Článek
Když se na začátku roku 1415 dozvěděl Jeroným o zatčení svého přítele Jana Husa, spěchal mu do Kostnice pomoci, aby stál po jeho boku. A to přesto, že ho sám Hus listem důrazně varoval, ať tak nečiní. Dojel až ke Kostnici a nedaleko od jejích bran poslal 5. dubna králi Zikmundovi žádost o vydání bezpečnostního glejtu, ale ten mu zaručil jen svobodný příchod, nikoliv odchod. Jeroným pochopil zřetelné nebezpečí a raději se odebral na zpáteční cestu.
Jenže byl odjakživa prostořeký a rád provokoval, takže si při zastávce na faře v Hirschau dovolil pár uštěpačných poznámek na adresu kostnického koncilu, který přirovnal ke škole samotného Satana. Nemohl se divit, že místní klerici upozornili rychtáře a ten ho nechal hned příštího rána zatknout a odvézt do vězení v Sulzbachu. Odtud si ho pak vyžádali církevní otcové z koncilu ke slyšení. A tak Jeroným dorazil do Kostnice poněkud neplánovaně v okovech.
Do Oxfordu za Wyclifem
Po měsíčním věznění se Jeronýmovi 23. května konečně dostalo slyšení. V poutech ho dovedli do františkánského kláštera, kde sídlili během koncilu církevní vyslanci německého národa. Tam ho dali připoutat dlouhým řetězem ke sloupu a takto ho vyslýchali. Přišli se podívat především zástupci evropských univerzit, z nichž na několika Jeroným Pražský působil a způsobil tam svými promluvami a disputacemi hodně rozruchu. V tomto duchu se také nesla prvotní obžaloba.
Jeroným rád a hodně cestoval. Na rozdíl od přítele Husa, který před svou cestou do Kostnice prakticky nevytáhl paty z Českého království, prošel Jeroným takřka půl Evropy. Už když roku 1398 složil bakalářské zkoušky na pražské univerzitě, měl za sebou zřejmě několik cest, o nichž ovšem neexistují spolehlivé doklady. Totéž platí o Jeronýmově původu, roku narození či dětství a mládí. Teprve od získání bakalářského stupně můžeme sledovat jeho cesty. Hned rok poté se totiž vydal na Britské ostrovy na oxfordskou univerzitu.
Tam se velmi podrobně seznámil se spisy zavrženého anglického kacíře Johna Wyclifa, jehož některé spisy se už předtím dostaly v opisech do Prahy. Sám Jeroným opsal v Oxfordu jeho důležité traktáty Dialogus a Trialogus. Celé Wyclifovo dílo se upínalo k nápravě zkažené katolické církve, ale také narušení některých dogmat týkající se zejména svatého přijímání. Wyclif tvrdil, že proměna chleba a vína v Kristovo tělo a krev je pouze symbolická, nikoliv opravdová, takže si chléb a víno i po vysvěcení zachovávají svoji podstatu.
Pozdvižení v Paříži
O přijetí některých Wyclifových článků se na přelomu 14. a 15. století rozhořel na pražské univerzitě velký spor, přičemž Wyclifa se zastával především okruh mistrů, bakalářů a studentů kolem Jana Husa a Jeronýma Pražského, většinou českého původu. Proti pak byli převážně zástupci ostatních univerzitních národů.
Vraťme se ovšem k Jeronýmovu oxfordskému pobytu. Strávil zde asi dva roky (1399–1401), což nebylo dostatečné pro získání mistrovského titulu. S opisy Wyclifových traktátů se ovšem vrátil do Prahy a teprve po jeho příjezdu se spor o Wyclifa rozhořel naplno.
Nicméně sám Jeroným se sporů příliš aktivně nezúčastnil a místo toho se zřejmě vydal na pouť do Jeruzaléma. Roku 1404 si pak odjel dokončit mistrovský titul na nejprestižnější univerzitu v Evropě – pařížskou Sorbonnu. Titul se mu tam sice získat podařilo, nicméně koncem roku 1405 způsobil pořádné pozdvižení při svých disputacích. Víceméně šlo o filozofický problém o idejích existujících v boží mysli, přičemž Jeroným hájil mnohá stanoviska Wyclifa. Podle jednoho svědka museli pařížští mistři a doktoři tři dny snášet Jeronýmovu nekonečnou a nabubřelou řeč. Jen málokdo mu však dokázal čelit, neboť profesoři teologické a právnické fakulty prý nepovažovali za důstojné tak nepatrné osobě oponovat.
