Článek
25. díl
Test je sice jednotný, ale nepracuje s jasně definovaným standardem, který by určoval minimální úroveň znalostí nutnou pro přijetí na jednotlivé typy škol. V důsledku toho přestává plnit jednu ze základních funkcí přijímacího řízení – stanovit, zda uchazeč dosahuje úrovně odpovídající náročnosti daného studia bez ohledu, zda se hlásí na školu v Praze nebo v Ústí nad Labem.
Jednotná přijímací zkouška je organizována centrálně prostřednictvím společnosti CERMAT a skládá se ze dvou testů: z českého jazyka a matematiky. Testy jsou stejné pro všechny uchazeče, bez ohledu na to, zda se hlásí na gymnázium, lyceum nebo odbornou školu. Výsledek je vyjádřen bodovým ziskem, nikoli splněním určitého standardu. Klíčový problém spočívá v tom, že neexistuje minimální hranice bodů, která by definovala, jaká úroveň znalostí je nezbytná například pro studium na gymnáziu.
V praxi to znamená, že přijetí není založeno na splnění určitého standardu, ale pouze na relativním pořadí uchazečů. Škola přijme tolik žáků, kolik má míst, a to bez ohledu na absolutní úroveň dosažených výsledků. Pokud je například kapacita školy třicet míst, bude přijato třicet nejlepších uchazečů – i kdyby jejich výsledky byly z hlediska obsahu testu velmi nízké. Naopak v jiném roce mohou být přijati pouze uchazeči s velmi vysokým bodovým ziskem. Přijímací řízení se tak stává soutěží mezi uchazeči, nikoli ověřením, zda žák dosahuje požadované úrovně znalostí.
Tento model je problematický zejména u gymnázií, která mají tradičně představovat akademicky náročný typ studia připravující žáky na univerzitní vzdělávání. Pokud přijímací zkouška nestanoví minimální standard znalostí, není možné systematicky odlišit školy podle jejich studijní náročnosti. Výsledek přijímací zkoušky pak neurčuje, zda je žák připraven na gymnaziální studium, ale pouze to, zda byl v daném roce lepší než ostatní uchazeči.
V dobře strukturovaném vzdělávacím systému by přijímací zkouška měla vycházet z jasně definovaných standardů. To znamená, že by existovala minimální hranice bodů odpovídající určité úrovni znalostí. Například by mohlo být stanoveno, že gymnázium vyžaduje dosažení určité úrovně v matematické a čtenářské gramotnosti. Teprve uchazeči, kteří tuto hranici splní, by mohli být přijati. Takový systém by odděloval dvě funkce přijímacího řízení: ověření minimální kompetence a výběr podle pořadí.
Současný model však tyto dvě funkce směšuje. Výsledek testu není interpretován jako splnění standardu, ale pouze jako relativní pořadí. Z hlediska logiky kurikula to znamená, že přijímací zkouška není propojena s definicí vzdělávacího cíle. Test tak sice měří výkon, ale neurčuje, jaký výkon je pro daný typ studia dostatečný.
Proto lze říci, že jednotná přijímací zkouška v současné podobě nefunguje jako nástroj standardizace vzdělávací úrovně, ale spíše jako mechanismus rozdělování omezené kapacity škol. Z hlediska vzdělávací politiky jde o paradox: systém je centralizovaný a jednotný, ale zároveň neobsahuje klíčový prvek každého standardizovaného testování – jasně definovanou hranici, která by určovala minimální požadovanou úroveň znalostí.
