Článek
Karolína Koutecká
Potřebuju si asi trochu vylít srdce. A možná taky zjistit, jestli to někdo prožívá podobně jako já. Doplňuji že jsem ve školství 8. rokem a v současnosti učím 4. a 6. třídu (IKT, Mat.)
Po třech letech na rodičovské jsem se vrátila zpátky do školy. Věděla jsem, že skloubit práci, malé dítě, domácnost a všechno kolem nebude žádná procházka růžovým sadem. Ale že mě tak semele samotný návrat do výuky, to jsem opravdu nečekala.
A nejhorší na tom je, že jsem se do školy vlastně těšila. Vždycky mě práce s dětmi bavila, naplňovala a často jsem z ní odcházela nabitá energií, zážitky a nápady. Jenže teď? Teď chodím domů úplně vyždímaná.
Neskutečně mě ubíjí nekázeň, ignorování pravidel, nerespektování autority a především naprostý nezájem některých žáků o jakoukoliv práci.
Všechno opakuju snad stopadesátkrát. Zadání vysvětluju, píšu, připomínám. Testy oznamuju dopředu, říkám, co se v nich objeví, snažím se učivo procvičovat, hledám různé cesty, jak děti zapojit. A výsledek? Kolikrát katastrofální známky a následně zprávy od rodičů, jak je to možné, že dítě nevědělo, nepochopilo zadání, že se doma připravovalo…
Jenže já pak vidím tu druhou stranu. Žáky, kteří v hodině neustále vyrušují, nedávají pozor, nenosí pomůcky, nejsou připravení, ignorují opakovaná upozornění a často neprojevují ani základní snahu něco udělat. A člověk má pak pocit, že se může přetrhnout, ale stejně je to málo.
A do toho samozřejmě další školení, schůzky, administrativa, formuláře, nové požadavky, vymýšlení dalších a dalších způsobů, jak výuku zlepšit, jak žáky motivovat, jak to celé dělat jinak a lépe. Pořád se řeší, co ještě můžeme udělat MY, aby to fungovalo. Ale kde je v tom všem odpovědnost samotných žáků? A kde jsou hranice toho, co ještě má učitel zvládnout?
Jsme ve škole teprve měsíc a půl a já už teď přemýšlím, jak tohle zvládnu do konce pololetí. Natož do konce školního roku.
A víte, co mě na tom mrzí asi nejvíc? Že přijdu domů, podívám se na svého malého syna a přepadnou mě výčitky. Že jsem tolik energie nechala ve škole, kde mám často pocit, že přišla úplně vniveč. A tu energii, trpělivost a dobrou náladu bych přitom chtěla dát hlavně jemu. Jenže někdy už prostě nemám z čeho brát.
Nechci, aby to vyznělo tak, že všechny děti házím do jednoho pytle. Jsou i skvělí žáci a chvíle, které mi připomínají, proč jsem si tuhle profesi vybrala. Ale poslední dobou mám pocit, že ty negativní zážitky všechno ostatní přebíjejí.
Někdy se z toho vyspím, ráno vstanu a zase se do školy těším. Mám nápady, chuť něco tvořit, zkoušet nové aktivity. A pak přijde den, kdy bych tam nejraději vůbec nešla.
Tak se ptám – prožíváte to někdo podobně? Změnily se opravdu tolik děti, jejich přístup a očekávání rodičů, nebo jsem se za ty tři roky změnila já?
A hlavně – co vám pomáhá? Jak si nastavit hranice, nepřipouštět si všechno tolik k tělu a nepřinášet si tu frustraci domů? Jak znovu najít radost z práce, kterou jste dřív tolik milovali?
Nečekám žádný zázračný návod. Asi jen potřebuju vědět, že v tom nejsem sama.
Díky všem, kdo dočetli až sem.