Je možné, že tento příběh je poněkud přibarvený, nicméně je jisté, že pro Jeronýma začala být pařížská půda příliš horká. Než ho tehdejší univerzitní kancléř Jan Gerson, proslulý svou tvrdostí, donutil k potupnému odvolání svých tezí, Jeroným raději utekl na německé univerzity. Nejprve se krátce zastavil v Kolíně nad Rýnem, kde ho však rychle dohnala zlá pověst z Paříže. Odtud tedy zase spěchal do Heidelberku, kde o jeho eskapádách ještě nevěděli. Mistrovský list z Paříže mu umožnil vyučovat i na tamní univerzitě.
Zákaz v Heidelberku
Ani zde se však Jeroným nehodlal zdržet provokací. Jeden heidelberský profesor mu při prvním slyšení v Kostnici vmetl do tváře, že prý v Heidelberku tvrdil mnoho obludného o svaté Trojici a nakreslil tam jakýsi štít, přirovnávaje božskou Trojici osob k vodě, sněhu, ledu a všeličemus jinému. Jeroným to nepopíral, protože štít víry pravé patřil k základům jeho filozofie. Každopádně po jedné vzrušené čtyřdenní disputaci, při níž stihl urazit mnohé místní ceněné autority včetně Viléma Ockhama, ho škola suspendovala a zbavila práva ke všem školským aktům. Jeroným se však nehodlal vzdát a přibil na vrata univerzitních budov veřejné vyhlášky, že bude argumentovat proti námitkám svých oponentů na místním hřbitově. Škola přísně zakázala všem svým studentům účast na disputaci, a tak tam Jeroným údajně nalezl jen sedláky a stařeny.
Pak už Jeroným spěšně Heidelberk opustil a po nějaké době se vrátil do Prahy, kde mezitím gradoval spor o Wyclifa, jehož se zastávali především mistři Jan Hus, Stanislav ze Znojma či Matěj z Knína. Jeroným získal roku 1407 povolení k výuce na pražské univerzitě, ale musel slíbit, že zde nebude zasévat rozkoly. Na dodržení tohoto slibu by však musel překonat svoji touhu provokovat, což se mu nepodařilo.
Řeč o českém národě
Přiblížilo se vydání Dekretu Kutnohorského, který vedl k odchodu cizích (převážně německých) mistrů a studentů z Prahy (více v článku Vyhnání cizích mistrů z české univerzity). Jeroným přitom neváhal přilít olej do ohně, když na novoročním kvodlibetu (několikadenní celouniverzitní disputaci na zvolené téma), vedeném Matějem z Knína, pronesl plamennou řeč, v níž se jednak zastal reformního proudu českých mistrů, dále předvedl svůj štít víry na základě analogických triád svaté Trojice a především vyzvedl „svatosvatost“ českého národa, jenž má na půdě Českého království požívat lepší práva, než přivandrovalí Němci, kteří stejně nikdy nepřinesli nic dobrého. Navíc veřejně hájil Wyclifa, v němž se prý dočetl mnoho dobrého, i když nesouhlasil zdaleka se vším. Nicméně v něm hodlal nalézt jakousi „žílu pravdy“, protože jak prohlásil: „Pravda nikdy neustoupila a ani neustoupí lži, neboť nade vším zvítězí.“ Tuto větu jistě poznáváte a právě zde zazněla poprvé veřejně.
Po odchodu cizích mistrů získala reformní strana Wyclifových příznivců v Praze navrch. Bylo ovšem stále jasnější, že vůdčí roli zastane Jan Hus, který si získával lidi kázáním v Betlémské kapli, zatímco nestálý Jeroným byl lepší k šíření a hájení reformních postojů v okolních státech. Díky své výjimečné výřečnosti si sice získával celou řadu nepřátel, ale dokázal probudit i zjevné sympatie v srdcích méně konzervativních studentů.
Jeroným tuto roli přijal rád a s Husem o „vůdcovství“ nikdy nijak nezápasil. Ačkoliv měl univerzitní tituly, zůstal celý život laikem, tedy ne duchovním. Jako takový nemohl a snad ani nechtěl kázat lidu na kazatelnách. Cítil se dobře, když mohl provokovat cizí učence na zahraničních univerzitách a dvorech. Už v březnu 1410 pronesl provokativní přednášku v Budě před uherským králem Zikmundem Lucemburským, v níž ho mimo jiné vyzval, aby jako představitel světské moc napravil hříchy zkažených zesvětštělých kněží. To by jistě Zikmund udělal rád, ale veřejně to přiznat nemohl. Jako obvykle vzbudil Jeroným rozruch. Jednalo se dokonce o jeho uvěznění, ale ostřihomský arcibiskup ho nakonec pustil zpět do Prahy.
