Článek
Havel: Ideologie je zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi nadosobního a neúčelového, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný modus vivendi. (Moc bezmocných, 1978)
Dnes platí totéž, došlo jen k přepólování ideologie. Ta však tvoří jen skořápku. K hledání rovnováhy, míry a kontinuity nedošlo. Hledání ideje zcelující společnost snad ani nebylo zahájeno. Bez vyrovnání se s minulostí se člověku nabízí iluze, něco jako ořech bez jádra. A české školství, které se samo zbavilo svého jádra, je vzorovým symptomem.
Havlovi šlo o to ukázat, že systém je křehký, protože stojí na tom, že pravidla museli dodržovat všichni, stačil jeden zelinář, který nevyvěsil ceduli „Proletáři všech zemí, spojte se!“, aby systém naboural - obsah nebyl důležitý, stačilo gesto. Nyní jde o to ukázat, že systém je natolik fluidní, až přestává být funkční, a to právě proto, že pravidla nejsou dána či je málokdo nedodržuje. Nyní obsah také není důležitý, stačí gesto. Jde o dva extrémy.
V eseji Moc bezmocných (1978) charakterizuje Václav Havel ideologii jako zdánlivý způsob vztahování se ke světu, který člověku poskytuje iluzi vlastní identity, důstojnosti a mravnosti, a tím mu umožňuje vyhnout se skutečné odpovědnosti. Ideologie podle Havla neslouží pouze k ospravedlnění politického systému. Především umožňuje jednotlivci žít v rozporu s vlastním svědomím, aniž by si tento rozpor musel přiznat. Nabízí mu jazyk, v němž se přizpůsobení vydává za přesvědčení, poslušnost za odpovědnost a osobní pohodlí za službu vyššímu principu.
Havlův zelinář nevystavuje heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ proto, že by se skutečně hlásil k proletářskému internacionalismu. Vystavuje je proto, aby měl klid. Ideologie mu umožňuje prezentovat obyčejný existenční kompromis jako výraz obecně uznávaných hodnot. Právě tím se stává nástrojem reprodukce systému: člověk nemusí ideologii věřit, stačí, že se podle ní chová a veřejně potvrzuje její platnost.
Podstatou Havlovy kritiky tedy není pouze nepravdivost ideologie, nýbrž její schopnost nahradit skutečnost jejím společensky přijatelným obrazem. Člověk nemusí být mravný, stačí, že používá jazyk mravnosti. Nemusí jednat odpovědně, stačí, že své jednání dokáže zasadit do oficiálně uznávaného rámce.
Tento mechanismus nezmizel s koncem komunistického režimu. Proměnil se jeho obsah, jazyk i institucionální podoba. Namísto někdejších hesel o třídním boji, socialistickém člověku a historické nevyhnutelnosti pokroku nastoupil slovník autonomie, kompetencí, flexibility, inkluze, participace, individualizace a osobního rozvoje. Tyto hodnoty samy o sobě nejsou nepravdivé ani zavrženíhodné. Ideologickými se stávají teprve tehdy, když přestanou být předmětem kritického posuzování a začnou sloužit jako univerzální ospravedlnění jakékoli praxe.
Došlo tak k určitému přepólování ideologického jazyka, nikoli nutně k překonání samotného ideologického mechanismu. Tam, kde se dříve absolutizovala kolektivní jednota, se dnes může absolutizovat individuální autonomie. Tam, kde se vyžadovala jednotnost, může být nyní rozmanitost povyšována na hodnotu samu o sobě. Tam, kde byla odchylka podezřelá, se může podezřelým stát požadavek společného pravidla. Záměna jednoho absolutna za druhé však ještě nepředstavuje nalezení rovnováhy.
Skutečné vyrovnání s minulostí by vyžadovalo rozlišit, co bylo na předchozím systému nesprávné proto, že to bylo autoritářské, a co bylo pouze zneužito autoritářským režimem, ačkoli samo o sobě mělo racionální opodstatnění. Závazná pravidla, společné vzdělávací požadavky, autorita učitele, systematická výuka či odpovědnost za výsledky nejsou svou povahou totalitní. Stejně tak autonomie, individualizace nebo participace nejsou samy o sobě zárukou svobody, spravedlnosti a kvality.
Právě toto rozlišování však v polistopadovém vývoji často ustupovalo jednoduchému převracení hodnotových znamének. Co bylo dříve povinné, začalo být podezřelé. Co bylo dříve omezováno, získalo automaticky pozitivní význam. Namísto hledání míry mezi svobodou a řádem, individualitou a společným základem, kontinuitou a změnou vzniklo riziko nového ideologického schématu, v němž se svoboda zaměňuje za absenci závaznosti.
Společnost přitom potřebuje více než soubor vzájemně nesouvisejících individuálních nároků. Potřebuje také představu společného světa, který jednotlivce přesahuje, ale nepohlcuje. Potřebuje ideu, jež umožňuje spojit svobodu s odpovědností, pluralitu s kontinuitou a individuální rozvoj s předáváním společného kulturního dědictví. Bez takového základu zůstávají vznešené hodnoty pouhou skořápkou.
Školství jako symptom ztráty společného základu
Nejzřetelněji se tento problém projevuje ve školství. Škola je totiž institucí, která nemá pouze reagovat na přání jednotlivce nebo momentální potřeby společnosti. Jejím základním posláním je uvádět novou generaci do světa poznání, jazyka, vědy, historie a kultury, který existoval před jejím narozením a bude existovat i po ní.
