Z oken přímo na hroty sudlic. Jak začaly husitské války vzpourou proti zkažené církvi

Jan Hus byl upálen za své názory v Kostnici roku 1415. Jediné, oč usiloval, byla obroda církve, vymýcení zjevných zlořádů a mravní zkaženosti kněžích, aby jim lidé mohli znovu věřit. Na počátku 15. století už bylo většinou i obyčejným lidem jasné, že církev káže vodu a pije víno. Jan Hus nikdy neprosazoval násilí a poněkud naivně předpokládal, že bude možné přesvědčit církevní představitele o své pravdě a nutnosti nápravy pomocí učených argumentů na základě Bible.

To by ovšem katolická církev musela popřít samotnou svoji podstatu a roli ve společnosti. Namísto kardinálů naslouchali Husovi obyčejní lidé, ale i šlechtici a dokonce samotný král Václav IV. Své četné příznivce si našel i mezi nižším kněžstvem a vzdělanci na pražské univerzitě. Z jejich řad se po Husově smrti stali noví ideoví vůdci husitského hnutí.

Husitství tedy u nás určitě vzniklo mnohem dřív, než v onu osudnou neděli 30. července 1419, kdy z okna novoměstské radnice letěli konšelé i s purkmistrem na ostré hroty zbraní, které třímal v rukou srocený dav. První pražská defenestrace znamenala pouze onu příslovečnou poslední kapku, kdy pohár trpělivosti reformátorů přetekl a ke slovu se dostali radikálně smýšlející aktivisté, z nichž vynikl především kněz a kazatel Jan Želivský. Ten pochopil, že disputacemi a argumenty žádné změny nedosáhne, a na rozdíl od Husa se neštítil použít násilí a zbraně. Disponoval jistě výrazným charismatem a dokázal ohnivě kázat o nutné nápravě poměrů, takže lidé ho s nadšením a zbraněmi v rukou ochotně následovali. Stal se především vůdcem pražské „chudiny“, tedy přesněji méně majetných vrstev, které neměly ve víru válek moc co ztratit.

Nebyl to ještě Jan Žižka, ale právě Jan Želivský, kdo vedl 30. července dav na novoměstskou radnici, přesto později někteří komentátoři a kronikáři připsali odpovědnost právě pozdějšímu jednookému hejtmanu. V roce 1419 už na straně husitů nestál král Václav IV., jenž podlehl nátlaku papeže i svého bratra římského krále Zikmunda Lucemburského, kteří žádali, aby s bujícím kacířstvím rázně zatočil. Jenže za prvé už bylo pozdě a za druhé Václav IV. zkrátka nebyl ten správný typ na rázná rozhodnutí a zákroky. Přál si především udržet pořádek, proto nechal zasáhnout své ozbrojence, dosadil na radnici katolíky a nechal zatknout několik husitů. Sám však raději odjel z Prahy, aby se na to nemusel dívat. Asi nečekal, že se husitští Pražané tak rázně postaví za své druhy, budou žádat jejich propuštění a když jim radní nevyhoví, tak je prostě vyhodí z okna.

Někdy se zjednodušeně tvrdí, že krále sklátila mrtvice hned, jak se o pražské defenestraci dozvěděl. To ale není pravda. Dokonce slíbil, že bude jednat s novými konšely na novoměstské radnici, které tam husité dosadili na místa těch vyhozených. Jenže už to byl přece jenom starší pán (58 let), který rád a často holdoval alkoholu, což k jeho zdraví nepřispělo. Pak už zřejmě zapůsobil stres a horečné nepříjemné jednání v podefenestračních dnech a mrtvice krále dostihla asi o dva týdny později, přesně 16. srpna 1419.

Vzhledem k možnému udržení klidu, nemohla králova smrt přijít v horším okamžiku. Z pohledu „revolučních“ sil to však byla nejvhodnější chvíle k uchopení otěží, protože legálním dědicem bezdětného krále Václava byl jeho bratr Zikmund Lucemburský, již zmíněný římský král. A protože Zikmund, přezdívaný v našich končinách hanlivě Liška ryšavá, patřil k hlavním odpůrců českých kacířů (tedy odpadlíků od katolické víry), byl pro husity naprosto nepřijatelným kandidátem na trůn. Zdiskreditoval se také při procesu s Janem Husem, jemuž nedokázal zajistit v Kostnici dostatečnou ochranu, přestože mu ji slíbil. Navíc několikrát v uplynulých desetiletích bojoval proti svému bratru Václavovi a přitom dost ošklivě poplenil část českých zemí. Jméno Zikmund Lucemburský zkrátka nemělo v Čechách dobrý zvuk.

