Hlavní obsah
Práce a vzdělání

Příčina 12. Nestabilita. Co je důležité vědět podle RVP aneb nedůsledný konstruktivismus

Foto: Jiri Bochez / GPT

Spejbl: Praotec Čech vystoupil nahoru na horu. Hurvínek: To tam byly dvě hory?

Českou vzdělávací politiku za posledních 20 let nelze popsat jedním epistemologickým přístupem (epistemologie zkoumá, co rozumíme "poznáním"). Vykazuje trvalé napětí mezi deklarovaným konstruktivismem a faktickým realismem.

Článek

12. díl

Jednání státu často odporuje vlastní rétorice.

1. Ideová rovina (diskurz): silný konstruktivismus

Na úrovni oficiální rétoriky se česká vzdělávací politika od konce 90. let jednoznačně hlásí ke konstruktivistickému pojetí učení. Opakovaně se objevují teze, že učení jako aktivní konstrukce poznání, žák je v centru vzdělávání, klade se důraz na kompetence, nikoli na přenos hotových poznatků, přístup je individuální, školy mají autonomii, učitel hraje roli průvodce. Tento diskurz je silně ovlivněn: OECD (lifelong learning, competences), EU (2006, 2018 – klíčové kompetence), severskými modely (Finsko, Švédsko). Z hlediska filosofie poznání jde o měkký pedagogický konstruktivismus: poznání se nekonstruuje libovolně, ale v interakci se světem a sociálním prostředím. Na úrovni vizí je konstruktivismus dominantní.

2. Kurikulární rovina (RVP): normativní konstruktivismus bez opory

S přijetím RVP (2004) se konstruktivismus stal normativním rámcem státní politiky: cíle byly formulovány jako kompetence, učivo je oslabené, rámcové, školy mají vysokou autonomii, předpokládá se aktivní role žáka i učitele, hodnocení má být formativní. Z epistemologického hlediska stát předpokládá, že poznání vzniká v procesu učení, stát proto nedává pevný ontologický rámec obsahu (co „je“ to poznání“), dává důraz na víru, že žák má schopnosti přijít na to sám (cílové kompetence říkají, „jak“ na to přijít). Zde se objevuje problém: konstruktivismus je deklarován, ale chybí opěrná konstrukce v podobě kurikulárního dokumentu, tak na institucionální rovině. Chybí předmětové standardy, jasná obsahová jádra, vazba na evaluaci, metodická infrastruktura. Stát očekává kurikulum napsané v konstruktivistickém jazyce, ale neposkytuje architektonický, strukturální rámec.

3. Institucionální rovina (jednání státu): skrytý realismus

Na úrovni reálného jednání státu se však prosazuje silný epistemický realismus. Stát definuje „správné odpovědi“ v testech, měří znalosti jako objektivní fakta, používá standardizované testování (CERMAT), uplatňuje srovnávání bez ohledu na kontext. To odpovídá naivnímu didaktickému realismu, kde znalost je něco, co lze objektivně změřit. Existuje tedy „správný obsah“ nezávislý na procesu učení, výsledek je důležitější než cesta. Zásadní paradox: stát mluví konstruktivisticky, ale v testech hodnotí realisticky. Jednání státu je realistické, často až pozitivistické.

4. Výsledný obraz: epistemologický rozpor

Česká vzdělávací politika je epistemologicky nekonzistentní. Diskurz je konstruktivistický, RVP je postaveno na deklarovaném konstruktivismu jak na straně ředitelů, učitelů, tak i žáků. Evaluace, přijímací zkoušky vychází z realizmu až pozitivizmu. To vede k systémovým důsledkům: učitelé jsou tlačeni k výuce „na testy“, ale často se rozhodnout „na testy“ nepřipravovat, neboť „ambiciózní/lépe situovaní“ rodiče zaplatí dítěti přípravu na přijímací zkoušky CERMATu. V takovém prostředí kompetence zůstávají rétorikou, školy často žijí ve dvojím režimu (ti, kteří věří v strukturovanou výuku, a ti druzí, kteří věří na kompetence). Vzniká frustrace a nedůvěra.

Stát prosazuje konstruktivismus, ale jen deklarativně; pokud se ptáme na jednání státu, požaduje konstruktivistickou výuku, odměňuje však realistické výsledky. To je klasický případ politické nekoherence – česky „zmatku vyvolaném politickým rozhodnutím.“

5. Konstruktivismus není jen metoda, ale celý epistemický rámec.

Pokud chceme konstruktivismus, musí existovat procesní hodnocení, portfolia standardů, komplexní úlohy; v případě realismus stačí testy znalostí. Český systém kombinuje obojí, ale bez jasné hierarchie. Nejde ani o čistý konstruktivismus, ani o čistý realismus; konstruktivismus je v dokumentech, pozitivismus v praxi. Proto české školství žije v rozporu mezi konstruktivistickou vizí a realistickým řízením. Tento rozpor je jedním z hlavních zdrojů dlouhodobé nestability českého školství.

Zdroje:

https://archiv-nuv.npi.cz/konstruktivisticke-pristupy-ve-vzdelavani.html

https://clanky.rvp.cz/clanek/15665/POJMOTVORNY-PROCES

https://www.vzdelavaci-spolecnost.cz/konstruktivismus-a47

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/72977/140036449.pdf?sequence=4&isAllowed=y

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reakce na článek

  • Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

    Sdílejte s lidmi své příběhy

    Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz