Jak se z Velké Moravy stala „velmoc“ aneb Kníže knížat Svatopluk si podmanil okolní kmeny

Kolem osudu Svatopluka se točil i osud celé říše. Byl to právě on, kdo ji celou držel pohromadě. Jak napsal historik Dušan Třeštík, šlo Svatoplukovi především o vybudování vlastní velké družiny a následně vojska, k čemuž mu mohla poskytnout prostředky pouze expanze. Díky ní získal nejen kořist, ale i tribut – tedy poplatky od podmaněných kmenů. Jejich vůdci mu však navíc poskytovaly především další družiny ozbrojených mužů, takže jeho vojsko se rozrůstalo. Pod Svatoplukovým vedením se z původní Moravy knížat Mojmíra a Rostislava, stala skutečná Velká Morava, tedy říše, která mohla směle soupeřit se sousední říší východofranskou a zcela převyšovala ostatní kmenová zřízení (ta se nedají ještě ani vzdáleně nazvat státy či říšemi) ve střední Evropě.

Už v šedesátých letech 9. století byl Svatopluk v podstatě spoluvládcem svého strýce knížete Rostislava. Dostal od něj do správy Nitransko a měl k dispozici vlastní družinu ozbrojených mužů. V roce 870 byla Morava suverénním státním útvarem. Knížeti Rostislavovi se podařilo úspěšně odrazit opakované nájezdy východofranského krále Ludvíka Němce, který ho považoval za svého vazala. Vypadalo to, že Rostislavova pozice je neotřesitelná, když tu vstoupil do hry jeho ambiciózní synovec Svatopluk

Svatopluk zastupoval vlivnou skupinu moravských velmožů, kteří byli s Rostislavovou vládou evidentně nespokojeni. Mladší spoluvládce proto začal vyjednávat s Karlomanem, synem franského krále Ludvíka Němce. Povídalo se, že se mu chce poddat, aby se zmocnil vlády. To byla jasná zrada, kterou Rostislav nemohl dopustit. Rozhodl se vyřešit situaci tak, že Svatopluka pozve na hostinu, kde ho nechá úkladně zlikvidovat. Následovaly události, které jsou sice podrobně popsány ve franských letopisech (Fuldské anály), ale zní tak fantasticky a dobrodružně, že jim spousta historiků odmítá uvěřit. Nicméně uznávaný odborník na raný středověk Dušan Třeštík se s nimi v podstatě ztotožňuje a říká, že tak to prostě tehdy v Evropě chodilo.

Svatopluk pozvání na hostinu přijal a usedl ke stolu. Začalo se jíst a zábava se rozběhla. Za dveřmi domu již byli nachystaní vrahové, ale jeden ze Svatoplukových příznivců ho varoval a řekl mu, co se chystá. Svatopluk prý vstal naprosto v klidu a prohlásil, že jde na lov. Vyšel ven z domu (asi jinými dveřmi, než kde čekali vrahové) a dal se na útěk. Rostislava to rozzuřilo a sám vsedl na koně, aby svého vzpurného synovce pronásledoval. Jenže právě na tohle Svatopluk dokázal zareagovat a připravil na něj léčku. Dá se předpokládat, že poslal některé ze svých příznivců, aby jeho strýce nečekaně napadli. Nakonec byl tedy zajat sám Rostislav. Svatopluk ho dal spoutat, aby mohl posléze knížete předat Karlomanovi a projevit tak svou věrnost k Franské říši.

Je samozřejmě otázka, jestli to celé Svatopluk neměl od začátku naplánované. Že by Fuldské anály pouze přibarvily skutečnost, aby vinu za chystanou úkladnou vraždu hodily na bývalého knížete Rostislava?

Svrženého knížete tedy poslal nový moravský vládce ke Karlomanovi a ten ho předal svému otci Ludvíkovi. Východofranský král pak kvůli němu sezval do Řezna na podzim velký říšský sněm, na nějž pozval mimo jiné i zástupce všech Slovanů podřízených říši – Obodritů, Srbů a Čechů. Tam nechal Rostislava soudit jako rebela a říšský sněm vynesl jasný rozsudek – smrt. Tehdy Ludvík nemohl vynechat příležitost, aby se ukázal jako milostivý král a zmírnil rozsudek na „pouhé“ oslepení. Tak či tak, Rostislav vládu nad Moravou definitivně ztratil.

