Terminologie 3. Kde se v RVP láme přirozený vztah učitel – žák ve prospěch systému a administrativy

3. díl - terminologie - předpoklady porozumění

(normativní, výchovný rámec) Učitel je nositelem řádu a normy, reprezentuje svět dospělých, má autoritu na základě svého postavení, nikoliv na základě vyjednávání.

Jeho úkolem je formovat žáka, jeho chování, postoje, pracovní návyky, vztah k povinnostem. Vztah k žákovi je asymetrický, přímý, učitel nese osobní odpovědnost „uvedení do řádu, do světa pravidel“. Učivo není středem– středem je člověk, který se má stát součástí světa.

(kulturní, humanistická tradice) Učitel je zprostředkovatel světa, není „producent kompetencí“, ale ten, kdo svět zná, uvádí do něj, dává ho k dispozici.

Jeho úkolem je naučit porozumění jazyku, pojmům, symbolům, dějinám, matematickému myšlení. K žákovi má vztah bezprostřední skrze vazbu „učivo – žák – učitel“. Učitel stojí mezi světem a dítětem, nikoliv mezi systémem a výkonem. Případně ho chrání před světem, který ze školní výuky nedělá „dílnu lidskosti“, ale továrnu na kompetence, přičemž svět si dítě má zkonstruovat ideálně samo. Smyslem dítěte je podat výkon (v posledku měřený PISA testem); škola neuvádí do světa, neboť se v něm sama těžko neorientuje.

(funkční, anglosaský rámec) Učitel je facilitátor, kouč, manažer učení, kteří především rozvíjí dovednosti, kompetence, adaptabilitu, připravuje na testované „learning outcomes“. Vztah k žákovi je více symetrický, orientovaný na cíl, výkon, měřitelnost. Učivo je prostředek, ne hodnota. Učitel je nástroj systému, ne nositel světa.

(zlomový okamžik) RVP po učiteli chce, aby byl současně vychovatelem (ve smyslu formace osobnosti), zprostředkovatelem kultury (kulturní kompetence žáka), hodnotitelem pokroku, architektem ŠVP, administrátorem systému, komunikátorem s rodiči, dokumentátorem důkazů, a především, aby rozvíjel kompetence (připravoval na uplatnění na pracovním trhu).

To není už role, to je přetížení vedoucí k vyhoření, jak se to stalo estonským kolegům po zavedení reforem.

ŠVP je v tomto systému administrativní náhradou vztahu učitel-žák. Učitel už není primárně vázán na žáka a učivo, ale na ŠVP, OVU, kritéria, evaluace, dokumentaci. V důsledku konstatuje namísto „vidím, co žák chápe“ - „popisuji, jak jsme naplnili dokument“. Čas s žákem se mění v čas o žákovi.

Systém říká „žák je středem“, ale bere učiteli čas být s žákem. Učitel sepisuje ŠVP, aktualizuje dokumenty, reflektuje v tabulkách, sbírá „důkazy“, místo aby vysvětloval, vedl rozhovor, opravoval chybu, sledoval myšlení dítěte. Co se tím ztrácí? Pochopitelně to, co je nejdůležitější, totiž bezprostřednost vztahu učitel–žák, profesní úsudek, tiché pedagogické jednání, autorita založená na profesionalitě. Nahrazuje se jazykem systému, jazykem projektů, jazykem kompetencí, jazykem evaluace.

Učitel má být tím, kdo stojí mezi světem a dítětem – ne tím, kdo stojí mezi dokumentem a inspekcí. Když učitel píše ŠVP, není s žákem; a když je s žákem, systém mu to nepočítá. Co z toho plyne? Problém není v učitelích, (drží tento sytém nad vodou), ale v implementaci RVP, který stojí na vodě.

RVP vytvořilo systém, který učitelům bere čas na práci s žáky a učitelům přiznává a vyžaduje po nich administrativní roli.