Článek
1. díl - perspektivy
Hirsch tvrdí, že se v humanitních vědách začaly směšovat různé činnosti interpretace, hodnocení, aplikace, osobní reakce čtenáře a historická analýza. Výsledkem je podle něj chaos, protože každá z těchto činností sleduje jiný cíl.
Kniha The Aims of Interpretation (1976; texty vznikaly v první polovině 70. let) představuje druhou velkou hermeneutickou práci E. D. Hirsche Jr. po jeho knize Validity in Interpretation (1967). Zatímco první kniha obhajovala možnost objektivní interpretace, druhá rozšiřuje tuto teorii a zabývá se otázkou, jaký je vlastně cíl interpretace a jaký vztah má interpretace k hodnocení, kritice a aplikaci textu. Hirsch zde reaguje především na H.-G. Gadamere, novou hermeneutiku, strukturalismus i nastupující poststrukturalismus.
Zatímco v první knize se Hirsch snažil obhájit možnost objektivní interpretace textů, v této práci rozvíjí otázku, jaký je vlastně cíl interpretace a jaké místo zaujímá mezi dalšími činnostmi, jako jsou hodnocení, kritika, aplikace nebo osobní reakce čtenáře. Kniha vzniká jako polemika s tehdy dominantními směry filozofické hermeneutiky, zejména s dílem Hanse-Georga Gadamera, ale také se strukturalismem, poststrukturalismem a novými teoriemi čtenářské recepce. Hirsch se snaží ukázat, že bez jasného vymezení cíle interpretace ztrácejí humanitní vědy schopnost rozlišovat mezi tím, co text skutečně znamená, a tím, co pro nás znamená dnes.
Ústředním bodem celé knihy je rozlišení mezi pojmy meaning a significance. Hirsch pod pojmem meaning rozumí význam, který autor zamýšlel sdělit v okamžiku vzniku textu. Tento význam je podle něj historicky zakotvený, relativně stabilní a představuje vlastní předmět interpretace. Naproti tomu significance označuje význam, který text získává pro pozdější čtenáře, jiné historické období, odlišnou kulturu nebo jiný vědní obor. Zatímco například Shakespearův Hamlet má podle Hirsche stále tentýž základní význam (meaning), jeho význam (signifiacance) pro současnou psychologii, politologii nebo moderní společnost se může v průběhu času měnit. Právě tato proměnlivost je legitimní, jen se nesmí zaměňovat s interpretací. Právě směšování těchto dvou rovin považuje Hirsch za jednu z hlavních příčin interpretačního relativismu moderní hermeneutiky.
Na tomto rozlišení staví také své pojetí interpretace. Odmítá představu, že text představuje otevřený prostor pro neomezené množství významů, které si každý čtenář vytváří podle vlastních zkušeností nebo očekávání. Interpretace podle něj není tvorbou nového významu, ale rekonstrukcí významu již existujícího. To neznamená, že by interpretace byla mechanickým nebo zcela jistým procesem. Hirsch připouští, že naše poznání autorova záměru je vždy pouze pravděpodobné a nikdy absolutně jisté. Přesto tvrdí, že existují lepší a horší interpretace a že jejich kvalitu lze posuzovat podle síly argumentů, znalosti historického kontextu, jazykových pravidel a dobových konvencí. Humanitní vědy proto nemusí rezignovat na objektivitu jen proto, že jejich závěry nejsou matematicky dokazatelné.
Častou námitkou vůči autorově teorii bývá tvrzení, že není možné poznat autorovy skutečné myšlenky. Hirsch na tuto výtku odpovídá tím, že interpretace neusiluje o psychologickou rekonstrukci autorovy osobnosti ani jeho vnitřních pocitů. Nezkoumá jeho nevědomé motivace ani životopisné okolnosti samy o sobě, ale snaží se rekonstruovat veřejně vyjádřený záměr, který autor vtělil do jazykové podoby textu. Autorův úmysl proto není psychologickým stavem, nýbrž významem, jenž byl komunikován prostřednictvím slov. Právě tento význam je podle Hirsche předmětem vědecké interpretace.
Stejně důležitá je jeho kritika představ, že význam vzniká výhradně uvnitř jazyka nebo až při samotném čtení textu. Hirsch upozorňuje, že stejná věta může mít v různých situacích zcela odlišný význam. Jednoduché sdělení typu „Dnes je krásně“ může být upřímným konstatováním, ironií, výčitkou i skrytou výzvou k určitému jednání. Samotná slova proto význam neurčují. Rozhodující je komunikační záměr mluvčího a okolnosti, za nichž byla výpověď pronesena. Jazyk bez lidského úmyslu podle něj není schopen význam jednoznačně fixovat.
