Článek
Šlo pochopitelně o rekvizitu. Ale opravdu musí dítě nejprve snášet opakované útoky, než dospělý zasáhne?
Jasně, ve škole se dnes slavil Halloween, učení jde stranou. Děti přišly v hororových maskách. Čarodějnice, zombie, kostlivci, netopýři, pavouci nebo Spiderman patřili ještě k těm přijatelnějším převlekům. Vedle nich se objevovaly umrlčí nevěsty, zakrvácené obličeje, nože a sekery zaseknuté v hlavách, kosy a další rekvizity připomínající násilí a smrt. A to všechno mezi dětmi na základní škole, včetně těch nejmenších na prvním stupni.
Proč? Protože v Americe slaví Halloween? Do Spojených států přivezli tuto tradici irští a skotští imigranti v 19. století. V Americe se svátek proměnil v komerční a lidovou záležitost plnou masek, koledování a vydlabaných dýní, odkud se v průběhu 20. století rozšířil zpět do Evropy a zbytku světa. Takže jsme převzali další komerční svátek, aniž bychom se zamysleli nad jeho smyslem, původem a vhodností pro školní prostředí? Protože škola musí být především zábavná, atraktivní a plná zážitků?
A co naše vlastní tradice? Co jsou Dušičky, Památka zesnulých? Vysvětlil někdo dětem ve škole, proč lidé vzpomínají na zemřelé, proč zapalují svíčky na hrobech, jaký význam má paměť předků, úcta k životu a vědomí vlastní konečnosti? Vysvětlil jim někdo rozdíl mezi kulturní tradicí, připomínkou smrti a jejím hororovým zesměšňováním?
Právě to by přece mohlo být předmětem vzdělávání. Děti by se mohly dozvědět něco o dějinách, náboženství, kultuře, lidových zvycích a proměnách vztahu člověka ke smrti. Mohly by porovnávat Halloween, Dušičky i další tradice. Mohly by se učit rozumět světu, v němž žijí. Místo toho se převléknou do hororových masek. Učitel jako dýně, ředitelka jako čarodějnice, udělat si fotku na Facebook. Hvězdný tým školy, která se jistě hlásí k wellbeingu, bezpečnému prostředí, respektu a duševní pohodě dětí.
Ale co děti, které se bojí? Co prvňáček, kterému není příjemné sedět vedle spolužáka s krvavým obličejem a na chodbě potkávat páťáky, kterým trčí sekera z hlavy? Co dítě, které nerozlišuje hororovou stylizaci od skutečného ohrožení tak samozřejmě jako dospělý? Co dítě, které se nechce účastnit hry na mrtvoly, vrahy a příšery? Má právo se bát? Má právo se nezúčastnit? Nebo se má přizpůsobit, protože ostatní se přece baví? A má právo brečet? A především: proč se ve škole tolerují rekvizity, kterými se děti mohou navzájem ohrožovat, zastrašovat nebo do sebe strkat a bodat? A hlavně proč?
Jistě, kostým sám o sobě z dítěte agresora neudělá. Děti si odjakživa hrály na rytíře, piráty, vojáky i strašidla. Symbolická hra může být přirozenou součástí dětství. Jenže mezi hrou a skutečným ubližováním existuje hranice. A právě dospělí mají povinnost ji stanovit a důsledně hlídat. Když dítě opakovaně bodá spolužáka kosou do rozkroku, není podstatné, zda je kosa plastová, papírová nebo pěnová. Podstatné je, že jedno dítě používá předmět k obtěžování a zastrašování druhého. A že škola musí takovému jednání předcházet, nikoli čekat, až si někdo postěžuje. Zarážející je především rozpor mezi tím, co školy deklarují, a tím, co někdy samy organizují.