Reakce:
Kája Rychlá: Ve školství jsem byla pět let, po těch pěti letech učení jsem odešla a jsem šťastnější. Důvodů k odchodu bylo víc, ale přesně to, co popisujete, na tom mělo obrovský kus zásluhy. Učení mě baví, ale ono to učení už nebylo vůbec o učení…
Jarmila Ďoubalová: Obecně pozoruji, že se změnil způsob výchovy dětí. Nepředává se jim zodpovědnost. Rodiče sledují děti přes aplikace, aby měli jistotu, že někam došly. Taxikaří jim. Několikrát denně jim volají, mají pocit, že jsou stále mimina, i když je jim deset. Děti nenesou zodpovědnost za své chování, ani vzdělávání. Už neplatí, že potřebuji rychle dítě osamostatnit, aby si poradilo i beze mě. Za mě je to strašně špatně, ale nám nepomůže si na to stěžovat. Musíme to brát jako fakt. A nezačít se rodičů bát. (Tím neříkám, že nemohou být partnery.)
Petra Bláhová: Ano, rozumím vám. Po 11 letech ve školství cítím podobné pocity zmaru. Nevím, jestli je to ve mně nebo v žácích, ale vím, že energie do toho vložená se mi už nevrací. A to jsem se do školy vždy těšila.
Blanka Menčíková: Pracovala jsem s detmi pred 18 lety par let, pak dlouha pauza a pak loni. Je to uplne jiny svet, rok jsem se z toho soku vzpamatovavala. Velke casti deti je vzdelani jedno, doma to take nikoho nezajima, nebo to berou jako nutne prikori… sama jsem z ucitelske rodiny, uz nasi popisovali presne to, co pisete. Ale ted je vse mnohem narocnejsi a ten tlak na ucitele se stupnuje.
Karolína Kostelanská: Výčitek, že věnuju cizím dětem, zatímco syna dávám do školky a odpoledne na něj nemám tolik energie a hlavně trpělivosti, kolik bych chtěla mít, jsem se pořádně nezbavila ani za tři roky… Spíš pomohlo, že syn vyrostl a potřebuje mě o něco méně.
Nedokážu posoudit, jestli se děti změnily. Po mateřské se mi učilo lépe, ale v tom hrají roli spíš osobní věci a možná i lokalita. Ještě není ani čtvrtletí, možná jen potřebujete víc času do toho nějak zapadnout.
Michaela Válková: Take jsem teď nastoupila po rodičovské akorát já mám doma 3 děti (nejmladší jsou 2 roky). A jak píšete, je to hrůza. Dostala jsem předměty mimo aprobaci a placam se v tom celé dny a na své děti nemám vubec čas. Přemýšlím, že skončím. Rodina je přednější.
Linda Hübner: Úplně stejně, psychicky i fyzicky vysátá jsem skončila po dvou letech a nevrátím se.
Zuzana Pejsarová: Dobrý den, děkuji za to, co jste napsala. Jako byste mi psala z duše.. Mám úplně stejné úvahy jako vy, denně s tím bojuju. Ještě si teď dodělávám poslední ročník Mgr. studia, a přitom cítím, že tohle prostě už dál nezvládnu, takže i motivace ke studiu mi zmizela .. Přesně. Energii, kterou chci dávat dceři, přítelovi a svým zájmům, celou vypotrebuju v práci a pak se ještě doma trápím těmito úvahami. Přišla jsem za poslední 2 roky o velkou část sebe sama. Byla jsem vždy energická, bláznivá a motivovaná. Teď jsem uvadlá, podrážděná, úzkostná a letargická.
Každým dnem si jen potvrzuji, že dnešní školní prostředí není pro moji duši. Zatím svoje předměty miluju, stejně tak děti a samotné učení taky.. Kéž by to stačilo. Asi na to prostě nemám. Trpím já, partner, i dcera.
Ilona Fojtíková: Po 21 letech jsem ze školství odešla. Už jsem do práce nechodila ráda. Opečováváme žáky, rodiče a co učitel? Neskutečně se mně po odchodu vyprázdnila hlava. Jeden by nevěř, kolik se tam nabalilo věcí a školních povinnosti za ty léta.
Spousta z mého pohledu zbytečné a zatěžující.
