Článek
22. díl
Tradice měšťanských hudebních škol sahá hluboko do 19. století, ale klíčový zlom nastal po roce 1945 a zejména v roce 1961. Tehdy vznikly Lidové školy umění (tzv. "Lidušky"). Socialismus chtěl mít kulturu pod kontrolou, ale zároveň ji chtěl zpřístupnit masám. Investovalo se do budov a učitelů v každém okresním i menším městě. Po roce 1989 se Lidušky změnily na ZUŠ. Staly se součástí školského systému (mají své RVP), což jim dává stabilitu a financování ze státního rozpočtu, které soukromé kroužky nemají. O čem se hovoří méně je, že kořeny celého systému základních hudebních škol jsou zapuštěny hluboko v církevní tradici. Bez staletí církevního hudebního vzdělávání by dnešní síť ZUŠek pravděpodobně neměla na čem stavět. Důvod úvah o seznamu UNESCO tkví v historické kontinuitě, která vede od kůru až k dnešnímu žákovi s pouzdrem na housle.
1. Kantor a škola jako součást fary
Před vznikem státního školství byla škola organicky spjata s kostelem. Kantor nebyl jen učitel čtení a psaní, ale především regenschori (ředitel kůru), mezi jehož povinnosti patřilo zajistit hudební doprovod při bohoslužbách. Aby to zvládl, musel si vychovat pomocníky – zpěváčky a instrumentalisty z řad místních dětí. A protože kostel byl v každé větší vesnici a městečku, vznikla přirozená „síť“ hudebního vzdělávání dávno předtím, než ji stát začal centrálně plánovat.
Církevní správa (farnosti) byla rozprostřena plošně. Když stát v 50. a 60. letech 20. století budoval síť LŠU (Lidových škol umění), často jen institucionalizoval místní tradici, která v daném městě přežívala od dob barokních kantorů. Mnohé dnešní ZUŠky v historických centrech měst dodnes sídlí v budovách bývalých děkanství, klášterů nebo piaristických kolejí. Kontinuita místa je tam doslova fyzická.
2. Jezuitské koleje a piaristé a fenomén „Český muzikant“ (18. a 19. století)
V baroku dosáhlo hudební vzdělávání v českých zemích špičkové úrovně právě díky kláštěrním školám. Jezuité chápali hudbu jako mocný nástroj emocí a přesvědčování, byla součástí osnov stejně jako rétorika. Jejich žáci museli ovládat zpěv i hru, aby mohli vystupovat v náboženských dramatech. Díky nim byl poprvé možné i pro chudé, ale nadané děti dostat stipendium, pokud měly hlas nebo hudební sluch. Tím se v české DNA ukotvila představa, že hudební vzdělání je dostupné i pro neurozené.
Díky církevnímu školství bylo v českých zemích tolik hudebníků, že se jim říkalo „konzervatoř Evropy“. Když se v 19. století začala hudební výchova ve městech oddělovat od církve, městské hudební spolky začaly zakládat vlastní měšťanské hudební školy. Tyto školy pouze převzaly infrastrukturu a tradici, který zde církev za 300 let vybudovala.
Snahy o zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO se v ČR reálně objevují. Argumenty jsou následující: nikde jinde na světě neexistuje takto provázaný systém, který by nabízel státem garantované umělecké vzdělání (hudební, výtvarný obor, taneční a dramatický obor) za tak nízké školné (díky dotacím státu). Je to unikátní „know-how“ organizace volného času a systematického podporování talentovaných dětí.
V ZUŠ přitom nejde jen o přípravu umělců. To je častý omyl. Hodnota ZUŠ není jen v tom, že vychovají příštího virtuosa. Kultivuje publikum, neboť ZUŠ vychovávají vzdělaného diváka a posluchače. Člověk, který 8 let hrál na klavír, si v dospělosti spíše koupí lístek do filharmonie. Člověk, který měl také 8 let hudební nauku, možná také začne komponovat. S ohledem na kognitivní rozvoj hra na nástroj prokazatelně propojuje mozkové hemisféry a zlepšuje výsledky v matematice a jazycích. V menších městech jsou ZUŠ hlavním centrem komunitního a kulturního života.
3. Současnost a budoucnost - obavy a výběrovost (elitářství vs. inkluze)
Tady narážíme na aktuální debatu např. ohledně přijímacích zkoušek; ZUŠ jsou pro talentované. To vyvolává obavu, že děti, které „nemají sluch“, jsou předem vyřazeny z kvalitního vzdělávání.
Síť je hustá a poptávka obrovská. V mnoha městech se na ZUŠ stojí fronty a bere se jen zlomek dětí. Tím vzniká dojem určité „uzavřené bubliny“ pro ambiciózní rodiče. ZUŠ jsou v Česku vnímány jako „rodinné stříbro.“ Dospělí celý život vzpomínají na to, co zpívali v dětském sboru, co hráli za skladby, předávají to dětem. Obavy z elitářství jsou na místě tehdy, pokud ZUŠ nahrazují estetickou výchovu na běžných školách; resp. když se základní hudební a výtvarné výchovy na školách se stává odlesk taneční a dramatické průpravy, kterou dostávají některé děti v ZUŠ.