Karloman zatím obsadil bez boje všechny moravské hrady, vyčkával a z „nevýslovné Rostislavovy pevnosti“ si odvezl jeho poklad. Když se pak měl vlády ujmout nový kníže Svatopluk, Karloman sice odjel, ale ponechal na Moravě aspoň franské posádky pod velením hrabat Viléma a Engelšalka. Ti se tu dokonce snažili vybírat nějaký tribut! To se ovšem Moravanům vůbec nelíbilo a začali se bouřit. Bylo zřejmé, že se v žádném případě nepovažují za nějaký kmen podřízený Frankům, jako byli v té době třeba Češi či Lužičtí Srbové. Chtěli vlastního nezávislého vládce a svou říši stavěli na roveň říši východofranské. Svatopluk tyto tendence jednoznačně podporoval.

Netrvalo ani rok, než Vilém s Engelšalkem obžalovali Svatopluka ze vzbouření a bez pardonu ho poslali jako zajatce Karlomanovi do říše.

To už bylo na Moravany příliš a vzbouřili se. Zvolili si za vůdce jakéhosi knížete Slavomíra, dobyli zpět někdejší Rostislavovu pevnost a vyhnali franské posádky i odjinud. Tehdy se Svatoplukovi podařilo přesvědčit překvapeného Karlomana, že je pořád jeho věrný spojenec a že ho má poslat proti Slavomírovi v čele vojska. Ale když Svatopluk přitáhl s franským vojskem na Moravu před Rostislavovu pevnost, nenápadně utekl a přesvědčil Moravany, aby jeho samotného pustili dovnitř. Tam uznali, že je stále jejich právoplatným knížetem a se Svatoplukem v čele pobili většinu nepřátel.

Hrabata Vilém a Engelšalk přitom padli v boji a nikdo na Moravě pro ně neplakal. Karlomanovi nezbylo nic jiného než s ostudou odtáhnout. Je obtížné sledovat, jak jedna zrada následuje druhou a kdo je zrovna na čí straně, ale zjevně to dokládá, že v 9. století ještě nebyly ustaveny klasické středověké státy. Vše fungovalo na zpola kmenovém principu. Nebyla kancelář, administrativa, správní systém. Rozhodovalo, kdo je zrovna mocnější a silnější. A to byl pro tentokrát Svatopluk.

Při nástupu vládu logicky začala první Svatoplukova velká válka, kterou vedl proti Karlomanovi následující tři roky. Aby ho Karloman skutečně uznal, nestačilo ho jen vyhnat z Moravy. Musel ho pokořit a ukázat svou sílu. Přesný průběh bojů neznáme (stejně jako u všech dalších střetů z tohoto období), ale víme, že v této válce (zatím obranné) Moravané víceméně stále získávali navrch, až nakonec roku 874 Svatopluk dohodl vcelku výhodný mír. Sice odváděl Karlomanovi tribut, ale rozhodně odmítl poddanství, čímž si uvolnil ruce výbojům do sousedních slovanských území, které nepatřily do franské zájmové sféry.

Dnes se tomu říká expanze. Mocný vládce si prostě podrobí méně rozvinuté sousední země, vzpurné místní vůdce zabije a těm poslušnějším rád přenechá vládu s rozsáhlými pravomocemi ovšem s podmínkou, že mu budou odvádět poplatek, a hlavně ho podpoří v jeho další expanzi. Válka tak živí válku a vojsko bojovného vládce se stále zvětšuje o další podrobené kmeny. Tento způsob používali Římané, Frankové a teď i moravský Svatopluk.

První byli na řadě Vislané, středně velký kmen severovýchodně od Moravy. Těm vládl mocný kníže, jehož jméno se nedochovalo, a ten byl se Svatoplukem ve sporu. Boj trval 6 let, než Svatopluk knížete Vislanů pokořil, a roku 880 ho nechal pokřtít arcibiskupem Metodějem na Moravě. Křest v cizině byl tehdy jasným znakem, že se konal z donucení. Svatopluk si tak de facto původně pohanského knížete podmanil, nechal ho u vlády, ale učinil ho závislým na sobě samém.

Ještě v průběhu bojů s Vislany se Svatopluk angažoval u Čechů, kteří nás samozřejmě z hlediska národních dějin zajímají nejvíce. Stačila k tomu krátká vojenská akce Svatoplukova mnohatisícového vojska a druhdy hrdí Češi ho museli prosit o milost. A on ji samozřejmě rád udělil.

Ovšem rozumný civilizovaný vládce se o část moci rád podělí se svými novými poddanými, protože ti mu za to budou zavázaní a připoutá si je tak k sobě. Svatopluk si mezi poraženými Čechy vybíral, kdo z knížat by se mu tak mohl hodit, aby ho určil svým zástupcem u hory Říp. Vybral si Bořivoje. Proč právě jeho? Těžko říct. Někdo říká, že byl jeho příbuzným (viz Údajný moravský původ Přemyslovců), ale nejspíš byl prostě jen nejvíce poslušný a ochotný ke spolupráci.

