Šachy s holubem

Také máte politiky plné zuby? Dovolená na chvíli pomůže, ale pak se dá čekat, že se znovu staneme terčem ideologických manévrů. V televizi, rozhlase nebo na internetu je těžké poznat, co je zmanipulované, smyšlené, co pravdivé. Přesto si myslím, že bychom neměli rezignovat a přestat veřejným věcem věnovat pozornost. Velký pozor musíme dávat na hlupáky, osoby, kterým je všechno jasné, které uznávají jen svou „pravdu“ a nedokáží se podívat na svět očima toho druhého. Na Facebooku koluje zajímavý slogan: „Hádat se s hloupými lidmi je naprosto zbytečné. Je to stejné jako hrát šachy s holubem. Je jedno, jak vynikající jste šachisti, holub stejně nakonec shodí všechny figurky, podělá šachovnici, a ještě se bude naparovat, jako kdyby vyhrál…“

Zdá se, že výsledky posledních voleb neovlivnily televizní debaty, ani politické programy, ale obava lidí před změnami. Novinek se bojíme. Nadáváme, ale zase tak špatně nám není. Většinou máme práci, máme co jíst, zdarma jsou dostupné nemocnice i školy, nikdo po nás nestřílí, tak proč zavádět novoty, dávat šanci novým tvářím. Raději ať neztratíme to „málo“, co máme. Rozhodně by výsledky svobodných voleb neměly být důvodem k nenávisti mezi přáteli nebo příslušníky rodiny. Ctěme nárok každého na vlastní názor. Dale Carnegie začátkem tohoto století radil lidem, jak úspěšně přežít složité životní situace. Napsal: „Nepobývejte v přítomnosti škarohlídů. Vyhýbejte se těm, kteří vás nenávidí. Vysávají z vás sílu, a ta pak chybí normálnímu životu.“ Měl pravdu. Když všichni všechny pomlouvají, tak se nakonec poperou – v horším případě pozabíjejí. Z pohledu Carnegieho mám dojem, že dnes lze bezpečně pobývat jen v hlubokém lese, nebudu-li podezírat veverky a zajíce, že nás jako homo sapiens moc v lásce nemají.

Některé asijské národy dlouho před Carnegiem zvláštním způsobem odměňovaly posly dobrých zpráv. Po doručení dobré zprávy je hostily ve své jurtě nebo domově, jak dlouho si poslové přáli. Ten zvyk můžeme přijmout bez obav, neboť nám nehrozí, že budeme mít hosty. V jedné kanceláři, kde všichni usilovně a bez oddychu pracovali, jsem viděl dvě tabulky hustě popsané nejrůznějšími jmény. Na první byl nápis: „Jména lidí, které nesnáším trvale,“ na druhé: „Jména lidí, které nesnáším dnes.“ Nebylo by lepší psát tabulky se jmény těch, které máme rádi?