Útěk z Vídně
Ani pak si nedal Jeroným pokoj a v létě odešel do Vídně hájit své postoje proti pomluvám několika mistrů, kteří odešli na zdejší univerzitu z Prahy po vydání Kutnohorského dekretu. Tam už ovšem pobouřil akademickou obec natolik, že mnozí požadovali jeho uvěznění. Obvinili ho dokonce z toho, že uctívá Wyclifa jako nového světce, protože si jeho obraz pověsil ve své pražské pracovně. To však Jeroným důrazně popřel. Různých nařčení z hereze a vyznávání Wyclifových článků bylo ovšem mohem víc a proces se vlekl až do září. Jeroným musel vždy ke konci stání přísahat, že neopustí do konce procesu Vídeň, jinak mu hrozilo vězení.
V září však poznal, že protivníkům nejde o pravdu, ale čistě o potrestání jeho osoby, a proto svou přísahu porušil a z Vídně utekl. V Praze se pak zastával Jana Husa ve sporu s nepříliš vzdělaným pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka. Jeho jméno dokonce použil jako posměšek, když prohlásil, že Češi by ve sporu zajíce se lvem měli stát na straně lva, kterým myslel českého krále Václava IV.
Roku 1412 odjel Jeroným na diplomatickou cestu do Polska, kde se snažil přesvědčit polského krále Vladislava Jagella i jeho bratrance litevského velkoknížete Vitolda o správnosti reformního směru. Jagellonci mu byli vcelku nakloněni zejména proto, že na východě jejich říše žilo mnoho pravoslavných křesťanů, kteří také přijímali svátost odlišně od katolických zvyků. Jeroným pak dokonce doprovázel Vitolda až na Litvu. Říká se, že prý se s tamějším pravoslavným obyvatelstvem klaněl ikonám.
Pak se znovu vrátil do Prahy, ale koncem roku 1414 ho zastihneme opět na dvoře polského krále Vladislava. To už Jan Hus pobýval v kostnickém vězení, ale Jeroným o tom zatím zřejmě netušil. Dozvěděl se to teprve po návratu do Čech a krátce poté se tedy rozjel za svým přítelem do Kostnice.
Jeroným Pražský před soudem kostnického koncilu na ilustraci Věnceslava Černého
Selhání a potom smrt
Ocitáme se tedy opět při Jeronýmově prvním potupném výslechu v kostnickém františkánském klášteře. Svá stanoviska zde pochopitelně nemohl obhájit a žalobci ho uvrhli do vězení ve věži sv. Pavla, kde strávil téměř celý další rok až do své tragické smrti. V červenci se dozvěděl o upálení Mistra Husa a dostal strach. V září 1415 pak sepsal list, v němž se zřekl Husa i Wyclifa s nadějí, že to povede k jeho propuštění. Mnozí v tom spatřují zradu ideálů, ale Jeroným zřejmě podlehl týrání hladem a krutému zacházení – nějakou dobu snad musel v cele viset hlavou dolů. Navíc pravděpodobně počítal s tím, že své odvolání zase vezme zpět, až ho propustí. S křivou přísahou zkaženým katolíkům si hlavu nedělal, jak je vidno už z Vídně. Jenže jeho protivníci mu nevěřili a správně odhadli, že zřeknutí se bludů je pouze předstírané.
Za tuto slabost se ovšem Jeroným ke konci života zastyděl. Pochopil, že celý proces prostě musí skončit jeho smrtí, a tak revokoval předchozí odvolání a litoval svého selhání. Jestliže někteří církevní otcové čekali, že vlk zjihne a změní se v beránka, pak se přepočítali. Jeho poslední obhajoba měla obvyklý útočný tón a dal při ní plně průchod své výřečnosti. Mnozí přítomní obdivovali jeho břitký jazyk a ostrost vtipu, s níž napadal své soudce. Obvinil je, že věří vylhaným obviněním jeho protivníků, aniž by se snažili poznat pravdu. Proces se uzavřel 23. května 1416, přesně rok po jeho prvním výslechu.
O týden později kráčel Jeroným Pražský k hranici a s hrdostí si nasadil potupnou papírovou mitru pomalovanou figurkami Ďábla. Přirovnal ji ke Kristově trnové koruně. Poručil svou duši Bohu, ale v plamenech prý pak trpěl víc, než Jan Hus. Ke konci strašlivě úpěl.
__________________________
Další literatura:
Čornej, Petr: Jeroným Pražský: intelektuál a moc, Praha 2016
Šmahel, František: Život a dílo Jeronýma Pražského, Praha 2010
Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001
