Článek
Bojíte se létat?
Jsou lidé, kteří se bojí létat, jiní se nebojí ničeho. Mladí nevědí, čeho se mají bát a starším strach ze smrti ubývá. Už tolik nelpíme na životě, jako za mlada. Riziko létání se ovšem přeceňuje. Úmrtí na silnici je mnohem víc, jen se tolik nedramatizují. Pokud někdo nechce létat, neměl by ani jezdit autem, na motorce, nakonec ani na kole. Důvodem aviofobie je nedůvěra v techniku. Co se může pokazit, se pokazí. Ke strachu přispívá i klaustrofobie (strach s uzavřených prostor) a negativní zkušenost s létáním v minulosti. Lidé se také bojí, že se při ohrožení života nemohou aktivně bránit. Opožděných letů, zničených kufrů a konflikty se spolucestujícími v omezeném prostoru nejsou nijak výjimečné. Stává-li se strach z létání nepřekonatelný, je dobré navštívit psychiatra, který léčbu úzkosti, paniky a stresu pomůže zvládnout. Pomáhá také meditace známá jogínům, řízené dýchání i získávání informací o zabezpečení letadel. Čím více informací o letadlech máme, tím méně se bojíme.
Při letu z Miami do Curychu jsem před lety zažil situaci, kdy po 6 hodinách letu přestal Boeingu fungovat jeden motor. Pilot oznámil, že se vracíme. Letušky začaly být nervózní. Překvapilo mě, že letadlo nepokračovalo směrem k bližší Evropě, ale vracelo se na domovské letiště. Asi předpokládali, že tam bude oprava jednodušší a levnější. Pohoda na palubě se rázem změnila v peklo. Bylo to v době, kdy nebyly mobilní telefony. Jen dva palubní telefony u záchodků, o které se strhla velká mela. Každý se snažil sdělit svým milým, že je miluje a že se určitě zlepší, jestli to přežije. Je fakt, že jsem se také bál, ale přešel jsem do módu: „Co se má stát, ať se stane.“ Lidé klečeli v uličkách, modlili se, objímali, naříkali. Když jsme kroužili nad letištěm, abychom zbavili letadlo paliva, přál jsem si, aby letadlo nespadlo do vody. Znalci mě poučili, že výsledek pádu letadla do vody je prakticky stejný, jako neřízený pád na beton. Vše se v dobré obrátilo. Přistáli jsme za doprovodu hasičů a sanitek. Další peklo se ale rozpoutalo na letišti. Po evakuaci letadla jsme dvě hodiny čekali v uzavřené nevětrané čekárně, procházeli znovu všemi bezpečnostními opatřeními do odbavovací haly. Kufry zmizely neznámo kam. Začalo přeobjednávání na další lety s mnohahodinovým i denním zpožděním. Slíbený hotel se vzhledem k různým časům náhradních letů neuskutečnil. Do letadla se vešlo hodně lidí a postarat se o všechny o půlnoci nebylo jen tak. O hysterické výjevy nebyla nouze. Když jsem po třetí kontrole příručního zavazadla vyjádřil svou nespokojenost, jak s námi pracovníci letiště jednají, podal mně člen ozbrojené ochranky pětistránkový formulář s tím, že ho mám po vyplnění hodit do schránky a má stížnost bude dle zákona projednána. Jestli tu schránku hodili do stoupy celou nebo jen vysypali nevím, možná leží v archivu dodnes a čeká na vyřízení. Pracovníků není nikde dost. Nejen v Praze.
Stresující zkušenost mě nevedla ke strachu z dalšího létání, spíše naopak. Poznal jsem, jak se lidé chovají při skutečném ohrožení života i to, jak jsem na tom já. V krizi si lidé obvykle uvědomí skutečné životní hodnoty. Když nejde o život, jde o nic. Bohužel si to uvědomujeme jen krátce. Do dalšího průšvihu.
