Článek
V roce 1985 jsem s cestovkou navštívil Tádžikistán, bylo to jen na pár dní. Moc jsem toho neviděl, ale indicie napovídaly, že ta země je bomba. Před odletem domů jsem navštívil ZOO Dušanbe, kde jsem se spontánně seznámil s jejím ředitelem panem Čutkovem. Já zoolog, on zoolog, tak mi jednoduše řekl, že pošle oficiální pozvání od ZOO abych mohl přiletět pracovně na měsíc, a že mi ukáže Hissarské pohoří i hranici s Afghánistánem. Byli jsme domluveni na květen dalšího roku. V březnu 1986 jsem mu volal a on potvrdil, že to pozvání platí, posílá ho poštou. Dopis z Dušanbe šel tenkrát zhruba tři týdny. Byl květen a dopis nikde. Volám mu, a on se podivil, že jsem pozvání nedostal.
„Předal jsem ho paní Doležalové, která u nás byla, je to tak rychlejší.“
Nebylo. Dostal jsem od něj kontakt na nějakou paní Doležalovou z Prahy. Volám jí, že mi měla předat dopis od pana Čutkova, což ona hned popřela. Až na můj a Čutkovův nátlak povolila. Jako že zapomněla. Dost mě to namíchlo, protože dostat se soukromně do Střední Asie nebylo vůbec jednoduché. Pro dopis jsem jel ze Šumavy do Evropské ulice v Praze, protože už hořel termín. Přivítala mě tmavá paní, evidentně cizinka s pubertálním klukem. V bytě byla terária s plazy, což byl ten důvod, proč byla paní ve Střední Asii. Říkala, že je Bulharka, a že je profesorkou Marxismu-leninismu na vysoké škole v Suchdole. Syn mi připadal trochu vycukaný a maminkovský. Ale ok, doufal jsem, že už je neuvidím. Termín trvání platnosti pozvání jsem nestihl, díky tomu, jak paní Doležalová dopis pozdržela, takže nakonec jsme museli s Čutkovem provést další proces o rok později.
Měl jsem (rád bych napsal, že ještě mám) bratrance Pavla, který pokračoval v rodinné tradici vystudováním FAMU, obor kamera a produkce. Byl nesmírně pracovitý a nadaný. Hned po škole dostal pozici v produkci u americké filmové společnosti, která točila sekvence po Evropě. Pavlovi se nějakou náhodou stejně jako mě připletl pod nohy Jiří Doležal, bohužel osudově i s jeho jointami. Popravdě, byla to celá parta huličů trávy, scházející se v suterénu obchodu Sanu Babu u Staromáku. Nebylo tajemstvím, že přes ten obchod proudily balíky čerezu ze severní Indie. Podle všeho byl Jiří Doležal vůdčí osobností kuřby. Pavel podlehl mámení svobodomyslné Indie, tak i se svojí ženou odletěl do Mekky čerezu – Manali s údolím Kulu. Jenže tam zůstal viset. Ženu poslal domů. Za pár měsíců se objevil, prodal byt na Vinohradech, rozloučil se s ženou a odletěl do Kulu natrvalo. Nechtěně se stal ideálním maskotem Jiřího Doležala, který nezapomněl ve svých článcích už jako J.X.D. poučit ostatní Čechy o krásách a výhodách takového rozhodnutí. Po několika měsících vyrazil s kamerou a partičkou do Manali spáchat dokument o šťastném Čechovi Pavlovi. To jsem ještě o propojení J.X.D. s Pavlem nevěděl. Pro mne byl Jiří Doležal a jeho matka, která se po revoluci prohlásila za Židovku, zapomenuti. Jen jsem si kladl otázku, zda pravá Židovka může vyučovat Marxismus-leninismus.
Pan J.X.D. natočil v Indii dokument o našem Pavlovi a nenapadlo ho nic chytřejšího, než dát kopii jeho matce. Nosným záběrem dokumentu byla pole s marihuanou, kouření marihuany, a zhulený syn matky. Ta mi volala, okamžitě jsem přijel a nevěřícně zíral na tu drzost. Jiří Doležal byl zpět v mém životě a opět nepěkně.
„Ok, letím do Indie, Doležal ví, kde Pavel je.“ „Já s tebou.“ Řekla jeho matka, což jsem odmítl, protože cestovat po Indii není procházka, a ona měla čerstvě otevřenou ordinaci, nabírala pacienty.
Volám J.X.D. abych si s ním dal schůzku ohledně pomoci najít bratrance. Dodnes slyším jeho nepříjemný, pichlavý hlas. Nakonec souhlasil se setkáním v kavárně na Kulaťáku pár kroků od jeho suterénního bytu s plazy.
Přišel v maskáčích, v očích apriori vzdor a zášť. Vysvětlil jsem mu situaci. Načež začal křičet na celou kavárnu, co si to dovoluju omezovat Pavla, měnit jeho svobodné rozhodnutí a připravit ho o šťastný život (rozumějte hulení čerezu). Nakonec vstal a zakřičel… „Podívejte se na sebe jak vypadáte, v kravatě a saku, vy jste z jinýho světa, vy k nám nepatříte!“ Čímž se vymezil. Tomu frustrovanému mamánkovi vůbec nedocvakla vážnost situace. Kontakt nedal.
Jak jste sami měli možnost dál sledovat, J.X.D. byl několikaletým propagátorem požívání narkotik, jakýmsi guru nešťastníků a bohužel i přitažlivou variantou dospívající mládeže. V každé normální zemi by periodiku propagujícímu požívání drog šlápli na kuří oko. U nás bylo požívání drog po několik let nosným tématem časopisu Reflex, jehož majitelem byl komunistický synáček a proruský pan Hájek.
Osud mého bratrance a jeho matky jsou další kapitolou, bohužel tou nejsmutnější.
