Miroslav Štěpán skončil za mřížemi. Proč většina komunistických pohlavárů ne?

Otázka, proč šel do vězení „jen“ Miroslav Štěpán, stojí na nepřesném, ale pochopitelném předpokladu. Nebyl jediným představitelem předlistopadové moci, který si po roce 1989 odpykával nepodmíněný trest: do vězení později nastoupili také bývalý federální ministr vnitra František Kincl a někdejší vysoký funkcionář ministerstva vnitra Karel Vykypěl. Jak dokládá souhrnná zpráva Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Štěpánův případ však patřil k naprostým výjimkám a byl prvním rozsudkem nad mužem z nejužšího stranického vedení. Podstatnější otázka proto zní jinak: proč se právě u něj podařilo převést politickou odpovědnost za policejní násilí do podoby skutku, který mohl potrestat trestní soud?

Miroslav Štěpán se narodil 5. srpna 1945 v Lounech a vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Krátká epizoda ve Výzkumném ústavu zemědělské techniky v letech 1968 až 1969 zůstala podle jeho životopisných profilů jediným obdobím, kdy pracoval mimo profesionální politický aparát. Do KSČ vstoupil už jako dvacetiletý, poté postupoval Socialistickým svazem mládeže a devět let působil v Mezinárodním svazu studentstva. Profil České televize ukazuje, že jeho cesta k moci nebyla kariérou odborníka, který později vstoupil do politiky, nýbrž téměř nepřerušeným pohybem uvnitř organizací kontrolovaných stranou.

V šestasedmdesátém roce se stal poslancem České národní rady a v roce 1981 přešel do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Tam nakonec předsedal zahraničnímu výboru; uměl rusky, dobře anglicky a částečně španělsky. Tato jazyková výbava a zkušenost z mezinárodního mládežnického aparátu z něj dělaly jiný typ funkcionáře, než byli zestárlí představitelé normalizačního vedení. Nebyl mužem, který by režim zakládal, ale členem mladší generace, od níž se čekalo, že jej prodlouží.

Málo připomínanou podobu jeho vzestupu ukazují volební čísla dochovaná u Štěpánova diplomatického pasu. Ve volebním obvodu Praha 6 se v květnu 1981 ze 52 455 účastníků našlo jen 51 hlasů proti jeho kandidatuře; v roce 1986 mu ve volebním obvodu číslo 73 odepřelo hlas 39 lidí z více než 52 tisíc voličů, kteří odevzdali lístek. Nešlo o projev mimořádné popularity, ale o výsledek nesoutěžních voleb s jedinou schválenou kandidátkou Národní fronty. Rekonstrukce Ústavu pro studium totalitních režimů tak na dvou strohých statistikách zachycuje mechanismus, který vyráběl zdání téměř jednomyslné legitimity.

V roce 1986 se Štěpán stal vedoucím oddělení pražského městského výboru KSČ a o dva roky později jeho vedoucím tajemníkem. Dubnové zasedání ústředního výboru v roce 1988 jej spolu s Rudolfem Hegenbartem a Vasilem Mohoritou zařadilo mezi tváře generační obměny. Nešlo však o předání moci opozici ani o přijetí politické soutěže: studie časopisu Soudobé dějiny popisuje tuto výměnu jako pokus uskutečnit řízené změny, aniž by byl zpochybněn mocenský monopol KSČ.

Když se Štěpán 11. října 1988 stal i členem předsednictva ústředního výboru, spojil ve svých rukou postavení pražského stranického šéfa, federálního poslance a člena nejužšího vedení.

Obraz domácího zastánce tvrdého pořádku přitom doplňovala méně známá diplomatická rovina. Pas vydaný 3. června 1988 obsahoval víza pouze do Spojených států, Británie a Irska, tedy nikoli do obvyklých zemí sovětského bloku. Už na přelomu června a července jednal ve Spojených státech v Kongresu a na československém velvyslanectví; v květnu 1989 v Irsku navštívil parlament, podnik se společnou československo-irskou účastí i vedení tamní komunistické strany. Podle ÚSTR tyto cesty mohly souviset se snahou zmírnit mezinárodní izolaci režimu, jenže takový výklad je třeba označit za historickou interpretaci, nikoli za doložený Štěpánův tajný plán.

Právě tento rozpor pomáhá pochopit jeho politický typ. V rámci aparátu mohl působit moderněji než část staré normalizační garnitury a mohl se hlásit k omezeným změnám inspirovaným sovětskou perestrojkou. Vůči samostatné opozici však zastával tvrdý postoj, protože její existenci nevnímal jako legitimní konkurenci, nýbrž jako útok na vedoucí roli strany. Odborná studie o listopadu 1989 proto Štěpána charakterizuje jako funkcionáře, u něhož se reformní rétorika uvnitř systému nevylučovala s represí proti těm, kteří stáli mimo něj.