Právě zde se však může ideologický jazyk autonomie a kompetencí oddělit od samotného vzdělávání. Místo otázky, co má dítě znát a umět, se do popředí dostává otázka, jaké kompetence rozvíjí. Místo systematického předávání poznatků se zdůrazňuje organizace vzdělávacích aktivit. Místo ověřování konkrétních znalostí se hodnotí pokrok, motivace, zapojení a osobní rozvoj. Problém nastává tehdy, když procesy přestanou být pomocníkem vzdělávání a stanou se jeho náhradou. Učitel může vykazovat množství aktivit, škola může deklarovat naplňování kompetencí, žák může dostávat pozitivní hodnocení, aniž by bylo dostatečně prokázáno, že si osvojil odpovídající znalosti a dovednosti.
Vzniká tak situace nápadně připomínající Havlův mechanismus ideologického zastírání. Všichni používají správný jazyk, všichni formálně naplňují očekávání, všichni mohou být spokojeni. Jen mezi deklarací a skutečností vzniká propast. Dříve se skutečnost musela přizpůsobovat ideologicky předepsanému obrazu. Dnes hrozí, že se ideologicky přijatelný obraz vytváří i tam, kde skutečnost nikdo dostatečně neověřuje.
Od rigidního systému k systému fluidnímu
Zde se ovšem objevuje zásadní rozdíl mezi Havlovou analýzou normalizačního režimu a dnešní situací. Havlův posttotalitní systém byl založen na relativně pevné síti formálních i neformálních očekávání. Jeho stabilita závisela na tom, že jednotlivci opakovaně vykonávali předepsané rituály. Nemuseli jim věřit, ale museli se jich účastnit. Právě proto mohl být systém současně mocný i křehký: odmítnutí rituálu odhalovalo, že za deklarovanou jednotou nestojí skutečné přesvědčení.
Současný problém lze naopak popsat jako oslabení společných pravidel a jejich obsahu. Pravidla či normy existují, ale bývají formulována natolik obecně, že připouštějí velmi rozdílné způsoby naplňování. Kontrola se pak snadno soustředí na formální soulad, nikoli na skutečný výsledek. Nejde tedy doslova o to, že dnes nikdo žádná pravidla nedodržuje. Přesnější a závažnější je tvrzení, že pravidla mohou být dodržována, aniž by tím byl zaručen účel, kvůli němuž byla vytvořena.
V prvním extrému byla pravidla natolik rigidní, že omezovala svobodu jednání. Ve druhém mohou být natolik neurčitá, že přestávají účinně usměrňovat jednání a umožňovat jeho hodnocení. První systém potlačoval odchylku, druhý může ztrácet schopnost odlišovat legitimní rozmanitost od selhání. A oba mohou paradoxně vést k podobnému výsledku: k rozchodu mezi deklarovanými hodnotami a skutečným jednáním.
V normalizačním systému bylo možné plnit povinnosti bez přesvědčení. V dnešním systému může být možné deklarovat přesvědčení bez odpovídajícího plnění povinností. Tam ideologie zakrývala nedostatek svobody, zde může zakrývat nedostatek odpovědnosti.
Toto srovnání ovšem neznamená, že demokratický systém a normalizační diktatura jsou politicky či morálně rovnocenné. Liší se zásadně v otázkách svobody, právního státu i možnosti veřejné kritiky. Srovnatelný je pouze určitý mechanismus: nahrazování skutečnosti jejím ideologicky přijatelným popisem.
Od života ve lži k životu bez měřítka?
Havel ukázal, že společenský systém může fungovat na základě všeobecně sdílené fikce. Každý ví, co se od něj očekává, každý svou roli odehraje a společně tím udržují skutečnost, které mnozí ani nevěří. Dnešní nebezpečí, jak vidíme v u nás i ve světě, může být odlišné. Společnost nemusí být svázána jedinou závaznou fikcí; může naopak ztrácet společná měřítka, podle nichž by dokázala rozlišovat mezi skutečností a jejím popisem, mezi svobodou a libovůlí, mezi činností a výsledkem.
První extrém představuje systém, v němž se musí dodržovat pravidla, i když ztratila smysl. Druhý představuje systém, v němž pravidla ztratí smysl, protože jejich dodržování už nezaručuje žádný konkrétní výsledek. Školství je v tomto ohledu mimořádně výmluvným příkladem. Je možné mít kurikulum, školní vzdělávací programy, kompetenční rámce, evaluace i pozitivní hodnocení, a přesto nezajistit, aby se každé dítě naučilo nezbytnému společnému základu. V daném systému může učit i zelinář.
A to právě proto, že Havlův zelinář vystavoval hesla, aby nemusel říkat, co si skutečně myslí, může současná škola vystavovat kompetence, aby nemusela dostatečně přesně dokládat, co skutečně naučila. Zelinář má tržbu, škola má fotky veselých dětí. Došlo jen ke změně kulisy. V prvním systému byla povinnost předstírat, v druhém se umožňuje předstírat vyučování bez následků.
A právě mezi těmito dvěma extrémy je třeba znovu hledat míru: pravidla, která mají smysl. Svobodu, která předpokládá odpovědnost; a vzdělávání, jehož výsledkem není správně formulovaná zpráva o rozvoji dítěte, nýbrž skutečně vzdělaný mladý člověk.
