Radní v Praze potupně vyhození z oken. Husitská defenestrace pohledem novoměstských konšelů

O okolnostech první pražské defenestrace, jíž začaly husitské války, jsem psal už loni v článku Z oken přímo na hroty sudlic. V tomto článku se na tuto významnou událost pokusím podívat z pohledu obětí – tedy pražských radních, kteří své politické angažmá zaplatili životem. K tomu pochopitelně musím začít stručným vysvětlením toho, jaké postavení v 15. století měla města v českých zemích a jakým vývojem se k němu dopracovala. Pokud uvidím, že o článek tohoto typu je dostatečný zájem, pokusím se v budoucnu vypracovat podobný text třeba z pohledu katolické církve či pražské univerzity.

Ve středověkých městech se pro bohaté a vlivné měšťany ujal název patriciát, který si bral svůj vzor v mocných mužích antiky. V rychle se rozvíjejících centrech obchodu se tak nazývali zejména zdatní a úspěšní kupci či majitelé výstavných domů, z nichž mnozí se živili pronajímáním nemovitostí pro řemeslo či podnikání. Z těchto kruhů začalo v západní Evropě zhruba od 12. století vznikat sebevědomé měšťanstvo, které tvořilo komuny a postupně se hlásilo o svá práva vůči šlechtě i panovníkovi. Zdaleka neplatí, že měšťan rovná se obyvatel města. Pouze majitel domu a plátce dostatečného obnosu na daních (berních) se mohl stát členem městské obce a získat tak privilegia, která z toho vyplývala.

V českých zemích však byl vývoj oproti Západu zhruba o století až dvě opožděn, takže v předhusitské době se měšťané nikdy neodvážili proti panovníkovi vážně postavit. Kdyžtak se jednalo o drobné projevy vzdoru, které neměly vážnější dopad na jejich postavení. Ve skutečnosti si měšťané dobře uvědomovali, že v králi mají spojence proti své konkurenci z řad šlechty, takže mu projevovali příkladnou loajalitu. Dokonce ani slabá vláda Václava IV. (1378–1419) nebyla výjimkou právě až do oné osudné defenestrace, která zdaleka nebyla jen akcí městské chudiny, i když to tak mohlo na první pohled vypadat.

V husitské době spojoval různé sociální skupiny dohromady společný cíl prosazení náboženské reformy, kterou si sice vykládal každý po svém, přesto se stala hlavním hybatelem událostí. Jak se k postupující snaze o nápravu církve stavěli Pražané, v jejichž městě ostatně tento požadavek vznikl, byť počínání univerzitní mistrů bylo dozajista od zájmu patriciů značně vzdálené? Nelze ovšem pominout, že zhruba 70 % absolventů univerzity v předhusitském období pocházelo právě z řad měšťanů.

Předně je třeba připomenout, že Praha se od svého vzniku v dávném středověku dělila na několik v podstatě nezávisle fungujících částí. Na levém břehu se tyčil Pražský hrad jakožto sídlo panovníka a k němu přináležející Hradčany měli počátkem 15. století necelých 2000 obyvatel. Pod nimi se rozkládalo Menší Město pražské (Malá strana) se zhruba 3000 obyvateli. Pro nás podstatné události se ovšem udály na pravém břehu, kde odedávna leželo Staré Město pražské s asi 12–15 tisíci obyvatel a v době Karla IV. k němu přibylo velkolepě pojaté (tedy velmi rozlehlé) Nové Město pražské se zhruba 14–17 tisíci obyvatel (počítáme opravdu obyvatele, nikoliv bohaté měšťany).

Přístup k Viklefovým a Husovým novátorským myšlenkám se v každém městě lišil. Levobřežní osídlení při tom pomineme, protože na revoluční události v podstatě nemělo vliv. Podstatné byly rozdíly ve Starém a Novém městě, mezi nimiž už od založení druhého z nich rostla vzájemná rivalita. Roku 1419 se však projevovala spíše v rozdílném přístupu než ve vzájemném soupeření, protože v obou městech převládali vyznavači kalicha, takže věděli, že musí spolupracovat, pokud chtějí přežít v odporu proti katolickému světu. Na Starém Městě ovšem sídlily většinou právě staré patricijské rody a bohatší kupci, navíc se tam nacházela většina budov univerzity, takže staroměstští měli sklon spíše k umírněnějším a postupným řešením sporů. Naopak na Novém Městě se od počátku usazovali především řemeslníci a nádeníci s poněkud jednodušším myšlením, takže tendence k radikalismu zde byly nepochybně větší.

V čele města stáli konšelé tvořící městskou radu. Ostatně právě proti nim byl násilný protest 30. července 1419 zaměřen. Zatímco v západních velkých městech se už v té době jednalo o víceméně nezávislý orgán, který skutečně reprezentoval městskou obec, v českých zemích potvrzoval konšely s purkmistrem v čele majitel města. U poddanských měst šlo o příslušnou vrchnost, ve městech královských (či na Moravě markrabských) musel jmenování rady potvrdit panovník. To byla samozřejmě velká výhoda oproti poddanským městečkům, protože král sídlil daleko, do místních poměrů moc neviděl, takže stvrzení bylo ve většině případů víceméně formální záležitostí. Prodlouženou ruku panovníka měl od vzniku měst ve 13. století představovat rychtář, ale jeho pozice během lucemburské doby postupně slábla.