Významnou část knihy tvoří polemika s Gadamerovou filozofickou hermeneutikou. Gadamer zdůrazňuje, že každé porozumění je historicky podmíněné a že při četbě dochází ke „splývání horizontů“ mezi minulostí textu a současností čtenáře. Hirsch tuto myšlenku neodmítá zcela, ale tvrdí, že popisuje jinou činnost, než je interpretace. Splývání horizontů je podle něj charakteristické pro aplikaci textu na současnost nebo pro jeho význam pro dnešního čtenáře (significance), nikoli pro rekonstrukci původního významu (meaning). Jestliže se tyto dvě roviny nerozlišují, mizí rozdíl mezi historickým výzkumem, literární kritikou, politickou interpretací, ideologií či osobní zkušeností čtenáře. Humanitní vědy pak podle Hirsche ztrácejí metodologickou přesnost.
S tím souvisí také jeho ostrá kritika interpretačního relativismu. Hirsch používá výraz „cognitive atheism“ pro přesvědčení, že objektivní význam textu neexistuje a že každá interpretace je stejně oprávněná. Domnívá se, že přijetí takového postoje vede k rozpadu samotných základů humanitních disciplín. Pokud neexistuje možnost rozlišovat mezi správnou a chybnou interpretací, nelze podle něj seriózně provozovat historii, literární vědu, právní vědu ani teologii. Ve všech těchto oborech totiž pracujeme s texty, jejichž význam musí být možné alespoň přibližně rekonstruovat.
Významnou roli v interpretaci přisuzuje Hirsch také literárnímu druhu a komunikačním konvencím. Každý text vzniká jako součást určitého žánru, který význam výrazně omezuje. Jinak čteme báseň, jinak právní normu, jinak pohádku, jinak satiru, nebo modlitbu. Interpretace proto vyžaduje znalost nejen jazyka, ale také dobových pravidel, literárních konvencí a historického kontextu. Bez těchto znalostí nelze podle Hirsche autorův zamýšlený význam věrohodně rekonstruovat.
Přestože Hirsch hájí možnost objektivní interpretace, neobhajuje absolutní jistotu. Interpretace připomíná práci historika, který na základě dostupných důkazů vytváří co nejpravděpodobnější rekonstrukci minulých událostí. Ani zde není možné dosáhnout stoprocentní jistoty, přesto však lze jednotlivé interpretace vzájemně porovnávat a hodnotit podle kvality argumentace. Objektivita tedy neznamená neomylnost, ale existenci sdílených kritérií, která umožňují rozlišovat mezi přesvědčivějšími a méně přesvědčivými výklady.
Schéma hermeneutického procesu:
text -> jazyk -> historický kontext -> žánr -> rekonstrukce autorova významu -> interpretace -> teprve potom: hodnocení, kritika, aplikace (např. přednes).
Myšlenky rozvinuté v The Aims of Interpretation měly významný vliv i na Hirschovu pozdější teorii kulturní gramotnosti a potažmo na pedagogiku. Jestliže je porozumění textu závislé na sdílených znalostech jazyka, historie, kulturního kontextu a vědomostí, pak vzdělávání nemůže rezignovat na systematické předávání společného kulturního a vědomostního základu. Schopnost porozumění a interpretace textu (gramotnost) proto nevychází pouze z obecných dovedností (kompetencí), ale především z předpokladu dostatečně široké znalostní báze, která umožňuje správně chápat význam textů v jejich původním kontextu.
Tato myšlenka se později stala základem jeho kritiky konstruktivismu a kompetenčně orientovaného vzdělávání v knihách o kulturní gramotnosti (aktuálně do RVP doplňované čtenářské a matematické gramotnosti).
Mezi největší přínosy knihy patří velmi přesné oddělení interpretace od hodnocení, zavedení dodnes používané rozlišení meaning od significance, obhajoba možnosti objektivity v humanitních vědách, nabídka metodologie historické interpretace a představení protiváhy radikálnímu relativismu.
Nejčastější námitky jsou, že autorův záměr nelze nikdy plně rekonstruovat, že význam textu může přesahovat autorovo vědomí; také je zřejmé, že text vstupuje do nových historických kontextů, které autor nemohl předvídat a čtenář vždy spoluutváří porozumění.
Z hlediska současné metodologie představuje Hirschovo dílo důležitou protiváhu vůči teoriím, které zdůrazňují především aktivní roli čtenáře nebo proměnlivost významu v různých sociálních kontextech. Ve srovnání se systémovou teorií Niklase Luhmanna nebo se sémantickými analýzami Nielse Åkerstrøma Andersena stojí Hirsch na opačném metodologickém pólu. Zatímco Luhmann a Andersen se soustřeďují na fungování komunikace a proměnu významů v sociálních systémech, Hirsch usiluje o rekonstrukci historicky zamýšleného významu textu. Tyto přístupy se však nevylučují, naopak se mohou vhodně doplňovat, neboť popisují jiné úrovně porozumění: Hirschova hermeneutika umožňuje rekonstruovat původní normativní záměr autorů dokumentů, zatímco systémová a sémantická analýza ukazuje, jak se jejich význam proměňuje při používání v různých institucionálních a společenských kontextech.
Zdroj:
https://archive.org/details/aimsofinterpreta0000hirs/page/n5/mode/2up
https://www.crvp.org/publications/Series-IIA/IIA-5-Contents.pdf
