosáhneš? Myslíš, že teď se v klidu ujmeš vlády a donutíš Karlomana, aby tě v klidu uznal a nechal na pokoji? Nebo mu hodláš lízat paty, podřídit Frankům celou Moravu a čekáš, že ti to všechny moravské rody s úsměvem odkývou?

S.: Dokonce nejsi ani v pozici, abys mi mohl klást otázky, kníže Rostislave. Byl jsi dost špatný kníže a poštval sis proti sobě vlastní lidi. A dnes jsi mě chtěl úkladně zavraždit, na to už jsi zapomněl?

R.: Ale hloupost, tohle ti řekli? Chtěl jsem tě jenom dát zajmout, sesadit a odklidit od tvých příznivců. A divíš se, když jsi mě podle zradil a chtěl zaprodat Karlomanovi? Jako zodpovědný vládce bys jednal stejně.

S.: Však taky jednám a nepochybuj o tom, že od téhle chvíle budu ten nejzodpovědnější kníže na světě. Podporu od velmožů už mám zajištěnou. A dokonce mě ani nemusí volit, když jsi mě tak laskavě jmenoval spoluvládcem.

R.: A kdo s tím nebude souhlasit, toho necháš odstranit silou nebo lstí.

S.: Přesně tak bys to udělal i ty, jako zodpovědný vládce, abys zajistil jednotu země. Ale nemusíš mít strach, nikdo si určitě nedovolí projevit otevřeně odpor, když budeš ty sedět v chládku u Karlomana.

R.: Vkládáš v toho svého mocného ochránce trochu přehnanou důvěru, hochu. Sám jsem mu pomáhal v odboji proti jeho tátovi Ludvíkovi skoro deset let. Byli jsme nejlepší spojenci a přátelé. A podívej se dnes! Není to ani rok, co plenil s vojskem naše území. Kdybych neměl své pevné sídlo, s chutí by mi usekli hlavu. Ostatně jestli se nepletu, byl i na tvém území, které jsem ti svěřil u Nitravy (dnešní Nitra, ve skutečnosti není jisté, kde se přesně rozkládalo Svatoplukova regnum, které dostal ještě za Rostislavovy vlády. Určitě to však bylo někde na západním Slovensku, buď Nitransko nebo oblast kolem Bratislavské brány, pozn. red.), abys byl mým důstojným spoluvládcem. Dneska toho zatraceně lituji.

S.: Neplakej mi tady, abych se moc nedojal. Nitravu jsi mi nesvěřil dobrovolně, ale donutili tě k tomu naši vladykové, kteří byli nespokojení s tvou tyranskou vládou.

R.: A ty sám jsi je vedl. Neboj, na to jsem nezapomněl! Jestli se staneš knížetem, uvidíš, lehko tě obviní z tyranie. Těžko můžeš uspokojit všechny zpupné vladyky a přitom uhájit silnou pozici své země. Občas ti prostě nezůstane jiná možnost než použít tvrdou ruku a silou prosadit svou vůli. Fungovalo mi to takhle přes dvacet let! A teď si kdekterý „mocný velmož“ vzpomene, že tehdy nebo tehdy nebyl uspokojen jeho nárok nebo právo. Hlavně ale mají asi pocit, že jsem ji trochu moc přerostl přes hlavu.

S.: Takže hájíš své zájmy namísto jejich. To jsi vystihl naprosto přesně.

R.: Pro všechny svaté, kde se ve vás bere ta zabedněnost? Mé zájmy jsou přece totéž, co zájmy země! Ale vraťme se k tvému novému přítelíčkovi a „pevnému“ spojenci Karlomanovi. Osobně tě loni poctil návštěvou se svým vojskem. Nenadělal sis před ním náhodou do kalhot? Poslušně jsi před ním stáhl ocas a teď na tom budou tratit všichni Moravané!

