Článek
I když mi bylo šedesát a v Rusku jsem také byl, najednou jsem se ocitl na pokraji společnosti – skoro důchodce (jak zpejorativnělé). V roce 2021 u nás bylo 3,2 milionu seniorů starších 65 let. Což je děsivé číslo. Jedna třetina národa už vlastně nic moc nepřináší. I když mnozí by chtěli, tak jsou, stejně jako já, odmítáni.
Zaměstnat mne nechtějí, důchod je tak na přežívání, tak jsem se rozhodl pro OSVČ. Tomu předcházely otázky… Co umíš, co by tě bavilo, na co stačíš, co přinese výdělek? Volba padla na dráhu arboristy. To je takové trochu lezení po stromech. No co!… Vždyť je mi teprve přes šedesát.
Nakoupil jsem lezeckou vestu, lana, karabiny, dvě motorovky, stupačky, přilbu, mraky různých rukavic a boty v ceně motorovky.
Slézám několik stromů týdně - nejčastěji třešní, ořešáků, meruněk, jasanů, smrků a borovic. Někdy jde o redukci koruny, jindy o postupné odkácování, nebo prostě pokácení.
Z hlediska náročnosti mám nejraději třešně, pak smrky, i když zrovna výstup na stříbrný smrk je za trest. Oděv i rukavice jsou prosmolené na kůži, což se nedá vyprat, a drobné šupinky drolící se z kůry jsou jako žiletky, když vletí do plic. Jednou jsem se jich v koruně stříbrného smrku neopatrně nadýchl a majitelka (zdravotní sestra) měla traumatizující diváckou vložku z pohledu na dávícího se chlápka visícího nad ní na laně.
Arboristika ukázala na klamavé vnímání stáří podle činnosti. Přestože jsem mnoho let pracoval jako vysoko postavený manažer, díky věku jsem najednou nebyl pro nikoho zajímavý. I se spoustou zkušeností ze zahraničí, znalostí dvou jazyků a zajímavých pracovních výsledků mne vnímali jako… starého. Ale v arboristice jsem zázračně omládl. Měl jsem zakázku u fyzicky nadupaného chlápka v maskáčích. Šlo o odříznutí jedné ze dvou větví rozdvojeného kmene ohromného jasanu. Šest metrů vysoko, přifixován k sousední větvi, s nedostatkem prostoru pro manipulaci s motorovkou. Dopadlo to dobře… Polovina stromu s rachotem padla na dvůr, aniž by poškodila střechu. Na pevné zemi mne pán uznale přivítal s hláškou: „To víte, já už na to nemám věk na takové eskapády.“ „Kolik Vám je?“ Ptám se. „Šedesát.“ Že mně je pětašedesát, jsem si nechal pro sebe.
Lidé si myslí… Ještě mu není padesát a už vypadá tak staře… chudák, asi z té dřiny.
Pokaždé, když dělám velký strom, mám strach. Znatelně větší, než jsem míval v mládí. Což je v pořádku.
Byl jsem u starší paní zkracovat korunu velké třešně. Trvala na tom, že bude uřezané větve zpod stromu odtahovat na hromadu. Říkal jsem jí, že to udělám později, ale trvala na svém. Tím mi zachránila život. Už bylo skoro hotovo, když se mi podařilo při sestupu stoupnout na vyhnilou větev, a ta se vyvalila ze suku. Zrovna jsem se jednou rukou nedržel. Je to zlomek sekundy a letíte. Ze tří metrů po zádech jsem dopadl na placato na záda. Nešlo popadnout dech a třeštila mi hlava. Paní chtěla volat sanitku. Naštěstí jsem to rozdýchal, vstal a dodělal práci. Taková klika se stává jen opilým. Třešeň má větve rostlé do všech možných úhlů, takže když je hodíte na zem, trčí jako ježčí bodliny. Díky paní majitelce mne jedna z nich nepropíchla.
Někdy mne bolí ramena, někdy lýtka, jindy stehna. Záleží na druhu dřeviny. Letos v létě, zrovna ve dnech největších veder, jsem stříhal dlouhý, přes dva a půl metru vysoký živý plot. Celodenní práce na plném slunci. Vypil jsem devět litrů vody, ale byl jen jednou na malé. Když jsem měl přestávku ve stínu stromu, tak sousedé volali od bazénu na paní majitelku, jestli mne ještě nekleplo.
Důchodcovská arboristika mne posunula do jiného věku. Donutila vracet se k pohybovým návykům z mládí. Protože se stařeckými bych si nevystačil. Nohy a ruce jsou najednou pružnější, smysly bystřejší. Prostě… Spadnout ze stromu nechcete.