Přes jisté charakterové vady však česká historiografie poslednímu Lucemburkovi docela uškodila. Byl zřejmě poněkud arogantní, tvrdohlavý a vychytralý a neštítil se různých nečestných metod včetně porušení daného slova, nicméně ve srovnání s bratrem Václavem to byl právě on, kdo zdědil diplomatický a vladařský talent svého otce Karla IV. Dokázal získat římskou korunu, přispěl k vyřešení církevního schizmatu a ve své době byl nejmocnějším evropským panovníkem. Jen mu trochu chyběla otcova trpělivost a občas citlivost v řešení ožehavých problémů.

Po Václavově smrti zatím dočasně převzala vládu královna vdova Žofie spolu s pražským purkrabím Čeňkem z Vartenberka, v té době ještě kališnickým vysoce urozeným šlechticem. Jeho jméno patří ještě s Oldřichem z Rožmberka k symbolicky „přelétavým“ českým pánům, kteří často měnili strany. Nacionalisticky i marxisticky ladění historici je proto často odsuzovali, ale ne úplně právem. Jejich jména si však zapamatujme.

Ve druhé polovině roku 1419 se ve výbušné atmosféře Čech začaly formovat budoucí strany sdružené kolem symbolu kalicha nebo kříže (viz Čtyři artikuly na konci článku), podle toho, kterou víru vyznávaly. Vedle Zikmundových straníků, tedy katolických pánů a představitelů církve, tu byla především problematická Praha, přesněji Staré a Nové Město pražské. Na jednu stranu to byla bašta husitství, kde od defenestrace vládly kališnické městské rady, na druhou stranu se obě města zmítala ve vnitřních sporech mezi Želivského radikály a umírněnými. Historik František Šmahel dokonce nazývá tyto strany moderními termíny levice (pro radikály) a konzervativci (pro umírněné). Není to samozřejmě přesné označení, ale pro orientaci nám pomůže alespoň v tom, že levicoví husité chtěli skutečnou rovnoprávnost mezi všemi lidmi, zemi „bez pánuov“, kde budou odstraněny sociální rozdíly a konečně zavládne království boží na zemi. Naopak konzervativci se spíše drželi původního Husova učení. Chtěli ponechat v platnosti stávající feudální řád a pouze reformovat církev, aby se přiblížila lidem. Chtěli tedy církev „levnou“ a neškodnou, bez politické moci. Logicky sem patřili majetní měšťané, mocní kališničtí páni, kteří mimo jiné rádi zabírali církevní statky, a také univerzitní mistři. Posledně jmenovaní si díky své vzdělanosti uvědomovali nereálnost radikálních tužeb.

Rozdíly v názorech „levice“ a „pravice“ byly tak veliké, že se dokázali v zásadě shodnout jen na čtyřech základních programových bodech (viz Čtyři artikuly na konci článku). Jinak se ovšem spojovaly hlavně v dobách, kdy musely čelit společnému nebezpečí – Zikmundovi a katolíkům. Nezřídka se však konzervativní husité spojili i s katolíky, aby potlačili radikální bratrstva.

Kromě Prahy se husitské myšlenky už od Husových dob šířily i po „českém venkově“. Ideovými centry se v rané fázi husitské revoluce stal v jižních Čechách Písek a v západních Čechách Plzeň, později hlavní katolická bašta. Zejména Plzeň byla označována za „město Slunce“, v očích náboženských blouznivců očekávajících brzký konec světa to mělo být jedno z pěti měst, které bude spaseno a stane se centrem nového světa po sestoupení Krista na zem. Bohatstvím zkažená Praha byla v očích radikálů naprosto nevhodná. V Plzni se prosadil kazatel Václav Koranda, jenž se stal ideovým vůdcem „venkovského“ lidu v tomto prvním období. Označení „venkovský“ je ale poněkud nepřesné a používá se především pro odlišení od specifického vývoje v Praze. Ve skutečnosti se právě v husitském období dostala do popředí další města v Čechách a stala se centry husitských městských svazů, z nichž se sbírala polní vojska. Významný městský svaz se zformoval ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové. Říkali si orebité podle posvátné biblické hory Oreb a až do příchodu svérázného Jana Žižky roku 1423 tam hlavní roli hrála kališnická šlechta.