S.: Snažíš se mě vydráždit? Myslíš, že tě vyzvu na souboj nebo tě raději milostivě a rychle zapíchnu? To se ti nepodaří, v téhle pozici s rukama svázanýma za zadkem jsi jenom k smíchu. Ale abych tě trochu uklidnil, řeknu ti to. Naznačil jsem Karlomanovi možnost, že bych se mu mohl poddat, když mě uzná jako knížete. Nehodlám to však udělat, protože vím dobře, že by to naši velmožové nikdy nepřijali. Nicméně se rozhodně hodí, když budu v dobrém vycházet s následníkem východofranského trůnu. Jeho otec Ludvík už je dost starý, takže předpokládám, že budu brzy přítelem mocného krále.

R.: Ještě než shoříš v pekle, postará se o tebe franský dvůr a seznámí tě se svými podzemními mučírnami. To si myslíš, že Karlomanovi jen tak bez mrknutí oka oznámíš: „Tak já jsem si to rozmyslel a nepoddám se říši, jak jsem ti slíbil. Ale pořád zůstaneme přátelé, co říkáš?“

S.: Za prvé jsem mu nic neslíbil, ale jenom naznačil možnost. A za druhé nejsem tak hloupý, jak si myslíš. Karloman bude dobře vědět, že když mi moravští vladykové zůstanou věrní, tak mě silou k ničemu nepřinutí. Ostatně sám víš, kolikrát si tady Frankové vylámali zuby. Zejména na té tvé „nevýslovné pevnosti“ (asi dnešní Mikulčice, pozn. red.)! Už se těším, až se tam podívám a přivítají mě jako jediného vládce.

R.: Moc se netěš, však si s Franky ještě užiješ. A Bůh ví, jak dlouho v mé pevnosti vydržíš. Mám své zkušenosti. Nehodlám popírat, že mě při mém nástupu podporoval právě franský král Ludvík. Ale byl jsem kromě toho i právoplatně zvolen. Když se za pár let ukázalo, že nehodlám být poslušným panákem ve franských rukách, tak mě Ludvík chtěl k poslušnosti přinutit.

S.: Ale nepřinutil.

R.: Já jen nevím, jestli dobře chápeš, jak se na nás Frankové dívají. Pro ně jsme další z mnoha kmenů na jejich hranicích, které si mohou podrobit. A dost často žijí v dojmu, že už si nás vlastně podrobili, takže bychom je měli poslouchat. Když jsme přijali křesťanství, podléháme křesťanskému králi – to je jejich logika!

S.: Proto jsi povolal učené otce z Konstantinopole? Abys v tom Franky ještě posílil?

R.: Ke Konstantinovi a Metodějovi se ještě dostaneme, ale teď poslouchej. Kdysi jsem se proti Ludvíkovi spojil s Ratbodem. To byl franský kníže pověřený správou území, která sousedí s námi a s Panonií. Rebelie se nám zrovna moc nepodařila, takže Ludvík jednoduše Ratboda sesadil. Jeho země dostal právě Karloman, Ludvíkův syn, s nímž se dnes bratříčkuješ. A pak přišel Ludvík s tím, že chce sesadit mě, protože jsem byl neposlušný. Chápeš? Oni si myslí, že na to mají právo! Sesazovat a dosazovat u nás, koho se jim zrovna zlíbí. Pro ně nejsme rovnocenní vládci, ale obyčejní vůdcové kmene, dux gentisjak říkají, jedni z mnoha knížat jako mají třeba Obodrité, Srbové nebo Češi. S těmi si můžou manipulovat, jak se jim zlíbí, s námi ale ne!

S.: Ale to já si přece dobře pamatuji. Před patnácti lety tu byl Ludvík na jedné ze svých výprav a jako obvykle nedosáhl vůbec ničeho. Moravané svoji zem jen tak nedají a tehdy jsi měl ještě jejich podporu.