Ale pozor! Moravský kníže si zatím Čechy úplně nepodmanil, protože patřili do sféry zájmů Východofranské říše a Svatopluk chtěl ctít dohodu s Karlomanem. Ale nechal Bořivoje alespoň pokřtít u sebe na hradiště od arcibiskupa Metoděje, čímž i český kníže upadl vlastně do závislosti na Svatoplukovi.

Po roce 880 upřel Svatopluk svůj zrak na Potisí (řeka Tisa pramení na dnešní Ukrajině, protéká Maďarskem a vlévá se v Srbsku do Dunaje) a tentokrát mu to trvalo pouhé dva roky, než porazil Bulhary, kteří si na zdejší území činili nárok. Hned vzápětí se přesunul do Panonie (území dnešního Maďarska kolem Dunaje). Tam prý velmi krutě vládli synové někdejších Svatoplukových nepřátel Viléma a Engelšalka, tedy těch, co mu kdysi protiprávně zabrali Moravu. Těžko říct, zda si Svatopluk jejich krutou vládu a stížnosti tamních lidí nevzal spíš jako záminku, protože se chtěl prostě pomstít.

Z té doby pocházejí zkazky o obrovském moravském vojsku. Bylo prý možné sledovat jeho pochodující vojáky sebrané ze všech území Slovanů na jednom místě od rána až do večera. A tak si moravský kníže se syny svých nepřátel snadno poradil. Prý u nich tehdy plenil velmi ukrutně, nešetřil služebnictvo, ženy ani děti. Není asi náhodou, že zprávy o Svatoplukově krutosti se nezachovaly odnikud jinud, než právě z tohoto popleněného kraje.

Více o moravské armádě se dozvíte v článku Vojsko, které z Moravy udělalo velkou říši

Nicméně i v Panonii zasáhl do sféry Východofranské říše. Karloman byl však už po smrti a říši ovládal Karel III. Tlustý, toho času už císař. Jeho zájmy ležely naštěstí daleko na západě (usiloval i o vládu v Západofranské říši), o čemž Svatopluk jistě dobře věděl. Po dobytí proto svůj zisk legalizoval, když se roku 884 dohodl s císařem Karlem na mírové smlouvě.

Pak se konečně mohl věnovat Čechům. Jejich předáci využili už roku 882 toho, že Moravané byli zaneprázdněni v Panonii a vyhnali pokřtěného Bořivoje, aby se mohli vrátit ke svým starým bohům.

Tři roky žil kníže Bořivoj ve vyhnanství na Moravě, než mu Svatopluk se svými vojsky pomohl zpátky k vládě. Byla to rychlá akce, protože Češi se nevzmohli na vážnější odpor. Bořivoj však byl poté ještě více závislý na svém ochránci Svatoplukovi než dřív, takže i tam byl moravský kníže fakticky nejvyšším pánem. Tento status quo potvrdil i východofranský král Karel III. roku 890 a Svatopluk se tak stal i formálně nejvyšším vládcem Čech. Bořivoj totiž zemřel o rok dříve a na jeho místo dosadil Svatopluk sám sebe.

To už ovšem nebyl vládcem Východofranské říše Karel III., ale bavorský vévoda Arnulf, který zdaleka nebyl tak ústupný. Čechy postoupil Moravanům za cenu velkých poplatků, ale už o dva roky později všechny dohody porušil a spojil se s kočovníky z dálného východu – Maďary. Tak se na scéně poprvé objevil kmen, který měl brzy způsobit zánik Velké Moravy. Když Maďaři v letech 892 a 893 vpadli na Moravu zároveň s Franky, Svatoplukova obrovská armáda si s nimi ještě poradila, stejně jako s vojsky krále Arnulfa, který byl pod tlakem událostí nucen uznat, že Svatoplukovu mocnou říši prostě nerozvrátí.

Ale už o rok později moravský vládce zemřel a záhy po něm se velmi rychle rozpadla i říše, která byla v podstatě závislá na jeho osobě. Stal se skutečným knížetem knížat, když si své sousedy postupně podmaňoval jednoho po druhém. V některých listinách ho nazývají i králem, tím ovšem ve smyslu středověké monarchie nebyl. Neměl žádnou korunu ani korunovaci. Žádné pomazání a požehnání od arcibiskupů. Svatopluk byl sice křesťanem, ale ve skutečnosti vládl ještě polokmenovému zřízení. Svou říši založil na neustálých výbojích a ve válkách také strávil většinu své vlády. Jen boj mu dodával sílu a jen jako nejmocnější z knížat měl právo na vládu.

____________________________

Další literatura:

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 2002

Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, Praha 2010

Luděk Galuška: Slované, doteky předků: o životě na Moravě v 6.–10. století, Brno 2004