Článek
Vyrůstal jsem v Sudetech, v těch netvrdších, na pomezí tří států. Čím bych výstižně charakterizoval poválečné Sudety? Ruiny + Slováci.
Do německých vyprázdněných vesnic se přistěhovali Slováci, Rumuni, Maďaři, pár Rusínů, pár Srbochorvatů. Nerozuměli nám, naší mentalitě, našim zvykům. Jejich přístup k práci, i ke všemu, byl jiný. Maisel, Anderle, Gerschlager, Schacherle, Jungwirth, Tausch, Ziegler, Zimmermann seděli ve školních lavicích s… Pjurou, Kumžákem, Škrabkem, Šlosárem, Czábou, Lazoričákem, Zifčákem, Zoričákem, Petričákem, Durďákem. A mezi tím nějaký ten Čech.
Zatímco Němci po válce pokračovali ve vysekávání mezí, sázení stromů v krajině, v opravě silnic a cest, dosídlenci z východu trávili volný čas po hospodách, z nich pak ještě před setměním vycházeli potácivé postavy vydávající východní mumlání…. Jebééém.
Zatímco Němci se starali o hospodářství, byli hybnou silou veřejného života v obci, Slovenskou kulturou kromě záliby v lihu bylo vzájemné podvádění se partnery, a občasné rozštípání dveří sekerou, když žena doma skrývala milence.
Slováci přinesli i novou kulturu komunikace. První vulgární slovo, za to mne doma setřeli, jsem se naučil od Slováků. Slovník, kterým pokřikovali na holky byl v devastovaných Sudetech také novým závanem vulgarit a neúcty .
Východňáři, kteří přišli hned po odsunu Němců, dostali domy, ne ledajaké. Přišel ze Slovenské chatrče a dostal zdarma zavedený, velký čtyřboký grunt i se stodolou plnou sena, dobytkem ve stáji, obilím v truhlách. Sudety dosídlovali ti neúspěšní, v podstatě odpadlíci ve svých zemích. Hospodaření jim nic neříkalo. Dobytek snědli, nebo rozprodali, vyřezávaný nábytek a obrazy použili na topení, vše dřevěné ve stodolách také. Železné nářadí odvezli do výkupu, a když jim pršelo do střechy tak šli o dům dál, pokud zbyl nějaký volný. Nakonec většina skončila v bytovce. Ty se v pohraničí hojně stavěly, po zjištění, že naši bratři nejsou způsobilí žít v domech.
Učitelé ve školách se střídali jako ponožky. Většina přišla do Sudet za to, že neladili s režimem. Ovšem převýchova přesunutím do Sudet nezabrala. Naopak… střet s východním žactvem a jejich rodiči jejich antikomunismus upevnil. Každý druhý byl pomocník Veřejné Bezpečnosti nebo donašeč.
Náš táta byl veterinářem v poválečných Sudetech. To znamená, že léčíte zvířata lidí, kteří je neumí chovat. Jak doma, tak v kravínech přiváděli východní „hospodáři“ tátu k bezesným nocím, protože měl zvířata rád. Bohužel musel vídat, co oni s nimi dělali…. Drtilo ho to. Například kočí jako Nagy, nebo Petričák… nebohá zvířata. Naproti tomu koňáci Schacherle z Českých Žlebů, nebo Čech Kuba z Chvalšin, to byla úplně jiná úroveň.
Na vojně jsem byl v Michalovciach. I tam jsem viděl, jak se na Čechy Slováci dívají. Slovenský voják měl proti českému řadu zvýhodnění, protože většina důstojníků byli také Slováci. Se zlomenou klíční kostí mne nechtěli odvézt k lékaři. Až když uviděli silný otok a horečky. V nemocnici, se mi doktor posmíval… “ Čo vojáčik, bolí ťa?“ A nic neudělal ani rentgen. Dnes mám jedno rameno kratší. Na druhou stranu promptně odvezli do nemocnice Slováka, který psychicky strádal, protože se s ním rozešla holka. Samozřejmě těch srovnání bylo víc. Ty samé zkušenosti se Slováky měl i můj táta, který byl na vojně v Ružomberoku.
Slovensko za druhé války zaujalo nejednoznačný protifašistický postoj. Po válce to byla zaostalá zemička, které Češi dali průmysl, a školy (naštěstí nás revoluce slovenského přívěšku zbavila). Bez Česka by dnes bylo Slovensko na úrovni Ukrajiny ale spíše její součástí. Přesto odtud přesidlovalo do Prahy nejskalnější komunistické jádro, aby posilovalo sovětskou ideologii na našem českém zkaženém západě.
Moskevskou návštěvu Slovenské vlády beru jako další ukázku pravé tváře nevyvedeného „bratra“.