Na jedné straně se neustále hovoří o wellbeingu, bezpečí, respektu, prevenci násilí, psychické pohodě a citlivosti k individuálním potřebám dětí. Vznikají metodiky, preventivní programy, školení a strategie. Na druhé straně škola dobrovolně vytváří prostředí plné krvavých masek, napodobenin zbraní a hororových výjevů, aniž by zjevně dokázala zajistit, že se zábava nezmění v ubližování.
Co vlastně znamená bezpečná škola? Je to škola, která o bezpečí píše do dokumentů, nebo škola, v níž se děti skutečně nemusí bát? A co znamená respektovat individualitu dítěte? Znamená to umožnit každému přijít v libovolné masce, nebo také chránit ty, kterým jsou některé projevy nepříjemné a kteří se nechtějí stát nedobrovolnými účastníky cizí zábavy?
V posledních letech se ve školství stále více zdůrazňují prožitky, emoce, zážitkové aktivity a atraktivita výuky. Samy o sobě nejsou špatné. Problém nastává tehdy, když zážitek přestane být prostředkem vzdělávání a stane se jeho náhradou - škola není zábavní park. Není ani dětským karnevalem, v němž je dovoleno všechno, co někoho pobaví. Je to vzdělávací instituce, která má děti učit, kultivovat jejich chování, rozvíjet jejich úsudek a stanovovat hranice.
Děti se totiž neučí pouze z učebnic. Učí se také z toho, co dospělí dovolují, podporují, přehlížejí a sami předvádějí. Pokud škola organizuje oslavu, při níž se násilí stává součástí vizuální zábavy, měla by přinejmenším vysvětlit jeho symbolický charakter, přizpůsobit program věku dětí, zakázat nebezpečné rekvizity a zajistit dohled. Jinak riskuje, že hranice mezi hrou a ubližováním zůstane pro některé děti nejasná.
Nelze samozřejmě tvrdit, že Halloween způsobuje dětskou agresivitu nebo sebepoškozování. Takový závěr by vyžadoval důkazy, které samotná zkušenost z jedné školy neposkytuje. Můžeme se však oprávněně ptát, jaké vzorce chování dospělí normalizují, jaké podněty dětem předkládají a jak důsledně reagují, když někdo překročí hranici. Právě zde se ukazuje skutečný význam výchovy. Ne v dalších heslech o kompetencích, odolnosti a wellbeingu, ale v každodenním jednání dospělých.
Dítě potřebuje vědět, že druhému člověku se neubližuje. Že nesmí někoho zastrašovat jen proto, že je to podle něj legrace. Že souhlas jednoho dítěte se zábavou neznamená povinnost druhého dítěte ji snášet. A že učitel zasáhne dříve, než se nevhodná hra změní v útok. Není nutné zakazovat všechny masky, odmítat cizí tradice ani dětem upírat radost. Je však nutné rozlišovat mezi vzděláváním a pouhou atrakcí, mezi fantazií a agresivitou, mezi dobrovolnou hrou a obtěžováním. A možná bychom se měli konečně vrátit k prosté otázce, co se dnes děti ve škole skutečně naučily. Že existuje Halloween? Že se mohou převlékat za mrtvoly? Že je zábavné nosit napodobeniny zbraní? Nebo že každá hra má své hranice a že člověk musí respektovat druhého? Jestliže se škola chce zabývat duševním zdravím, bezpečím a prevencí násilí, měla by začít tím nejjednodušším: zajistit, aby si děti ve škole neubližovaly a násilí ani nenaznačovaly.
A teprve potom pořádat karnevaly. Protože škola, která dokáže napsat strategii wellbeingu, ale nedokáže včas zastavit dítě bodající spolužáka kosou, má problém nikoli s nedostatkem metodik, nýbrž s každodenním výkonem své základní odpovědnosti.
Pozn.
Pokud se vám stalo také něco podobného, doporučil bych incident písemně oznámit vedení školy a požádat o vysvětlení, jak byl zajištěn dohled, zda a kolik podobných situací škola zaznamenala a jak zabrání opakování.