R.: A dneska si myslíš, že ji máš ty. Dobře. Je pravda, že tehdy Ludvík přitáhl až k Dowině (dnes zřejmě Děvín u Bratislavy, pozn. red.), ale vylámal si na ní zuby. A nenechal jsem si to líbit, začal jsem ho pronásledovat, a když utekl za Dunaj, i ten jsem překročil a zase trochu poplenil jeho země. To byly časy! A když pak přišel Karloman na místo Ratboda, tak jsem se za pár let dokázal spojit i s ním a zase škodit Ludvíkovi. Však si tehdy musel zchladit žáhu v Srbsku a v Čechách, aby přivedl tamní kmeny k poslušnosti. Jenže ty časy jsou pryč a ty bys, chlapče, musel mít na takové tahy nějaké zkušenosti. Takhle přivedeš zemi jenom ke zkáze!

S.: Začínáš být nudný a opakuješ se, strýčku. Vzpomínáním na staré dobré časy nic nevyřešíš. Chlapi, naložte ho na koně a odvezte ke Karlomanovi do Řezna. Už tam na něj možná čeká i sám Ludvík.

R.: Ještě počkej, neprobrali jsme Metoděje a jeho učence. Jestli máš být opravdu kníže, tohle musíš dokončit!

S.: Dobře, tohle mě zrovna vážně zajímá, ale mluv k věci. Proč jsi je sem vlastně pozval, když víš, že mnozí vladykové dodnes cítí k novému náboženství nelibost a nejraději by se vrátili ke starým bohům. Přijali ho sice jako nutnost, ale proč přiléváš olej do ohně?

R.: Tak to může vypadat, ale vysvětlím ti svůj záměr. Už jsem ti říkal, že franský král se považuje za vládce všech křesťanů. Navíc nemáme ve své zemi ani arcibiskupství, takže nás ovlivňuje i skrze církev. Franští kněží či pasovský biskup si tady dělají co chtějí. Téhle moci je potřeba se zbavit. V Římě totiž sídlí papež, který se tak úplně nechce ve všem podřizovat králi. Je dost daleko, aby tady nemohl zasahovat přímo, ale má moc zakládat arcibiskupství. Když ho tady založí, získáme vlastní nezávislou církevní organizaci, která se nebude muset zpovídat Frankům.

S.: Tomu rozumím, ale zatím tady žádné arcibiskupství není a nechápu, co s tím mají společného zrovna chytráci z Konstantinopole, kteří tady už sedm let straší. Proč jsi nepožádal přímo papeže?

R.: Ale požádal, jenže to není tak jednoduché. Mikuláš I. (pontifikát 858–867) byl tehdy ve složité situaci a nemohl se Ludvíkovi otevřeně postavit. Kdyby poslal jen tak z ničeho nic arcibiskupa jeho nepříteli, a to jsem tehdy byl, tak by uškodil i sám sobě. Papežská politika je složitá. Navíc mi řekl, že k založení arcibiskupství je tady potřeba „uspořádat všechnu pravdu“.

S: A to znamená co? Přijali křesťanství už před čtyřiceti lety. Je sice fakt, že v naší zemi zůstává spousta těch, co s ním mají problém, ale na tom žádné uspořádání pravdy nic nezmění.

R.: O to taky vůbec nejde. „Pravda“, jak oni říkají, jsou takové ty věroučné záležitosti, kterým moc nerozumím, ale bylo mi vysvětleno, že se musí sjednotit předpisy a pravidla. Jde třeba o zachování půstu, manželské spolužití, nošení amuletů v kostele, svěcení svátků, jestli mohou být eunuši řezníky, jestli je potřeba mít při přijímání pás a podobně.

S.: Samé důležité věci, koukám. Takže se jen prostě musí ujasnit, jak vykonávat křesťanské rituály.