Alena Nejedlá: Učím 32 let a ano, respekt k dospělému je na ústupu, zkuste vydržet, já mám dny, kdy bych dala výpověď hned a druhý den už nepřišla, ale jsou dny, které se povedou a děti jsou fajn. Asi je to o tom, kolik kdo vydrží, ale souhlasím, že je to čím dál horší
Lukáš Šimaňok: Já to rodičům píšu rovnou, klidně i s předstihem formou poznámek. Rušíš? Ok, dávám vědět rodičům že si v hodině děláš co chceš a nezapojuješ se. Rodičům píšu že na základě nejnovějších výzkumů za nepozornost mohou technologie (aktuálně doom scrolling) a že příprava se skládá z toho že jsou v hodině aktivní a až ve druhé řadě je to ta domácí průprava. Moc rodičů mi nepíše, nemají moc co argumentovat.
Berenika Šišuláková: Ano, mění se to. Mění se žáci a přibývá všeho okolo. Když se přidají ještě nějaké problémy na pracovišti (v kolektivu, s vedením, se zřizovatelem atd.), tak to začíná být na totální přetížení. Zrovna letos to mám takhle. Učím přes 20 let, mám svou práci strašně ráda, mám i prima třídu, ale jsem hrozně vyšťavená. Teď je půlka října a jsem v takovém stavu, jako bývám v červnu. Poprvé letos vážně přemýšlím, jestli to můžu vydržet až do důchodu (ještě 10 let). A zdá se mi, že to asi nedám.
Klára Aubrechtová: Ano, mám to stejně a proto ve školství končím.
Lenka Musilová: Amen. Asi bych sama nedokázala už přesně pojmenovat, co jsem cítila, ale bylo to opravdu dost podobné. Jak říkám, ryba smrdí u hlavy. Určitě jsou školy, kde je vedení ochotné s Vámi něco z toho řesit a kde se jen nehamtají studenti, kteří neumí do pěti napočítat a učitelé musí držet hubu a krok. Další věc jsou v dnešní době rodiče. Na to, aby měl člověk doktorát z psychologie…Každopádně, jediná cesta je (podle mého nazoru) sbližování se s dětmi, poznávat je opravdu do hloubky a snažit se jim porozumět…I za tu cenu, že nebudou umět nic z toho, co jste si připravila…Myslím tím fakt, že se za ten rok v těch vašich hodinách někteří naučí 1/3 toho, co "by měli"…Doba se změnila…Snad je to k lepšímu. Sama doteď nedokáži říct…
Lenka Holzbauerová: Ano, vnímám to podobně. Neustále řeším kázeň, potom zájem a přípravu. Moc bych chtěla učit, ale na to nezbývá moc času anebo děti nechtějí. A to se fakt snažím, stejně jako píšete vy. Podotýkám, že učím hlavně angličtinu, kde bych očekávala zájem. Ten tam je tak do 6 třídy, pak mají děti pocit, že už vlastně umí, rozumí a učit se nechtějí. Je to ale velmi generalizované, protože je pár dětí, které by chtěly. Jenže jsou pak „utlučené“ těmi, co neustále otravují. Takže ano, máme to stejně.
Irena Pořízková: Já učím 35. rok. Nyní na druhém stupni ZŠ - matematiku. Máte naprostou pravdu. Děti se změnily a to hodně. Jsou jiné. Rozhodně si nechci stěžovat. Pořád se na děcka těším. Jen vím, že už nenaučím tolik, co dříve.
Vlasta Zizkova: Ve školství jsem byla 46 let. Učení, vzdělávání a práce s dětmi mě naplňovala a moc bavila do doby, kdy se začaly rapidně měnit hodnoty člověka a chování v nevychovanost. Ze vzdělávací instituce se stával výchovný ústav a školní psychologové řadí, že máme my pubertální výlevy chápat. Za mě, puberta není nemoc. Každý z dětí a rodičů se ohánějí svými právy, ale že by si plnili nejdříve své povinnosti, to jim moc neříká. A práva učitelů? Možná jak kde. Moje zkušenost je taková, že vedení si nechce rozházet pověst u rodičů a diplomaticky konstatuje, že je to tvrzení proti tvrzení. Tak to jsme dopracovali.
Pavlína Šťastná: A pro to vse, co pisete, jsem po 18 letech odešla. Praci jsem mela moc rada, ale posledni 3 roky uz toho bylo dost.
Dawe Koryta: Je tam odlišný styl výchovy. Roste podíl helikoptérových rodičů. Řada lidí si vykládá respektující výchovu jako anarchii ze strany dítěte a jako rodič jim nenastaví mantinely. Sociální sítě mají na ty děti devastující vliv. Ono se to zase otočí, ale teď jste narazila na tyhle aspekty a určitě bychom našli i další.