Významnější roli hrál však především jihočeský městský svaz sdružený kolem původně opuštěného města Hradiště na vršku, jemuž se začalo říkat rovněž podle posvátné biblické hory Tábor. Proto se také jihočeští husité nazvali táborité a z Hradiště hodlali vybudovat nové „město Slunce“, kde se bude žít podle ideálního uspořádání „bez pánuov“ a všichni si budou rovni. Než se však dostaneme k pověstným společným kádím, kam lidé dávali svůj majetek ve společný prospěch (není divu, že husitství tak opěvovali marxističtí historiografové), tak se podíváme, jak se vlastně přesunulo centrum z Plzně do Tábora.

Koncem roku 1419 začali totiž husité v Plzni ztrácet půdu pod nohama. Začal sílit vliv katolíků a množily se potyčky mezi jednotlivými stranami. Zatímco v jižních Čechách ještě hlásali kazatelé ideály nenásilí, v Plzni se husité podle návodu zmíněného kazatele Václava Korandy chopili zbraní. V té době se ve městě objevila i jiná významná osobnost, která se brzy stala symbolem polních vojsk a železné kázně pod praporem kalicha.

Slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova byl do té doby jen nevýznamným nižším šlechticem, bývalým lapkou a žoldnéřem. Říká se o něm, že mu král Václav IV. udělil milost a on za to snad vstoupil do jeho služeb, ale to jsou všechno spíše nepodložené dohady. Faktem zůstává, že to byl koncem roku 1419 jednooký (jméno Žižka znamená právě jednooký) téměř neznámý asi šedesátiletý stařec s velkými bojovými zkušenostmi a mimořádným strategickým i taktickým talentem. První záblesky slávy si získával právě v Plzni, zejména když koncem roku 1419 porazil u tvrze Nekmíře tehdy ještě katolického šlechtice Bohuslava ze Švamberka (později se stal jedním z hlavních táborských vůdců). Švamberkovy jízdní oddíly tam zaskočily méně početné plzeňské husity a přítomný Jan Žižka tehdy z nouze poprvé srazil k sobě několik vozů a použil tak improvizovanou vozovou hradbu. Husité se úspěšně ubránili a od té doby se tento nový taktický prvek stal klíčem k vítězství v dalších bitvách.

____________________________________________

Další literatura:

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

_______________________________________________

Šlo o ideový program, na kterém se byli schopni dohodnout všechny husitské strany. Byl tedy dost obecný a měl pouhé čtyři body:

1. Přijímání pod obojí. Kalich se stal symbolem spojujícím husity, protože znamenal rovnoprávnost. Katolická církev hlásala, že při svatém přijímání mohou pouze vysvěcení kněží přijímat tělo páně (chléb) i krev páně (víno z kalicha). Na ostatní věřící zbylo pouze tělo páně, což se právě husitům nelíbilo, protože to znamenalo vyvyšování kléru nad lidi. Zavedli tedy přijímání pod obojí, těla i krve páně, pro všechny věřící. Je však zajímavé, že sám Hus ještě o kalichu nemluvil, tuto novinku zavedli teprve jeho následovníci.

2. Svobodné kázání slova Božího. Šlo především o možnost kázání v lidovém jazyce, tedy ne v latině, aby byla víra přístupná širokým vrstvám. Někteří husité si to vyložili tak, že může víru kázat kdokoliv, i když není kněz. To ovšem husitští kněží naprosto odmítali.

3. Zákaz světského panování církve. Jasný požadavek na chudou církev, která by se vrátila ke svému prvotnímu kazatelskému poslání z dob prvních křesťanů a odvrhla všechen majetek i prebendy. Pak by žila jen z darů věřících. Je zřejmé, že pro římského papeže a kardinály bylo něco takového nemyslitelné.

4. Trestání smrtelných hříchů. A to kdykoliv, kdekoliv a na komkoliv. Mimo jiné to znamenalo, že kdo hřeší, nemá právo vládnout. Věřící pak nemusejí uposlechnout příkazy hříšných kněží a vládců. Přes zdánlivě dobrou myšlenku by však tento požadavek vedl v praxi k naprosté anarchii. Vždyť kdo by posuzoval, jak těžký byl vládcův hřích? A jak by to dopadlo, kdyby kdokoliv měl tak snadnou záminku k odmítnutí poslušnosti?