Nicméně pražská města představovala v tomto směru výjimku, protože se jednalo o sídelní místo panovníka, byť Pražský hrad ležel na druhém břehu Vltavy. Od počátku 15. století, kdy začalo kázání Jana Husa a jeho příznivců, šlo při jmenování rady také o to, jak moc budou konšelé nakloněni reformním myšlenkám, případně jak je budou potírat v souladu s přáním papeže. Tady se začaly do jisté míry projevovat i národnostní rozdíly, které odrážely nejen přítomnost univerzitních národů na Pražské univerzitě, ale také skutečnost, že česky mluvící měšťané byli ve velké většině proreformní, zatímco Němci naopak spíše tradičně katoličtí. Do jisté míry to způsobila kázání v češtině (zejména v Betlémské kapli, ale nejen tam), ale šlo také o provázání německých patricijů s říší a zmíněnými univerzitními národy a sporem, který se odehrával na akademické půdě. Ovšemže na každé straně bylo možné najít výjimky, přičemž však českých protireformistů bylo přeci jen více než reformě smýšlejících Němců.

Je známo, že král Václav vzhledem ke svým dlouhodobým sporům s církevními preláty od začátku reformní myšlenky podporoval, což se odrazilo také ve složení městských rad. Konšelé měli v podstatě v popisu práce potírat různé záškodnické tajné spolky, ať už měli povahu politickou či náboženskou, ale v případě Husova a Viklefova učení tak pochopitelně nečinili, neboť s nimi většinou sami sympatizovali.

Můžeme zmínit samotné založení Betlémské kaple, které proběhlo už roku 1391 za přispění významného městského kramáře Jana Kříže. Přední univerzitní kazatelé Jan Hus a Jeroným Pražský (o něm se více dočtete v článku Trpěl víc než Hus) scházeli se svými měšťanskými stoupenci v domě Václava Češíře a patricije Jeronýma Šrola. Druhý jmenovaný měl navíc později velmi blízko i k radikálnímu Janu Želivskému.

Podpora Husovi se ještě zvýšila po dočasném vítězství reformistické strany vydáním Dekretu Kutnohorského roku 1409, kdy z Prahy začali hromadně odcházet německy mluvící studenti a univerzitní mistři. Jenže tento euforický stav viklefistů netrval příliš dlouho. Křídla mu přistřihla odpustková aféra roku 1412, kdy čeští studenti a tovaryši hromadně protestovali proti prodávání odpustků takřka jarmarečním způsobem.

Václav IV. odpustky podpořil hlavně z politických důvodů. Nechtěl se ještě více vyhraňovat proti katolické šlechtě, navíc byl Jan Hus kacířem pro téměř celou západní Evropu, takže se jeho podpora stávala pro krále nepohodlnou. Když se studentské protesty a zesměšňovací akce začaly stupňovat, nechal přísně zakázat jakékoli veřejné konání proti odpustkům. Stále platilo, že co rozhodl král, to je zákon.

Václav IV. nechal s tímto výnosem vyměnit i původní městskou radu na Starém městě, protože mu přišla příliš nerozhodná. Noví konšelé měli okamžitě příležitost potvrdit, že je vladař na nová místa dosadil právem. Králův výnos ovšem v tomto případě měli důvod naplňovat i vzhledem k vlastním mocenským zájmům, protože se jednalo hlavně o „propapežské“ měšťany. Uplatňovat královu vůli pro ně tedy bylo výhodné. Vymáhat ji a trestat každého, kdo se jí protiví, mohla rada na Starém městě snadno. Staroměstská radnice se šatlavou zaměstnávala vlastního mistra popravčího, který byl zvláště v této vypjaté době neustále připraven konat vůli konšelů. Byla jen otázka času, kdy dá někdo z řad reformního hnutí městské radě záminku použít sílu a najít exemplární případ, který ostatní od nerozvážností odradí.

Když pak byli tři tovaryši za účast výše zmíněných protestech zatčeni a souzeni, přimlouval se za ně sám Jan Hus, který jejich počínání obhajoval před staroměstskou radou. Původně přitáhl s celým davem a dalšími univerzitními mistry, ale na radnici vpustili jen jeho samotného, zatímco on sám zůstal venku. Hus konšely prosil, aby byli shovívaví a nechali ty tři odejít na svobodu. Konšelé Husa vyslechli a řekli mu, ať se s davem v pokoji rozejde, že vše dobře uváží a že ty tři pustí, když se mistr za ně takto přimluvil. Oblíbený kazatel tedy upokojil dav a všichni se rozešli domů.