Napětí v Praze rostlo už před jeho nejznámějším listopadovým vystoupením v ČKD. V roce 1988 se na veřejných prostranstvích opakovaně scházeli lidé při výročích srpnové okupace, vzniku republiky i Mezinárodního dne lidských práv. Moc odpovídala uzavíráním ulic, zadržováním, legitimováním a nasazováním pořádkových jednotek. Pro trestní odpovědnost ale nebylo rozhodující, zda Štěpán tuto politiku podporoval obecně; soud potřeboval prokázat, co konkrétně nařídil, v jaké funkci a s jakým následkem. Takový bod našlo vyšetřování v událostech 28. října 1988. Štěpán jako předseda pražské branné rady vydal pokyn k zásahu proti pokojné manifestaci, při němž bezpečnostní složky použily vodní děla, slzný plyn, obušky a služební psy. Pozdější soudní řízení postavilo do středu právě překročení pravomoci při vydání tohoto rozkazu, nikoli abstraktní odpovědnost za povahu režimu. V tom spočívala výjimečná síla případu: mezi rozhodnutím, konkrétní represí a funkcionářem existovala prokazatelná spojnice.

Další vrstvu přidal Palachův týden v lednu 1989, kdy policie opakovaně rozehnala shromáždění v centru Prahy. Původní obvinění spojovalo Štěpána také s příkazem odvážet zadržené daleko za město, aby se nemohli rychle vrátit, tato konkrétní část se však podle pozdějších českých rekonstrukcí neprokázala. Dobové soudní zprávy přesto uváděly lednové použití donucovacích prostředků mezi skutky, za něž byl v první instanci potrestán. Rozdíl není slovíčkaření: dokládá, že rozsah obžaloby, skutková věta rozsudku a její pozdější mediální zkratka nejsou vždy totožné.

Po Palachově týdnu navíc represe nezůstala jen záležitostí jednotlivých zásahů. Předsednictvo ústředního výboru KSČ 27. ledna 1989 ustavilo tajnou koordinační skupinu pro „boj proti protisocialistickým skupinám“, jejímž cílem bylo opozici paralyzovat, izolovat a oslabit její zahraniční kontakty. Dochované materiály počítaly i s úpravami právních norem, ovlivňováním médií a zvyšováním účinnosti zásahů bezpečnostních složek. Studie zveřejněná v edici Securitas Imperii tím odhaluje zásadní problém budoucích procesů: rozhodování o represi bylo rozprostřeno mezi stranické orgány, ministerstvo vnitra, Státní bezpečnost, Veřejnou bezpečnost a prokuraturu, takže systémová odpovědnost měla mnoho podpisů, ale jen zřídka jednoho snadno určitelného pachatele.

Před 17. listopadem 1989 schválil sekretariát pražského městského výboru KSČ politická a organizační opatření k ohlášenému studentskému shromáždění. Odborná rekonstrukce zásahu zároveň ukazuje detail, který narušuje jednoduchý obraz Štěpána jako přímého velitele bití na Národní třídě. Po devatenácté hodině žádal velitele bezpečnostních složek o zvýšenou aktivitu při udržování veřejného pořádku, což historici vykládají jako tlak na zásah, velitelé však podle dochovaných záznamů požadavek odmítli s odkazem na pokyny z vyšších míst. Publikace ÚSTR Radost ze svobody proto dovoluje doložit jeho politický tlak, nikoli automaticky autorství konkrétního policejního postupu na Národní třídě. Rozlišení mezi politickým podílem a trestně prokazatelným příkazem se stalo pro celý případ určující: vyšetřovatelé nedokázali spolehlivě prokázat, že právě on nařídil brutální sevření a bití demonstrantů 17. listopadu. Tvrzení, že byl odsouzen „za Národní třídu“, je proto historicky i právně chybné, byť jeho politickou spoluodpovědnost za represivní kurs tím nelze vymazat.

O několik dní později se pokusil situaci zvrátit návštěvou dělníků v pražském ČKD. Jeho věta o tom, že o složení vlády nemohou rozhodovat děti, vyvolala pískot a skandování; televizní záznam proměnil muže zvyklého na řízený souhlas v symbol odtrženosti stranického vedení.

Dne 25. listopadu odstoupil z čela pražské organizace a o den později skončilo jeho členství v předsednictvu ústředního výboru. Komunistická strana jej 7. prosince vyloučila, tedy ještě předtím, než proti němu nový stát zahájil trestní stíhání.