R.: Nejen to, musí se shodnout i na nějakých svatých pravdách. Třeba, jestli je v Řecku pramen, z něhož jako jediného na světě vyvěrá svaté křižmo, jestli je každý plaz ďáblovým tvorem a kdo ho zabije, zbaví se devíti hříchů, jestli pod zemí žijí lidé s velkými hlavami a podobně (výčet „pravd“ je podle D. Třeštíka z „Poučení papeže Mikuláše I. Bulharům“, pozn. red.). Z nějakého důvodu to považují za důležité.

S.: Hmm, takže jestli to dobře chápu, tak tyto důležité pravdy teď Metoděj a jeho žáci ujasní všem kněžím u nás, možná to i sepíší do nějakých svých knih a pak tady možná papež založí arcibiskupství a my budeme mít vlastní církevní organizaci.

R.: Přesně tak, jsem rád, že tomu rozumíš. Dokonce jsem dostal zprávu, že Metoděj byl před rokem vysvěcen v Římě na arcibiskupa. Tím však misie zdaleka nekončí! A k tvé námitce, že jednám proti vůli velmožů, podotýkám, že tehdy před sedmi lety jsem se otázal i na sněmu všech Moravanů, jestli souhlasí s tím, abych byzantského císaře požádal o vyslání této misie.

S.: Sněm jsi v tom čase bez problémů ovládal, takže to tady na mě nehraj. Stejně ale nechápu, proč nemohl ty učence vyslat přímo papež a muselo to jít takovou oklikou?

R.: Politický zájem, jak jsem říkal. Byzantský císař Michal III. neměl tady na západě žádné politické závazky a mohlo mu být jedno, jestli se kvůli tomu na něj bude Ludvík zlobit. Takže byl rád, že může využít příležitost rozšířit svou „kulturu“ tak daleko. Řekové jsou na tohle hodně hrdí. Navíc Konstantin s Metodějem rozuměli našemu jazyku a odvedli tady obrovský kus práce. Vymysleli nové písmo a učením ve slovanském jazyce taky hodně pomáhají tomu, aby lidé začali křesťanství rozumět. Škoda, že Konstantin už loni odešel na věčnost. Ale Metoděj to jistě zvládne i sám, když mu to budoucí kníže umožní.

S.: To si ještě musím rozmyslet, Frankům se to určitě nebude líbit, takže ho možná budu muset aspoň na nějaký čas umlčet. A teď už žádné zdržování. Na koně s ním a rychle za Dunaj!

Svatopluk skutečně nechal odvézt Rostislava ke Karlomanovi a ten ho předal svému otci Ludvíkovi. Východofranský král pak kvůli němu sezval do Řezna na podzim velký říšský sněm, na nějž pozval mimo jiné i zástupce všech Slovanů podřízených říši – Obodritů, Srbů a Čechů. Tam nechal Rostislava soudit jako rebela a říšský sněm vynesl jasný rozsudek – smrt. Tehdy Ludvík nemohl vynechat příležitost, aby se ukázal jako milostivý král a zmírnil rozsudek na „pouhé“ oslepení. Tak či tak, Rostislav vládu nad Moravou definitivně ztratil.

Karloman zatím obsadil bez boje všechny moravské hrady a vyčkával a z „nevýslovné Rostislavovy pevnosti“ si odvezl jeho poklad. Když se pak měl vlády ujmout nový kníže Svatopluk, Karloman sice odjel, ale ponechal na Moravě aspoň franské posádky pod velením hrabat Viléma a Engelšalka. Ti se tu dokonce snažili vybírat nějaký tribut! To se ovšem Moravanům vůbec nelíbilo a začali se bouřit. Netrvalo ani rok, než Vilém s Engelšalkem obžalovali Svatopluka ze vzbouření a bez pardonu ho poslali jako zajatce Karlomanovi do říše. To už bylo na Moravany příliš a vzbouřili se. Zvolili si za vůdce jakéhosi knížete Slavomíra, dobyli zpět někdejší Rostislavovu pevnost a vyhnali franské posádky i odjinud. Tehdy se Svatoplukovi podařilo přesvědčit překvapeného Karlomana, že je pořád jeho věrný spojenec a že ho má poslat proti Slavomírovi v čele vojska. Když ale Svatopluk přitáhl s franským vojskem na Moravu před Rostislavovu pevnost, nenápadně utekl a přesvědčil Moravany, aby jeho samotného pustili dovnitř. Tam uznali, že je stále jejich právoplatným knížetem a se Svatoplukem v čele pobili většinu nepřátel.

