Článek
Těším se na cestu vlakem. Z Olomouce do Třebechovic jsou to 2 hodiny 15 minut, skoro stejně jako autem se zácpami u Vysokého Mýta, Litomyšle, Moravské Třebové a Mohelnice. Snad ani jiná města po cestě nejsou. Vcházím do kupé, ve kterém sedí 2 sympatické slečny, snad vysokoškolačky. Na místě, na které mám místenku sedí obtloustlý šedesátník v zelené kamizole. Pozdravím, usměju se a říkám: „Omlouvám se pane, ale na místo, na kterém sedíte mám místenku!“ „Tak si sedněte jinam,“ zabručel. Při kupování místenky jsem si všiml, že vlak je vyprodaný. „Je mi líto, ale jinam si sednout nemohu, všude bude plno.“ Ukazuji vetřelci místenku i lístek na dveřích do kupé. „Kde jste si jízdenku kupoval?“ zavrčel okupant. „Na internetu,“ povídám. „Ten neuznávám. Já si koupil lístek poctivě v nádražní pokladně a to platí!“ Na slečnách vidím, jak jsou stresované. Tak asi vypadají doma, když propadly u zkoušky nebo rozbily památeční vázu. Jsem překvapený, že jsem klidný, nezvyšuji hlas, jen říkám: „Tak to budu muset za průvodčím“ a couvám z kupé. „Jděte třeba do háje,“ zařval brunátný pán. Neudělal jsem v uličce ani 2 kroky, když chlapík vyběhl za mnou i s batohem. „Budu si tě pamatovat dědku plesnivej. Já si tě najdu!“ Hlavou mně blesklo: život za místenku! Myslel jsem si, že zemřu pro nějaký větší ideál, pravdu nebo svobodu třeba, ale stačil jsem jen hlesnout: „Zabijete mě?“ Ale to už vetřelec zmizel z vagónu. Sedám si na vybojované místo. Nemám z vítězství radost. Usmívám se na slečny, do kupé vcházejí další cestující. Teprve teď jsem se rozklepal. Dědku mně ještě nikdo, nikdy neřekl. Říká se, že jsme staří, jak se cítíme. Nu což, cítím se na dědu, ale na dědka ne. A plesnivej? Prohlížím si ruce, vytahuji rukávy košile. Plíseň nevidím. No, ještěže tak! Co je plesnivé se má vyhodit. Zdá se, že mohu zůstat. Jedeme.