Kateřina Nesibová: Bože…to je jakobych to psala já, mám to stejně, všechno, taky aktuálně od září zpět v práci po mateřské a nechápu, jen odchazim z hodin a kroutim hlavou. Zmar…
Dagmar Stárková: Tak to je přesné. Pomáhá mi jen vidina předčasného důchodu za 3 roky a možnost okamžitého odchodu ze školství díky druhé práci.
Michaela Šakroupková Míčková: Ano, stejný střet s realitou jsem zažila před čtyřmi lety po návratu z MD. Původně jsem si myslela, že učitelství je skvělá práce. Dvacet let praxe.
Radka Bugnová: Začínala jsem před 30 lety a je to rok od roku horší. V podstatě mi mluvíte z duše. Nevím, co poradit, sama si nevím rady. Jsem denně vyšťavená, po návratu domů vypiju kafe a musím si dát aspoň „20“ jinak bych nevydržela. Teď například jedu domů a vlastně nemám na zítra zatím žádnou přípravu. Dnes 5 hodin+doučování+schůzka s kolegyněmi kvůli projektovým dnům. Taky bych měla napsat zprávu, kterou po mně požaduje OSPOD. Večer mě čeká webinář. Nevím, jak dlouho to ještě budu zvládat. Takže radu pro Vás bohužel nemám. Jen věřte, že nejste sama
Kateřina Švarcová Hrušková: Jako byste mi mluvila z duše… Vrátila jsem se tedy vloni v pololetí a celé to pololetí jsem si to vyčítala. Syn ještě ne tříletý začal chodit do školky a to byl taky horor. Školku jsme změnili, tak aspoň to už je v pohodě. Jinak mám od září ještě třídnictví a hlavu v pejru. Takže Vám moc rozumím…
Drosdik Laswell: Ano, změnilo se to.. Po 13 letech učení už vím, že jsou pro mě důležitější moje děti, ne ty cizí. Ještě nedávno jsem ale tyto hranice neměla. Teď mě i celkem baví po rodičích chtít nějakou zodpovědnost za jejich děti a chtít zodpovědnost od dětí a už mě to netrápí, nějaký email od rodiče, proč dítě neuspělo v testu, když se tolik snažilo, na to si musí odpovědět doma, podmínky jsem, jako učitelka, připravila adekvátní ba dokonce individuální, hezky na míru konkrétnímu dítěti. Jsem už v takovém nastavení, že pokud si rodiče pořídili děti, mají i něco skutečně dělat. Jejich vzdělání = jejich zodpovědnost. Moje zodpovědnost je jim předat informace a vysvětlit princip, tak holt budou mít špatné známky. Je to jen škola, ne? 67
Kamila Šromová: Já se vrátila po necelých 8 letech. A v říjnu jsem vyřízená jak v květnu. Je to hrozný. Fakt jako hrozný šok.
Ála Nehonská: Nejste v tom sama. Opravdu ta nekázeň, nezájem žáků, slušnost či úcta k učiteli je na špatné úrovni. Dnešní doba je hrozně těžká. Někteří rodiče jsou schopný nás seřvat, jak jsme si mohli vůbec dovolit dát nedostatečnou . Za našeho mládí jsme se báli učitelů a měli respekt, dnes je to pravý opak. O to je to smutnější.
Kateřina Kačaba Soukupová: Ano, největší změna po pauze s covidem…učím 16 let a zažívám poslední roky to, co vy…dítě může vše, za vše může škola, učitel…někdy si říkám, zda to dám do důchodu vůbec… Vůbec se nedivím, že učitelé nejsou. A rejpalům říkám, pojďte si to zkusit!!!
Jana Farkasová: Ano, jde to z kopce. A to jsem po MD 26 LET, tedy mám srovnání bývalé a poslední doby, na jedné škole jsem 23 let…
Alena Hermanová: Ano. Vše se změnilo! A nejvíc to, že se škola stala službou a my - učitelé - sloužícími. Děti ti ví, a proto se tak chovají. Vytratil se respekt, úcta, pokora.