Karlomanovi nezbylo nic jiného než uznat Svatopluka za nezávislého vládce. A ten se stal nejsilnějším vládcem v dějinách Velké Moravy. Daleko rozšířil hranice své působnosti a svým způsobem podařilo se mu sjednotit pod svou vládou většinu Slovanů ve střední Evropě.

Knížeti Rostislavovi (vládl 846–870) bývá připisována především zásluha, že pozval na Moravu byzantskou misii. Ve východní církvi byl díky tomu prohlášen i za svatého! Jenže to bylo jen součástí dlouhodobé strategie, jak zdůraznit svoji nezávislost na východofranské říši. Nemá cenu uvažovat v moderních termínech, jestli se chtěl „odtrhnout od říše“, protože tehdejší lidé takto neuvažovali. Rostislav chtěl hlavně zdůraznit, že je suverénní ve svém rozhodování a jeho vláda není závislá na králi, ale na sněmu moravských předáků. Přestože ho zpočátku východofranský král Ludvík podporoval, brzy zjistil, že v něm vůbec nemá poslušného dux gentis (vůdce kmene), ale suverénního vládce, který se mu několikrát otevřeně postavil na odpor a svoji nezávislost uhájil.

Kromě toho řešil Rostislav dlouhodobě problém s připojením nitranského vévodství, které dobyl už jeho předchůdce Mojmír I. (vládl asi 830–846). Původní nitranský kníže Pribina stále přebýval v exilu ochranou krále Ludvíka. Dokonce dostal pod správu malé knížectví kolem dnešního Blatenského jezera v Maďarsku a stal se hlavním Rostislavovým politickým protivníkem. Nitranské knížectví pak dostal roku 869 zřejmě na starost Rostislavův příbuzný Svatopluk (mohlo to být i jiné území, viz Víte?).

Ve skutečnosti není jisté, jestli byl Svatopluk skutečně Rostislavovým synovcem (výraz nepos mohl znamenat víceméně jakýkoliv stupeň příbuzenství), ale vzhledem k tomu, že byl o generaci mladší a pocházel z rodu Mojmírovců, můžeme to pokládat za vysoce pravděpodobné. Poté, co se seběhly popisované události v letech 870–871, vystřídal Svatopluk (vládl 870–894) na vladařském stolci Rostislava. Stal se nejmocnějším moravským knížetem a za jeho vlády měla Morava ambice stát se skutečnou středoevropskou říší. Roku 890 dostal dokonce pod správu i Čechy. Přestože nakonec Velká Morava brzy po jeho smrti zanikla, je Svatopluk dodnes oslavován, někdy až přehnaně. Bývá nazýván králem, což z jistého pohledu může být pravda. V některých kruzích se používal latinský výraz rex (král) a regnum (království) pro jakéhokoliv nezávislého vládce, ale nemá to nic společného se skutečnou královskou hodností pozdějšího středověku. Nedávno byla odhalena jeho nová socha v Bratislavě a tehdejší premiér Fico ho označil za krále starých Slováků, což je z historického hlediska naprostý nesmysl. Jeho území skutečně zabíralo velkou část dnešního Slovenska, ale centrum říše Mojmírovců bylo jednoznačně na Moravě.

____________________________

Další literatura:

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 2002

Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, Praha 2010

Luděk Galuška: Slované, doteky předků: o životě na Moravě v 6.–10. století, Brno 2004