Článek
Mgr. Jaroslav Fidrmuc (bývalý učitel fyziky, nyní NPI): Práce s předagogickým týmem není vůbec jednoduchá. Proč vůbec se pedagogickým týmem formulovat hodnoty? Ten tým předává pouze hodnoty, které sám žije; nepředá jinou hodnotu. Máme dva typy učitelů. Máme učitele, pro které je důležitý ten žák anebo společenství třídy; dobrý učitel přeruší výuku a věnuje se třeba problému, který má ta třída. A pak máme učitele, pro které, jestli umí fyziku, je daleko důležitější. Hele, osobní problémy mě nezajímají. Tady je teď fyzika, a já tě to naučím, i když chceš, nebo nechceš; já ti to do té hlavy naleju. Čili i ty hodnoty jsou důležité pro to, aby si ten člověk uvědomil, co je důležitější, ten žák, nebo to učivo? Jde o to, aby ten tým působil jednotně. To je jako v rodině. Pokud máma, nebo táta říkají něco jiného, tak to dítě nevěří ničemu. Teď jde o to, abychom toto uměli sdělit rodičům a získat je na svoji stranu. Protože jedině synergie nastane, když nejen pedagogický tým, ale i rodina působí stejným způsobem, dává důraz na stejné hodnoty.
Fidrmucův výrok obsahuje oprávněný požadavek na hodnotovou soudržnost pedagogického týmu, ale současně několik problematických předpokladů.
1. Falešná dichotomie: žák, nebo učivo?
Fidrmuc staví proti sobě učitele, kterému záleží na žákovi, a učitele, kterému záleží na znalostech fyziky. Jenže právě kvalitní výuka fyziky může být výrazem zájmu o žáka. Učitel, který trvá na osvojení učiva, nemusí být necitlivý. Naopak učitel, který neustále přerušuje výuku, může žáky připravovat o jejich právo na vzdělání. Protikladem dobrého učitele není učitel orientovaný na učivo, ale učitel, který žáky nedokáže vzdělávat.
2. Hodnoty nejsou totožné s jednáním.
Tvrzení, že učitel předává pouze hodnoty, které sám žije, je příliš silné. Učitel může žákům zprostředkovat také hodnoty, které sám nedůsledně uskutečňuje, například prostřednictvím literatury, dějin nebo filozofie. Jeho osobní příklad je důležitý, ale není jediným prostředkem hodnotové výchovy. Je třeba rozlišovat kognitivní, afektivní a konativní rozměr hodnot.
3. Jednota pedagogického týmu není názorová uniformita.
Společná pravidla, profesní etika a vzdělávací cíle jsou nezbytné. Z toho však nevyplývá, že všichni učitelé musejí sdílet totožnou hierarchii osobních hodnot. Profesní soudržnost není totéž co světonázorová jednota.
4. Rodina není prodlouženou rukou školy.
Přirovnání školy k rodině je zavádějící. Rodiče a učitelé mají odlišné role, pravomoci a odpovědnost. Spolupráce je žádoucí, ale cílem nemůže být získání rodičů „na svoji stranu“ ve smyslu přijetí jednotného hodnotového systému školy. Veřejná škola musí respektovat legitimní pluralitu rodinných přesvědčení, a proto je nutné, aby dodržovala profesionální standardy a neutralitu.
5. Chybí kritérium vzdělávacích výsledků.
Fidrmuc hovoří o hodnotách, vztazích a jednotném působení, ale neříká, jakou odpovědnost má pedagogický tým za skutečné znalosti a dovednosti žáků. Přitom právě jejich osvojování je jedním ze základních důvodů existence školy.
Fidrmucův výrok posouvá těžiště školy od vzdělávání k hodnotové socializaci. To samo o sobě nemusí být špatně, problémem je však způsob, jakým tento posun zdůvodňuje: vytváří umělý protiklad mezi zájmem o dítě a zájmem o učivo.
Přitom platí jednoduchá zásada: Dobrý učitel nestaví žáka proti učivu, učí žáka právě proto, že mu na něm záleží.
A dobrá škola nesjednocuje učitele a rodiče kolem jediné představy o správném člověku, nýbrž kolem společné odpovědnosti za vzdělávání dítěte, jeho bezpečí a důstojnost.
Pokud by škola trvala na tom, že je intitucí vzdělávací, neutrální, profesionální, mohli bychom snadněji porozumět a uplatnit Fidrmucovu analogii s rodinou. (Pokud máma, nebo táta říkají něco jiného, tak to dítě nevěří ničemu. Teď jde o to, abychom toto uměli sdělit rodičům a získat je na svoji stranu. Protože jedině synergie nastane, když nejen pedagogický tým, ale i rodina působí stejným způsobem, dává důraz na stejné hodnoty.)
Za této podmínky by byla Fidrmucova argumentace podstatně přesvědčivější. Rozhodující totiž není samotná jednota hodnot školy a rodiny, ale povaha hodnot, na nichž se mají sjednotit. Problematická je však tato argumentace v případě, kdy tato podmínka není splněna (škola dává přednost výchově, resp. supluje víceméně vědomě rodinu a jiné společenské instituty).
Přijměme však hypotézu, že škola je profesionální, vzdělávací a světonázorově neutrální institucí; poté je skutečně žádoucí, aby učitelé i rodiče sdíleli základní předpoklady jejího fungování: respekt k pravidlům, odpovědnost, pravdivost, poctivost, pracovní kázeň, úctu k druhým a především přesvědčení, že vzdělávání má hodnotu. Nebo lépe: ředitel je klíčový.
V takovém případě nejde o vnucování určitého světonázoru, nýbrž o společnou podporu institucionálního poslání školy. Jestliže učitel vyžaduje přípravu na vyučování, plnění úkolů a respektování pravidel, zatímco rodiče tyto požadavky soustavně zpochybňují, vzniká skutečný výchovný rozpor. Dítě dostává protichůdná sdělení o významu vzdělávání a odpovědnosti.
Zároveň je třeba rozlišit dvě roviny:
Profesní a institucionální hodnoty - škola a rodina by měly spolupracovat na jejich naplňování, protože umožňují vzdělávání.
Osobní, náboženské, filozofické a politické hodnoty - zde škola nemůže požadovat jednotu přesvědčení, ale musí respektovat pluralitu a zákonný rámec vzdělávání.
Právě toto rozlišení však ve Fidrmucově výroku chybí. Hovoří obecně o „stejných hodnotách“, aniž stanoví jejich obsah, hranice a legitimitu.
Zásadní je také směr působení. Profesionální škola nemá získávat rodiče na svou ideologickou stranu. Má je získávat pro společnou odpovědnost za vzdělávání jejich dětí. A její profesní autorita se musí opírat o odbornost, transparentní pravidla a prokazatelné výsledky, nikoli pouze o deklarovanou hodnotovou jednotu.
Jednota školy a rodiny je žádoucí tehdy, pokud se týká podmínek a cílů vzdělávání, nikoli povinné jednoty světonázoru. Čím profesionálnější, odbornější a světonázorově neutrálnější škola je, tím legitimněji může od rodičů očekávat podporu svého vzdělávacího poslání.
A zde se vracíme k původní otázce Výchova a vzdělávání, nebo vzdělávání a výchova? Hodnotová jednota má sloužit vzdělávání, nikoli vzdělávání sloužit hodnotové jednotě.