Marin Zlaťák: Jako chlap to taky vnímám. Jsem be školství 16 let a říkám si, jak dlouho se to dá ještě vydržet. 20-25 let do důchodu si nedovedu představit.
Martina Feibiger: Bohužel, prožíváme to ve sborovně dost podobně. Mnoho žáků věčně nepřipraveno na hodinu, nedodržují pravidla, jsou na sebe často i v hodině vulgární a dokonce jsou schopní nám říct, že je to dnes normální, ať si zvykáme. Metodik má tolik práce, že by na to mohl mít speciální úvazek a za ten slavný příplatek jsem zvědavá, kdo to bude v budoucnu dělat. Jsme běžná ZŠ. Jestli můžu doporučit, po práci se věnujte opravdu rodině a svým zájmům. Ta vynaložená energie pro práci navíc do školy nestojí za to. Dělala jsem to léta, málem přišla o vztah. Neustále jsem po nocích vymýšlela a vyráběla hry, stříhala kartičky… po 18 letech už vím, kolik času jsem tím promarnila. Dnes jsem vděčná za tunu již vytvořených materiálů. Raději si je koupím, než tím ztrácet čas. Ale na změnu je čas vždycky. Již několik pedagogů u nás uvažuje o změně. Mnozí si připadají jako hlídači nikoliv učitelé…
Lucie Bucharová: Nejste, je to k pláči. A tady vám nabídnou kurz, jak lépe motivovat žáky… a připlatte si…zbořená společnost, přerozmazlené děti, které mohou od počátku vše… a ti, co to mají doma trochu přísnější a musí dodržovat pravidla, se v tom ztrácí… to jsou chudáci…nechci své děti a vnoučata do takových tříd…
Pavlína Perglová: 30 let a každý další je intenzivnější na pocit marnosti a beznaděje. Kdysi člověk dával a dostával zpět a z té energie, kterou dostával zpět znovu startoval. Teď jejich nezájem je velký a nebavíme je…asi nikdo, protože je to plošné. Pořád hledám něco nového…ale to je fakt vyčerpávající, stejně je nejvíc zaujme, jak vás obejít např. s AI. Pomalu hledáme zpúsob, jak přežít své zklamání a vímle, že to nejhorší, co by se mohlo stát, že nám vše bude jedno.
Antonie Hudecová: Také jsem se letos vrátila po 3 letech po mateřské a donutíme jiného světa. Mam také čtvrťáky, učila jsem predtim 4.a 5.tridu a vzdy si pochvalovala, jak jsou to skvělé ročníky. Jsem tedy na nove škole, ale myslim, ze je to uz všude podobne. Ja jen valím oči a citim se take naprosto vyčerpaná, demotivována a nechápu, kde se stal takový zvrat…jak píšete, ignorace pravidel, nekázeň, nezájem… a nejsou to ojedinělí jedinci, ale v jedné třídě většina. Bavi se o čemkoliv během hodiny, vykřikuji naprosto mimo téma… a absolutně na ne nic neplatí. Tedim me jen to, ze to mam jeste tak na 2 mesice a pak odcházím na 2.materskou. Drzim palce.
Jarča Šotolová: Klidně napište. Ani nevíte jak vám rozumím. Taky matika-informatika, po deseti letech praxe a taky jsem se vrátila z mateřské, jen na SŠ. A jsem z té práce nešťastná a s výčitkami, že jsem dceru opustila brzo kvůli práce, o kterou vlastně nikdo nestojí. A do toho spoustu organizačních kopanců.
Fakt se snažím všechno dělat správně, ale asi jsem už jinde. Svět (škola) se změnila a já taky. Ale jak dál?
Gabriel Vodárková: Ano, za mě změna obrovská. Učím 20 let a to co se děje posledních 5, tedy po covidu, je fakt hrůza. Nutno říct, že učím na škole s větším mpoctem žáků z rodin na soc.dávkách, kde je opravdu malý zájem rodin o vzdělání a výchovu. Strašně jsem učení milovala, teď už pár let přežívám.
Zdroj:
https://www.facebook.com/groups/uciteleplus/permalink/28702312789425621/
https://www.asociacezs.cz/evt_file.php?file=1232