Jenže staroměstští konšelé vůbec neměli v úmyslu svůj slib dodržet. Potřebovali exemplární případ potrestání za porušení králova zákazu, proto nechali hned následující den všechny tři provinilce bez milosti setnout, přičemž mistr popravčí všem přihlížejícím vzkázal, že takto dopadne každý, kdo poruší králův zákaz. Na tomto příkladu je ovšem vidět, jak si král nechtěl ušpinit ruce, proto delegoval soudní pravomoc na konšely, kteří se tak stávali jeho prodlouženou rukou. O nějaké nezávislosti tedy nemůže být ani řeč.

Odpustková aféra znamenala zásadní zlom ve vývoji reformního hnutí i v jeho přijímání měšťany. Někteří z dosavadních viklefistických mistrů přešli na druhou stranu a pevně se přimkli k papeži. Svatý otec Jan XXIII. (mimochodem jeden ze tří, zvolený roku 1409 v Pise) pak dokonce vyhlásil interdikt nad místem, kde se bude zdržovat Jan Hus, takže ten na podzim raději hlavní město opustil a uchýlil se ke svým podporovatelům na venkově.

Celý následující rok pokračovala staroměstská rada v protireformním kurzu, načež v září 1413 dokonce jmenoval král ještě radikálnější novou radu složenou převážně z Němců. Ti neváhali v listopadu popravit dva předáky české strany Johánka Ortlova a kroječe sukna Čeňka. Tím však vzbudili takovou vlnu nevole, že na přelomu listopadu a prosince se král zalekl bouří a německou radu odvolal. V nově jmenované radě pak opět získali převahu čeští příznivci reformace a její složení se nijak výrazně nezměnilo až do vypuknutí husitských válek roku 1420. Umírněná podpora Husových i Viklefových myšlenek pak poskytovala živnou půdu třeba i pro sjezd šlechty po upálení Jana Husa roku 1415. Proreformní šlechtici tehdy vyhlásili pražský svaz, který měl zajistit svobodné kázání božího slova.

Podobný vývoj mělo i složení rady na Novém Městě pražském, kde však podpora reformním myšlenkám až do roku 1419 neustala, a především měla mnohem lidovější a radikálnější podobu. Na místo univerzitních mistrů a uvážlivých bohatých patricijů se totiž v chudším Novém Městě dostávali ke slovu radikálnější kazatelé typu Jana Želivského. Důležité bylo, že až do února 1419 měli reformní kněží pod patronátem většinu kostelů (od roku 1418 se tam tedy pravidelně přijímalo pod obojí), což vyvolávalo nevoli ze strany katolické církve a král Václav se opět ocitl pod tlakem ze zahraničí. Proto vydal 25. února 1419 dekret, jímž odňal reformistům ze správy všechny kostely kromě tří, a především vyhlásil, že každý obyvatel bude mít přístup k bohoslužbám dle svojí volby. Tato nevšední tolerance se však nemohla setkat s příznivým ohlasem. Kališníci ji považovali za vítězství katolíků, zatímco katolíkům to připadalo jako příliš slabé opatření.

Zásadní změna pak přišla, když v červnu 1419 zastavili husité pod vedením Mikuláše z Husi panovníka na ulici a dotěrně požadovali vrácení všech kostelů. Labilního krále však takový nemístný nátlak pobouřil a hned k 6. červenci radikálně vyměnil novoměstskou radu. Pečlivě vybíral sobě loajální nové konšely, kteří pak na jeho příkaz začali činit protihusitská opatření. Například vykázali z Prahy Mikuláše z Husi.

V jejich čele stál purkmistr Jan Podvinský, který vůbec nebyl hloupý a ze zpráv svých lidí dobře věděl, že se proti nim chystá v neděli 30. července nějaká akce. Z poutí na posvátné hory a nepokojů v ulicích dokázal přečíst, že míra nespokojenosti zdaleka přesáhla únosnou míru. Přesto svolal všechny konšely na schůzi na novoměstskou radnici. Hodlal se vzbouřenci nejspíše vyjednávat. Ne všichni konšelé však byli tak stateční jako on a z 12 se dostavili pouze tři – koželuh Tomášek, valchář Řehák a Kliment Šťastník. Právě ti pak společně s dalšími úředníky, kteří se ten den na radnici vyskytovali, vyletěli z oken, když je popadli ozbrojenci (možná pod vedením samotného Jana Žižky), a dopadli na hroty připravených pík a halaparten. Vyjednávání se nekonalo.

Nato agilní kazatel Želivský svolal velkou obec Nového Města pražského (tedy nejen vlastníci domů, ale též podruhové a další obyvatelé vyjma městské chudiny), nechal zvolit novou kališnickou radu a Václav IV. opět prokázal svou slabost, když ji hned 2. srpna potvrdil. Husité se tak definitivně chopili vlády nad oběma pražskými městy, takže se Praha mohla stát hlavou kališnické strany v nadcházejících husitských válkách.

____________________________________________

Další literatura:

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Čornej, Petr: Jan Žižka, Život a doba husitského válečníka, Paseka Praha 2019

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001