Článek
Konečně jsem s vnučkou sám. Mám za úkol doprovodit ji vlakem z Hradce do Prahy na zkoušku z angličtiny. Jedinečná příležitost si v klidu popovídat. Jen jsme sedli do vlaku, nasadila na uši sluchátka a bylo po konverzaci. Nestihl jsem ji udělit žádnou dobrou radu, ani se zeptat, jestli má vážnou známost. Zatáhl jsem ji za rukáv a ptám se: „Učíš se angličtinu?“ „Ne, poslouchám Queeny,“ řekla tiše a hleděla nevzrušeně do dálky. Zaraženě jsem si odsedl a ptal se, proč mládež nevydrží chvíli bez hudby. Nebo je to ochrana před radami dospěláků? Způsob izolace? Zaujala mě sluchátka. Byla bílá, lesklá, slušela jí. Určitě si takové musím pořídit, abych byl in. Jenže sluchadla na uších dědka je něco docela jiného. Z jelita za uchem vedou trubičky a jsou důkazem nemohoucnosti a stáří. Co je nám platné přání vypadat mladě, když jsme staří. Okolí tuší, že pokud stárnoucí donchuán neslyší, nebudou mu fungovat ani další důležité činnosti.
Pamatuji tatínka, který chtěl vypadat mladě. Barvil si vlasy kysličníkem a měl místo krásných šedin vlasy žluté jako černošský fotbalista Neymar da Silva Santos po obarvení. Hudbu vnímám bez sluchátek, ale s obavami jsem zjistil, že ráno neslyším ptáky, v restauraci na abiturientském večírku jsem nerozuměl, co kdo povídá, v divadle musím chodit do první řady a občas ani to nepomůže. Závěr byl jasný. Měl bych si pořídit sluchadla. Je zle. Když mají lidé brýle, je to OK, ale sluchadla jsou něco jiného. Odbarvený tatínek sluchadla měl. Nebyly to trychtýře, které známe z gramofonových desek, na kterých pes poslouchá svého pána. Byla velká, na tlačítka. Všichni v jeho blízkosti slyšeli hlasité pískání, jen on ne. Volali jsme na něj: „Tati, pískají ti sluchátka!“ On se překvapeně ohlížel a křičel: „Co, říkáte? Neslyším!“ Technika za 30 let pokročila, jen na seřizování sluchadel dle mobilní aplikace v telefonu, aby si člověk pořídil speciální vysokou školu. Medicína ani práva na to nestačí. Občas nefunguje nabíjení, jindy „zmrzne“ aplikace, sluchadla se musí se čistit. Když jsem se sluchadly projel autem kolem cestářů se sbíječkami, myslel jsem, že bolestí v uších vyskočím za jízdy. Cena sluchadel se pohybuje od pár stovek k několika desítkám tisíc korun. Nejsem si jistý, zda potřebuji nejdražší sluchátka, když jdu dvakrát měsíčně do restaurace nebo do divadla. Překvapila mě lékařka na audiologii, která o jiných, než těch nejdražších pro mě neuvažovala. No nevím, nevím. Také si nekupuji Porsche, když vím, že ho budu potřebovat jen dvakrát týdně na cestu do sámošky. Známý si koupil sluchátka za šedesát tisíc, která po týdnu stresu odložil do šuplíku se slovy: „Ono je lepší, že nic neslyším. Kdo ty kecy má poslouchat. Byla to drahá zkušenost, ale stála za to. Aspoň nemám výčitky, že jsem to nezkusil! Ještě bych si měl k brýlím zacpat nos, abych mohl být vyobrazován jako 3 legendární opice v jedné osobě.“ Tak nevím. Mám poslouchat co jiní říkají, nebo ne?
