Článek
13. díl
Školský zákon č. 561/2004 Sb. a reforma RVP (2004, 2025) změnila logiku řízení školství. Dříve v rámci systému založeném na osnovách stát určoval závazný obsah (učivo-osnovy), ručil za srovnatelnost, nesl politickou odpovědnost za kvalitu. Ředitel odpovídal za organizaci a personál, měl jasný referenční rámec.
Po roce 2004 (RVP + ŠVP) stát určuje velmi obecné cíle a kompetence, neříká přesně, co a kdy se má učit, ale hodnotí výsledky. Ředitel odpovídá za kvalitu výuky, ŠVP, klima, bezpečnost, inkluzi, výsledky žáků, hospodaření, personální politiku, bez jasných obsahových norem. Odpovědnost se přesunula dolů, normy zůstaly nahoře vágní.
Iluze autonomie: proč to vypadá „svobodně“? Ředitel má svobodu, ale zároveň povinnost vytvářet ŠVP pro vlastní školu, ovlivňovat tak profil školy, řídit organizaci a pedagogický proces. Ale ve skutečnosti nemá závazné předmětové standardy, jasné kompetenční deskriptory (vysvětlivky k měření kompetencí), národní kurikulární mapy, oporu v jednotných učebnicových rámcích, ochranu proti nahodilé interpretaci inspekce. Úlohu může svěřit koordinátorovi ŠVP. Ten spolupracuje s vedoucími předmětových komisí, které vytvoří desítky verzí jednotlivých kapitol ŠVP, které mu postupně zasílají a koordinátor se v procesu většinou ztratí. Nakonec to dělá ředitel sám.
Má tedy v podstatě odpovědnost za všechno, kontrolu nad vším, nese osobní riziko vyplývající ze systémových nedostatků. To lze označit jako autonomie bez opory.
Přitom ředitel slouží jako „pojistka systému“. Ředitel v ČR fakticky supluje chybějící kurikulární architekturu, metodické vedení státu, funguje jako stabilizační prvek systému, jako tlumič politických změn.
Z pohledu systému: když se něco povede, je to zásluha reformy, když se něco nepovede, je to selhání školy, tj. ředitele. To je klasický mechanismus přenesení odpovědnosti založený na právní asymetrií: povinnosti jsou mnohem větší než práva.
Podle zákon č. 561/2004 Sb. ředitel ručí za bezpečnost (§ 29), klima (§ 22b), kvalitu vzdělávání, soulad s RVP, ale nemá právo požadovat jednotné nástroje, nemá právo odmítnout nekonzistentní požadavky, nemá právní ochranu, když plní protichůdné cíle.
Proč je to psychologicky i profesně destruktivní? Tento model vede k přetížení ředitelů, defenzivnímu řízení („hlavně aby inspekce nic nenašla“), formalismu (ŠVP jako dokument, ne nástroj), vyhoření, averzi k reformám. Ředitel se stává manažerem rizik, nikoli lídrem učení.
Proč to není skutečná autonomie? Aby fungovala skutečná autonomie, musel by ředitel mít jasné standardy, silnou metodickou podporu, předvídatelné evaluace, profesní normu učitele, ochranu vedení školy. V ČR byla vytvořena iluze autonomie, kdy ředitel má dosahovat v jím řízeném vzdělávání žáků vágních cílů, má preferovat projekty namísto systémové učební struktury, přičemž žije v neustálé interpretační nejistotě ze strany zřizovatele, rodičů, inspekce. Za vše ovšem nese osobní zodpovědnost.
Ředitelé škol v ČR mají obrovskou odpovědnost, protože stát jim předal řízení bez opěrných konstrukcí. Autonomie bez standardů není svoboda, ale přenesené systémové riziko.
Zdroje:
https://www.ucitelnazivo.cz/blog/ukolem-reditelu-je-aby-se-zaci-tesili-do-skol-rika-sefinspektor-zatloukal
https://perpetuum.cz/2021/10/odpovednost-reditele-skoly-za-vzdelavani-poskytovane-kazdemu-konkretnimu-zakovi/
https://msmt.gov.cz/ministerstvo/novinar/msmt-spousti-system-podpory-reditelu-skol