Poslanecký mandát mu zanikl 13. prosince 1989 a s ním měl odevzdat i diplomatický pas. Neudělal to; dokument zůstal mezi jeho osobními věcmi a na veřejnost se dostal až po více než třech desetiletích.

Dne 22. prosince byl vzat do vazby a obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Rychlost je podstatná: skutky byly čerstvé, svědci dostupní a dokumenty se hledaly dříve, než se mohl naplno projevit chaos reorganizovaných bezpečnostních a justičních institucí.

Proces začal 25. června 1990 a zpočátku byl pro veřejnost uzavřen kvůli utajovaným materiálům. Po protestech novinářů soud jednání otevřel, přesto některé části spojené s klasifikovanými důkazy veřejné nezůstaly. Devítidenní řízení tak probíhalo v neobvyklé atmosféře: země už měla svobodně zvolený parlament, ale soud stále pracoval s utajovanými dokumenty vytvořenými aparátem, jehož činnost posuzoval.

Štěpán připouštěl politickou odpovědnost, trestní vinu však odmítal a řízení označoval za politický proces.

Dne 9. července 1990 dostal čtyři roky vězení za zneužití pravomoci. Dobové agenturní zprávy a pozdější právní analýza popisují prvostupňový rozsudek jako postih za použití vodních děl, slzného plynu, psů a obušků při protestech v říjnu 1988 a lednu 1989; novější české profily zdůrazňují jako bezpečně prokázané jádro rozkaz z 28. října. Shoda je v nejdůležitějším bodě: odsouzen nebyl za zásah ze 17. listopadu. Dobová zpráva agentury AP jej označila za prvního člena bývalého tvrdého vedení, kterého československý soud po pádu režimu uznal vinným.

Méně známé vysvětlení neúspěchu kauzy 17. listopadu se skrývá v technické změně trestního zákona. Samostatné řízení vycházelo z podezření, že Štěpán bezpečnostní činitele nabádal k použití všech dostupných prostředků, jenže novela účinná od 1. července 1990 nově podmínila trestnost takového podněcování tím, že vyvolaný čin musí být ohrožen nejméně osmiletým trestem. U skutku, který vyšetřovatelé zvažovali, činila horní hranice jen tři roky, a řízení proto zastavili. Právní studie v Indiana International & Comparative Law Review ukazuje paradox prvních měsíců demokracie: změna zákona mohla zúžit možnost potrestat jednání starého režimu, protože soud musel použít pro obviněného příznivější právní úpravu.

Odvolací soud 22. října 1990 snížil trest ze čtyř let na dva a půl roku a v říjnu 1991 byl Štěpán podmíněně propuštěn po odpykání přibližně poloviny. Za mřížemi tak nestrávil ani celé dva roky, přesto se jeho nástup stal mimořádným v zemi, kde mnoho otevřených vyšetřování končilo bez pravomocného trestu. Nerozhodlo pouze jeho vysoké postavení nebo veřejná neoblíbenost. Rozhodla kombinace konkrétního doložitelného pokynu, bezprostředního následku, rychle zahájeného stíhání a skutku, který byl trestný už podle práva platného v době jeho spáchání.

Právě poslední podmínka chránila právní stát, ale současně omezovala rozsah polistopadové spravedlnosti. Československo zachovalo právní kontinuitu, takže nebylo možné někoho uvěznit pouze za členství v předsednictvu KSČ, za politickou aroganci nebo za prosazování vedoucí úlohy strany. Trestní soudy musely nalézt jednání, které porušovalo i tehdejší zákony, prokázat osobní zavinění a respektovat zákaz zpětné působnosti přísnějších norem. Morálně srozumitelná otázka „kdo nesl odpovědnost za režim“ se tím u soudu rozpadala na mnohem užší otázku „kdo spáchal přesně popsaný trestný čin“.

Vyšetřování navíc dlouho prováděly instituce personálně i organizačně navazující na předlistopadový stát.

Specializovaný útvar tehdejšího federálního ministerstva vnitra vznikl až v září 1991, Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti StB v listopadu 1992 a společný ÚDV teprve v roce 1995.

Důkazní situaci zhoršila likvidace svazků StB zahájená po 17. listopadu, kterou 1. prosince 1989 formálně podpořil rozkaz prvního náměstka ministra vnitra Alojze Lorence; ničení přitom v některých regionech začalo už před tímto datem. Přístup k dochovaným archivům se otevíral postupně, zatímco čas oslaboval paměť svědků a zdravotní stav obviněných.

