Článek
23. díl
Zajímavé je, že i tvůrci moderní koncepce ZUŠ měli k duchovní tradici blízko. Např. Petr Eben byl hluboce věřící člověk a významný varhaník. Jeho učebnice a metodiky v sobě nesou úctu k řemeslu a k duchovnímu rozměru umění, který vychází z evropské křesťanské tradice. Jeho víra byla ústředním bodem jeho života i umělecké tvorby a on sám se k ní otevřeně hlásil i v dobách komunistického režimu.
Také pro Ilju Hurníka byla víra pro jeho život i tvorbu zásadní, což se projevovalo napsáním řady děl s náboženskou tematikou. Jeho víra byla úzce spjata s hlubokou humanitní vzdělaností a laskavým humorem, čímž byl blízký například Karlu Čapkovi nebo Marku Ebenovi (který je Hurníkovým synovcem).
Komu jsou bližší čestí klasici hraní v celém světě, připomeňme, že Antonín Dvořák absolvoval Varhanickou školu v Praze (v letech 1857–1859), což byl v té době hlavní ústav pro vzdělávání ředitelů kůru a varhaníků. Leoš Janáček byl od dětství fundatistou (zpěváčkem) v klášteře na Starém Brně. Později vystudoval Varhanickou školu v Praze a sám se stal zakladatelem a ředitelem Varhanické školy v Brně, která vychovávala církevní hudebníky. Bohuslav Martinů se narodil přímo ve věži kostela sv. Jakuba v Poličce, kde byl jeho otec pověžným a kostelníkem. Na Pražské konzervatoři sice začal studiem houslí, ale později přešel právě do varhanního oddělení, ze kterého byl však nakonec vyloučen pro „nepravidelnou pilnost.“ Pravda, stal se z něj světoznámý skladatel, který ovšem odešel do Francie, protože se pro něj v českém hudebním školství nenašlo místo.
Koncepce Eben–Hurník: „Česká cesta“
Dvojice Petr Eben a Ilja Hurník v 60. a 70. letech vytvořila metodiku, která se stala páteří českého hudebního školství. Jejich přístup nebyl postaven na učení se životopisů skladatelů, ale na aktivním muzicírování: dítě není pasivní posluchač, ale spolutvůrce. Propojení s řečí: využívali rytmiku češtiny (říkadla, rozpočítadla) jako základ pro hudební cítění. Hudba nebyla izolovaná – propojovali ji s pohybem, výtvarným projevem a příběhem.
Upřesněme, že Ilja Hurník se přímo podílel na tvorbě učebních materiálů pro hudební výchovu. Psal učebnice a metodické texty, vytvářel didaktické skladby pro děti, podílel se na koncepci hudební výchovy. Charakter jeho přístupu spočíval v propojení hudby, hry a tvořivosti, důraz na aktivní muzicírování, snaha o systematickou hudební gramotnost. Hurník tedy stál na pomezí skladatele a didaktika a jeho práce má přímý dopad na školní výuku.
Petr Eben byl významný skladatel a varhaník, psal hudbu vhodnou i pro výuku (zejména pro děti a mládež), působil pedagogicky (např. na AMU). Nevytvářel systematické učebnice hudební výchovy, jeho vliv na školství je nepřímý – skrze repertoár, nikoli skrze kurikulum.
Hurník reprezentuje spíše realistickou didaktiku, snahu o strukturované hudební vzdělávání, propojení obsahu (hudby) a výuky. Ebenreprezentuje živou hudební tradici, vytváří sám umělecké díla (např. Pro děti Elce pelce kotrmelce, Truvérská mše atd.).
Připomeňme unikátní českou Orffova školu
Carl Orff (německý skladatel) vytvořil koncept Schulwerk, ale Eben s Hurníkem ho geniálně adaptovali na české prostředí. Orffův instrumentář zavádí rytmické a melodické nástroje (xylofony, metalofony, činely, bubínky), které umožnily zapojit se i dětem, jež neuměly na klavír nebo housle ani jiný nástroj. Improvizace: Základem byla elementární improvizace. Dítě dostalo prostor k vlastnímu vyjádření v rámci jednoduchých harmonických struktur (např. pentatonika).
Tato metoda se dodnes masivně využívá v základních uměleckých školách a někdy ještě v hudebních výchovách na základních školách. Díky Hurníkovi a Ebenovi se česká hudební pedagogika dostala na světovou špičku, protože jejich zpracování je považováno za jedno z nejzdařilejších na světě.
Jejich koncept se opírá o trojnožku: Sluchová výchova – Rytmický výcvik – Pěvecká interpretace. Teorie nemá být suchopárná; hudební nauka se učila skrze hru. V praxi byl kladen důraz na sborový zpěv a dramatizaci textů. Hudební výchova měla v základech zakódováno, že společné muzicírování buduje sociální inteligenci a uvádí do české hudební tradice.
Nový předmět: Hudební, dramatická a filmová výchova (HDF)
Aktuální revize RVP přichází s integrací hudební výchovy do širšího celku. Ruší to tradici? Ano. Obavy odborné veřejnosti, že se ztratí hloubka (mnoho, ale povrchně). Panuje strach, že pokud se k hudbě přidá film a drama, „rozmělní“ se čas na zpěv, hru na nástroj a hudební výchovu. Hudba by se mohla stát jen „podkladem“ pro video.
Nebezpečí však spočívá v tom, že bez specifického hudebního vzdělání učitelů se z „hudební výchovy“ může stát „pouštění písniček z YouTube.“ Nedělejme si iluze; vzhledem k absenci osnov a standardů výuky na ZŠ se toto již děje.
Znamenalo by to definitivní konec metodiky učebnic, jejichž spolutvůrci byli Eben a Hurník, protože orffovská tradice vyžaduje systematický nácvik. Pokud se bude hodina dělit mezi tři obory, na poctivé muzicírování nezbyde prostor. Jistě, argumenty pro změnu vždy mluví o moderním kontextu.
Děti dnes hudbu konzumují primárně skrze audiovizuální média (TikTok, YouTube, filmy), tomu je třeba se přizpůsobit; jistě, ale nenazývejme potom Hudební, dramatickou a filmovou výchovu „vzděláním.“
Zdroje:
https://www.scribd.com/document/325466753/%C4%8Ceska-Orffova-%C5%A1kola-Hurnik-I-Eben-P-1-dil-pdf
https://theses.cz/id/hyw66p/Trvnkov_Iva_-_Bakalsk_prce_Stag.pdf
https://www.supraphonline.cz/album/3385-hurnik-umeni-poslouchat-hudbu?trackId=53942
