Článek
Páteční ráno 21. října 1966 začalo v jihovelšském Aberfanu deštěm a mlhou. Děti už seděly ve třídách základní školy Pantglas a vesnice pod kopcem Merthyr Mountain se připravovala na další obyčejný den. Nad domy se však tyčily obrovské haldy odpadu z nedalekého uhelného dolu. Jedna z nich, označovaná jako halda číslo 7, byla vysoká přibližně 34 metrů a obsahovala statisíce kubických metrů vytěženého materiálu. Dlouhotrvající srážky mezitím prosakovaly do jejího nitra a voda se hromadila v místech, kde pod navršenou masou vedly přirozené prameny.
Krátce po deváté hodině se halda dala do pohybu.
V 9.15 se po svahu rozběhla masa rozbahněného důlního odpadu, která postupovala přímo na vesnici. Technické materiály britské vlády odhadují objem sesunuté hmoty přibližně na 150 000 metrů krychlových. Proud nejprve zasáhl usedlosti a domy a následně udeřil do školy, kde právě začala výuka. Podle velšské vlády zahynulo celkem 144 lidí, mezi nimi 116 dětí. Pro malou komunitu to nebyla jen statistika – během několika okamžiků zmizela pod sutí podstatná část jedné školní generace.
Učebny zmizely pod černou masou
Pantglas Junior School dostala přímý zásah. Stěny některých částí budovy nevydržely a bahno, kamení a rozdrcený důlní materiál pronikly dovnitř. Děti ve věku převážně od sedmi do deseti let neměly čas uprchnout. Podle pozdějších podkladů zemřelo přímo ve škole 109 žáků a pět učitelů. Tlak sesuvu zároveň poškodil okolní domy a další budovy. Místní obyvatelé, horníci i první záchranáři začali prakticky okamžitě odhazovat materiál rukama, lopatami a čímkoli, co měli k dispozici.
Naděje na další přeživší však rychle mizela. Poslední živí lidé byli z trosek vytaženi během dopoledne; později už záchranné práce přecházely stále více v hledání obětí.
Do Aberfanu začali přijíždět hasiči, zdravotníci, policisté i dobrovolníci z okolí. Místo se během několika hodin změnilo v obrovské záchranné stanoviště, nad nímž stále visela mlha a strach z dalšího pohybu hald. Řada rodičů přicházela ke škole bez jistoty, zda jejich dítě patří mezi zachráněné.
Katastrofa zasáhla vesnici způsobem, který se nedá popsat pouze počtem mrtvých. V některých ulicích přišlo o dítě několik domácností vedle sebe.
Školní třídy byly zdecimované a rodiny čekaly celé hodiny na identifikaci obětí. Psychické následky přetrvávaly desetiletí; pozdější lékařská sledování zaznamenávala u přeživších dětí strach z hluku, problémy se spánkem, úzkosti i dlouhodobé projevy traumatu.
Nešlo o nepředvídatelnou přírodní katastrofu
Vyšetřování brzy ukázalo, že tragédii nelze jednoduše svést na mimořádný déšť. Halda číslo 7 byla navršena v prostoru, kde byly známé vodní prameny, a už před rokem 1966 se v oblasti objevovaly menší sesuvy.
Existovala také upozornění a obavy týkající se stability hald nad vesnicí. Pozdější právní rozbor britských pravidel bezpečnosti důlních hald připomíná, že v roce 1963 došlo u stejné haldy ke dvěma pohybům materiálu a několik měsíců před katastrofou vykazovala známky posunu.
Tribunál ustanovený několik dní po neštěstí vyslechl během 76 jednacích dnů desítky svědků a prostudoval rozsáhlou dokumentaci. Jeho závěr byl mimořádně tvrdý.
Jak uvádí Glamorgan Archives, odpovědnost za katastrofu byla připsána National Coal Board, státní organizaci spravující uhelný průmysl. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že neštěstí nebylo výsledkem nepředvídatelného zásahu přírody, ale série chybných rozhodnutí, ignorovaných varování a nedostatečného odborného dohledu. Silnou kritiku vyvolal také postup po katastrofě. Z celého světa přišly do Aberfanu finanční dary a vznikl fond určený postiženým rodinám a obnově komunity. Část peněz však byla později použita na odstranění zbývajících hald, přestože odpovědnost za jejich bezpečnost neležela na samotných obyvatelích. Spor o financování se stal jednou z nejbolestivějších kapitol poválečného vztahu mezi vesnicí, státem a National Coal Board.
Vesnice přežila, ale ráno 21. října nezmizelo
Katastrofa přinesla změny v přístupu k bezpečnosti důlních hald a přiměla úřady vytvořit přesnější přehled o jejich stavu.
Dokumenty uložené v The National Archives zachycují následná bezpečnostní šetření, práci s dokumentací National Coal Board i opatření, která po Aberfanu následovala. Událost se stala symbolem toho, co se může stát, když se technické riziko po dlouhou dobu považuje za problém, který může počkat.
O šedesát let později zůstává Aberfan jednou z nejbolestivějších tragédií moderních britských dějin. Ne proto, že by šlo o záhadnou nebo nevysvětlitelnou katastrofu, ale právě proto, že její mechanismus byl pochopitelný a řadě signálů bylo možné věnovat pozornost mnohem dříve. Nad školou nestála neovladatelná hora vytvořená přírodou. Byla to halda navršená lidskou činností, spravovaná institucemi a stojící nad místem, kde každý všední den seděly stovky dětí. Nejtvrdší otázka proto v Aberfanu nezní, proč se země dala do pohybu. Zní, proč muselo zemřít 116 dětí, než někdo uznal, že hora odpadu nad jejich školou nikdy neměla být považována za normální součást krajiny
