Článek
V otázce disciplíny se mínění široce rozcházejí. Dlouholetý ředitel Salemské školy, Bernhard Bueb, konstatuje: „Pedagogice disciplína nepřirostla k srdci, je však fundamentem veškeré výchovy; ztělesňuje to, co si lidé nejvíce oškliví: donucování, podřízenost, předepsané odříkání, tlumení pudů, omezení vlastní vůle. To, že rodiče a učitelé špatně chápou ideál partnerského vztahu, je pro dětského psychiatra Michaela Winterhoffa příčinou mnoha výchovných potíží. Dítě propadá narcistickému sebenadhodnocování a je zbavováno potřebného vedení a usměrňování. Naproti tomu Remo H. Largo pokládá tyto postoje za návrat k autoritářství, jež ostře kritizuje, a soudí, že je tak negován vlastní problém dnešní výchovy, jímž je nedostatek náklonnosti.
Zde se střetávají dva požadavky, které tvoří dvě stránky téže mince: usměrňování, nároky a disciplína na jedné straně, náklonnost na druhé. Každý lovec ví o svém psu a každý žokej o svém koni, že od tohoto svého partnera, který si žádá jeho vedení, nemůže čekat žádný výkon, pokud mu neprojeví svou náklonnost. Ví ale také to, že kůň se přes překážky sám skákat nenaučí a že pes sám od sebe nezačne aportovat. Pravidla, která platí pro výchovu lidí, nejsou o mnoho jiná. Rodiče a učitelé musí dětem projevit svou náklonnost a podat jim pomocnou ruku, musí po nich ale také požadovat odpovídající chování a výkony. Dítě bude vůči těmto nárokům vstřícnější, čím víc pocítí, že je respektována jeho individualita, že je mu věnována péče a že je obklopen bezpečím.
Neurobiolog Joachim Bauer říká: „Poznatky moderní neurobiologie vedly ke znovuobjevení faktu, že vztahy hrají v motivaci dětí a mládeže centrální roli. Motivační systémy lidského mozku jsou aktivovány pozorností, zájmem, náklonností a sympatiemi druhých lidí, sociální vyloučenost a izolace naopak tyto systémy inaktivují. Mozek dělá z psychologie biologii, či jinak řečeno nejsilnější motivační drogou je pro člověka druhý člověk. Motivaci mohou v našem mozku vyvolat jen zdárné mezilidské vztahy. Vztah spočívá – pokud jde o vztah mezi pedagogem a dítětem či dospívajícím – na vyvážené dávce chápající náklonnosti a náležitého vedení.
V naší pedagogické skutečnosti se však takových vztahů zjevně nedostává. Příliš často se kombinují nízké nároky na děti a žáky a postoj laissez faire u rodičů i učitelů se srdečnou lhostejností. Předvádí se tak nezávazná liberálnost, jež vyhovuje pohodlnosti dospělých, zatímco děti a mládež ponechává svému osudu.
Zdroj:
Thilo Sarrazin, Německo páchá sebevraždu, s. 178-179.