Štěpán tedy nebyl jedinou výjimkou, jen nejčasnější a politicky nejviditelnější. Kincl a Vykypěl byli v roce 1993 odsouzeni za protiprávní preventivní izolaci přibližně tří set odpůrců režimu a tresty si odpykávali; Lorenc odešel na Slovensko, které český rozsudek neuznalo, a jeho případ se vyvíjel odděleně. Někdejší ředitel spojů Karel Hoffmann byl až po letech odsouzen za přerušení rozhlasového vysílání v srpnu 1968, do vězení nastoupil, ale ze zdravotních důvodů v něm strávil jen krátkou dobu. Tyto kauzy mají společný rys: soudům se dařilo tam, kde mohly odpovědnost přivázat k určitému rozkazu, podpisu nebo rozhodnutí, nikoli jen k postavení na vrcholu mocenské hierarchie.

Ani pozdější prolomení některých promlčecích překážek nezměnilo bilanci v rozsahu, který veřejnost po revoluci očekávala. Zákon z roku 1993 stanovil, že do promlčecí doby se nezapočítá období komunistické moci, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními principy demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění. Přesto statistika citovaná v rubrice ÚSTR Čekání na spravedlnost uvádí, že od roku 1995 do konce října 2015 bylo stíháno 218 osob ve 120 věcech, k soudu se dostalo 80 případů a odsouzeno bylo přibližně 47 lidí. Za období 2012 až 2023 tentýž přehled uvádí 19 osob shledaných českými soudy vinnými; čísla zahrnují různé typy zločinů a sama o sobě neznamenají, že šlo o členy nejvyššího politického vedení.

Odpověď na otázku, proč většina pohlavárů do vězení nenastoupila, proto neleží v jediném spiknutí ani v jediné chybě. Tvoří ji souběh právní kontinuity, individuální povahy trestní odpovědnosti, zničených či nepřístupných dokumentů, opožděné specializace vyšetřovatelů, dlouhých procesů a zdravotního či biologického času.

Připočíst je nutné i rozdíl mezi lustrací a trestem: lustrační zákon od roku 1991 bránil vybraným osobám zastávat některé funkce, ale nebyl rozsudkem za konkrétní zločin. Společnost tak často viděla veřejné důsledky minulosti, které však nemohly nahradit trestní odsouzení.

Po propuštění Štěpán svou minulost zásadně nepřehodnotil. V září 1992 vstoupil do KSČM, už v březnu 1993 jej však strana vyloučila a v červnu rozhodnutí potvrdila; poté působil v Lidové unii národní a sociální záchrany a ve Straně československých komunistů. Neúspěšně kandidoval do Senátu, své názory a vlastní výklad minulosti šířil v knize Necenzurován – Můj život v sametu aneb zrada přišla z Kremlu a věnoval se ekonomickému poradenství i kontaktům v Rusku. Zemřel 23. března 2014 ve věku 68 let po krátké těžké nemoci, stále jako muž, jehož veřejný obraz určovala především jedna věta z ČKD a jeden mimořádně vzácný nástup komunistického funkcionáře do vězení.

Štěpánův rozsudek nebyl úplným vyúčtováním s komunistickou mocí. Byl pouze okamžikem, kdy se podařilo spojit konkrétní rozkaz s konkrétním člověkem. Za vodními děly, psy a obušky však nestál jeden muž, nýbrž aparát, který rozděloval rozhodování tak, aby se osobní odpovědnost ztrácela mezi stranou, bezpečností a státem. Právě tato konstrukce přežila svůj politický konec déle, než si veřejnost v listopadu 1989 dokázala představit. Oběti znaly bolest bez právnických pochybností, zatímco soud potřeboval dokument, svědka, pravomoc a paragraf. Kde některý z těchto článků chyběl, morální jistota nestačila k odsouzení. Demokratický stát tím nebyl slabý proto, že respektoval zákon, ale proto, že k rozhodujícím důkazům často dorazil pozdě. Štěpán se proto stal zároveň odsouzeným pachatelem i připomínkou mnohem širší neodsouzené odpovědnosti. Jeho cela nebyla odpovědí na čtyři desetiletí bezpráví. Byla jen úzkou štěrbinou, kterou na okamžik pronikla spravedlnost. A za jejími zavřenými dveřmi zůstala otázka, kolik jmen už soud nikdy nevysloví.

__________________

Poznámka autora: Štěpán nebyl doslova jediným uvězněným představitelem minulého režimu. Do vězení nastoupili rovněž František Kincl či Karel Vykypěl. Štěpán byl především první takto vysoce postavený stranický funkcionář.*