Pokud ZUŠ fungují jako nadstavba, jsou pro společnost obrovským přínosem, který formuje charakter i inteligenci dětí napříč celou zemí. Střet mezi tradičním, výkonovým systémem ZUŠ a moderním, kompetenčním pojetím vzdělávání vytváří samozřejmě značné napětí. Zde je analýza toho, jak by rozvolnění osnov (resp. nadřazení kompetencí) mohlo systém ZUŠ ovlivnit:
4. Ohrožení „řemeslného“ základu
ZUŠ jsou postaveny na kontinuity a drilu. Aby dítě zahrálo Chopina, musí mít technický základ (stupnice, prstoklady), který se buduje roky. Pokud se v rámci „rozvolnění“ začne příliš zdůrazňovat jen prožitek a kreativita na úkor technické zdatnosti, může klesnout úroveň absolventů, kteří směřují na konzervatoře. Autoři revize RVP ZUŠ říkají, že kompetence neznamenají „nehrát,“ znamenají spíše k umění hudbu použít – např. umět improvizovat, doprovodit kamaráda nebo rozumět struktuře skladby, nejen ji mechanicky přehrát.
Reformátoři tvrdí, že rozvolnění osnov dává učitelům ZUŠ větší svobodu v tom, co s žákem probrat. Dříve byly osnovy (ŠVP) často rigidní. Dnes může učitel žákovi, kterého nebaví klasika, sestavit plán postavený na filmové hudbě nebo jazzu, aniž by porušoval předpisy. Ano, to může snížit úmrtnost (počet dětí, které se školou seknou v pubertě či ještě dřív, když zjistí, jak náročné je jak řemeslo, tak teorie).
Kompetenční vzdělávání na základních školách (ZŠ) razí heslo, že „každé dítě může zažít úspěch“; jistě, proč ne, ale ZUŠ je historicky výběrová škola, která si musí udržet vysoký standard. Pokud se systém příliš rozvolní a ZUŠ začnou přijímat všechny bez rozdílu talentu (aby naplnily kapacity nebo vyhověly inkluzivním trendům), může dojít k „rozmělnění“ kvality. Učitelé, zvyklí pracovat s talenty, se budou muset naučit pracovat s dětmi, které mají hudbu jen jako terapii nebo relaxaci.
Změna role učitele - v kompetenčním modelu se učitel mění z „mistra“ na „průvodce.“ V ZUŠ je vztah mistr–žák posvátný. Rozvolnění osnov tento vztah nenaruší, ale změní jeho obsah tak, že neumožní žákovi, pokud vytrvá, stát se vynikajícím amatérem, případně ještě lepším profesionálem.
Systémové narušení případnou změnou financování vyjadřuje největší pragmatickou obavu. Pokud by stát v rámci úspor řekl, že „umělecké kompetence se mají rozvíjet na běžných ZŠ v rámci volitelných předmětů“, mohlo by to vést k tlaku na osekání dotací pro ZUŠ. To by byl konec české unikátní sítě, protože školné by se muselo zvýšit na komerční úroveň (místo cca 3 000 Kč za pololetí by to bylo 15 000 Kč).
Systém ZUŠ je velmi robustní a konzervativní, takže se pravděpodobně hned tak nezhroutí. Spíše dojde k jeho vnitřní diferenciaci – některé školy zůstávají „akademiemi“ pro talenty, jiné se stanou komunitními centry pro rozvoj kreativity široké veřejnosti. Vnímání revize mezi učiteli ZUŠ je značně nejednotné a často doprovázené emocemi. Na rozdíl od běžných základních škol, kde se o reformách mluví jako o nutné modernizaci, v prostředí ZUŠ panuje silný pocit, že „opravujeme něco, co není rozbité“. Zde jsou hlavní názorové proudy, které v kabinetech rezonují:
Tábor „strážců tradice“ (skeptici) tvořený často zkušenými pedagogy a koncertními umělci, vidí v revizi hrozbu pro samotnou podstatu uměleckého vzdělávání. Ti vyjadřují obavy z diletantismu. Bojí se, že důraz na „prožitek“ a „kompetence“ vytlačí technickou preciznost. Argumentují, že bez drcení etud a stupnic se nikdo nestane skutečným hudebníkem. Kritizují „všehochuť“, z které je, jak známo od Pejska a Kočičky, vždy člověku špatně. Integraci hudby s filmem a dramatem vnímají pro děti jako povrchní; je to práce studentů filmového umění a dospělých profesionálů. Podle nich se z hloubky stává šířka – žák bude vědět o všem něco, ale nebude umět nic pořádně.
Tábor „modernistů“ (inovátoři NPI) a některých pedagogů je otevřen novým směrům a revizi vítají a vidí v kompetencích nástroj k přežití ZUŠ v 21. století. Bojují proti úmrtnosti žáků - uvědomují si, že klasický dril v 7. ročníku (kdy přichází puberta) vede k masivnímu odchodu dětí. Volnější osnovy jim umožňují udržet žáka u nástroje pomocí populární hudby. Vítají uznání práce s tablety, notačními programy nebo zvukovou režií jako legitimní součást výuky. Heslovitě lze shrnout jejich přístup „kreativita nad interpretací.“
Oproti původní verzi RVP ZUV (2010) je novém RVP upozaděna umělecká specifikace klíčových kompetencí, čímž je připravena půda pro kontinuitu klíčových kompetencí napříč jednotlivými druhy škol.
Zdroj:
https://revize.rvp.cz/files/navrh-koncepce-revize-rvp-zuv.pdf
https://www.youtube.com/watch?v=RzYr5BHntQo
https://www.youtube.com/watch?v=bP_KmUe9ZPY
