Článek
“Přivezte k nám Honzíka! Našemu dědovi i mně se po něm moc stýská. Vždyť u nás nebyl tak dlouho! Švestky na zahradě už načisto změkly a letní jablka padají. Nemá je kdo sbírat. Punťa běhá po návsi a očichává kluky, který z nich je Honzík. Kocour sedá na sloupku u našich vrátek a vyhlíží, jestli Honzík už přijíždí. Přivezte ho, kloučka, aslespoň na několik dní!
Jedna dětská knížka, dvě vydání a dvě různé skutečnosti. Honzíkova cesta od Bohumila Říhy nabízí mimořádně názorný příklad toho, co by mělo být předmětem skutečného kritického myšlení. Stačí porovnat vydání z let 1964 a 1991. Příběh zůstává, postavy zůstávají, ale společenská skutečnost, kterou kniha dětem představuje, se mění.
Honzíkova cesta, 1964
„A dědečku!“ „Co chceš, Honzíku!“ „Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.“ „To je družstevní.“ „Co je družstevní?“ vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. „To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom půjčil.“ „A dědečku,“ zamyslil se Honzík, „co je ještě družstevní?“ „Třeba pole,“ odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. „Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu.“ Honzík se díval na veliké lány polí, které se táhly po obou stranách silnice. Obilí už bylo sklizeno. Na jednom lánu oraly traktory, na jiném jezdilo několik párů koní. „Máme taky družstevní krávy,“ pokračoval dědeček, „a družstevní vepře, ty mám na starosti já, i družstevní slepice, ty má na starosti babička.“ „A dědečku,“ znovu zdvihl hlavu Honzík. „Co chceš?“ ozval se dědeček. „Punťa je taky družstevní?“ zeptal se Honzík. Pes slyšel svoje jméno a slabě zakňoural. To jen proto, aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je. „Ne, Punťa není družstevní,“ zasmál se dědeček. „Ten je jenom náš.“
Honzíkova cesta, 1991
„A dědečku!“ „Co chceš, Honzíku!“ Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.“ „Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“ „A dědečku,“ zdvihl znovu hlavu Honzík. „Co chceš?“ ozval se dědeček. „A co Punťa?“ zeptal se Honzík. „Ten je náš?“ Pes slyšel svoje jméno a slabou zakňoural. To jen proto, aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je. „Ten je jenom náš,“ zasmál se dědeček.
Historické hledisko: Kolektivizace jako skutečnost, nikoli jen slovo
Vydání z roku 1964 vzniklo v době, kdy byla kolektivizace československého zemědělství již realitou. Jednotná zemědělská družstva představovala zásadní součást hospodářského a společenského uspořádání venkova. Jejich vznik ovšem nebyl pouze výsledkem dobrovolného sdružování rolníků. Kolektivizaci provázely politický nátlak, represe, zásahy do vlastnických práv a rozvrat tradičních sociálních vztahů na venkově. Důsledky byly a jsou dodnes obrovské.
Říhův text tuto problematickou stránku kolektivizace nepředstavuje. Dědeček vysvětluje družstevní vlastnictví jako samozřejmou a přirozenou součást života. Velké lány polí, traktory a společně chovaná hospodářská zvířata vytvářejí pozitivní obraz socialistického zemědělství. Právě v tom spočívá historická hodnota textu. Není pouze příběhem malého chlapce, ale také svědectvím o tom, jakým způsobem měla být dětem představována socialistická společnost. Odstraněním těchto pasáží se ovšem neodstraňuje historická kolektivizace. Odstraňuje se její literární obraz, který je sám historickým pramenem.
Literárněhistorické hledisko: Čí text vlastně čteme?
Literární dílo vzniká v určité historické situaci. Jeho jazyk, postavy, prostředí i hodnotové předpoklady jsou součástí doby, v níž bylo napsáno. Vydání z roku 1964 obsahuje rozhovor, v němž se Honzík prostřednictvím otázek učí novému pojmu. Dědeček vysvětluje význam slova „družstevní“ a uvádí konkrétní příklady. Text má nejen ideologickou, ale také poznávací a didaktickou funkci. Vydání z roku 1991 tuto rovinu odstraňuje. Rozhovor je kratší, jednodušší a zbavený historicky specifického obsahu. Nejde tedy pouze o stylistickou úpravu nebo jazykovou modernizaci. Mění se významová struktura literárního díla. Zde vzniká důležitá otázka: Má být literární dílo přizpůsobováno hodnotám současnosti, nebo má být zachováno jako svědectví o době svého vzniku?
Společenské hledisko: Nepohodlné slovo „družstevní“
Slovo „družstevní“ není samo o sobě ideologické. Označuje určitý způsob vlastnictví a hospodaření. Družstva existovala před socialismem, za socialismu i po něm. Dodnes známe bytová družstva. V Říhově textu však toto slovo nese konkrétní historický význam. Odkazuje na socialistickou kolektivizaci a na její dobovou interpretaci.
Po roce 1989 se změnilo společenské hodnocení minulého režimu. To, co bylo dříve představováno jako pokrok, začalo být oprávněně podrobováno kritice. V takové situaci mohlo být odstranění družstevní pasáže chápáno jako zbavení dětské knihy ideologického obsahu. Jenže právě zde se objevuje paradox. Jestliže minulý režim přizpůsoboval literaturu své ideologii a nový režim z literatury odstraňuje stopy ideologie předchozí, není výsledkem v obou případech podřizování literárního textu aktuálně žádoucímu obrazu společnosti? Motivace mohou být odlišné a nelze je automaticky morálně ztotožňovat. Mechanismus dodatečného přizpůsobování textu však stojí za kritickou analýzu.
Obchodní hledisko: Aby se Honzík prodával i dnes
Literatura není pouze uměleckým dílem a historickým pramenem, je také zbožím. Nakladatelství musí počítat s tím, kdo bude knihu kupovat, zda jí budou děti rozumět a zda ji rodiče a učitelé budou ochotni dětem doporučovat. Odstranění historicky zatížených pasáží proto může mít také obchodní význam. Příběh se stává nadčasovějším, srozumitelnějším a méně kontroverzním.
Tato úvaha není pouze hypotetická. Národní knihovna ČR zaznamenala vyjádření Říhovy dcery Elišky Janovské, podle něhož si autor přál, aby jeho knihy zůstávaly moderní a čtené. Některé úpravy údajně provedl ještě sám. Janovská zároveň připustila, že některé pozdější zásahy odpovídaly porevoluční atmosféře. Kniha skutečně vychází i v současnosti: katalogy uvádějí vydání z let 2025 a 2026. Otázka tedy nezní jen, zda je úprava textu ideologická, ale také zda se historická autenticita nestává překážkou obchodní životaschopnosti knihy. Je legitimní přizpůsobovat klasické dílo novým čtenářům? A kde leží hranice mezi aktualizací a přepisováním?
Upravujeme minulost, abychom na ni nemuseli vzpomínat?
Případ Honzíkovy cesty otevírá obecnější problém našeho vztahu k dějinám. Nechceme si připomínat socialismus, protože nám připomíná sovětskou nadvládu a komunistickou diktaturu. Předtím jsme se vyrovnávali s německým kulturním a jazykovým dědictvím, které bylo po druhé světové válce zatíženo zkušeností nacistické okupace. Ještě dříve jsme se vymezovali vůči rakouské monarchii, jejíž dědictví bylo po roce 1918 často interpretováno především jako období národního útlaku.
Každý politický zlom přinášel nové hodnocení minulosti. Měnily se názvy ulic, pomníky, školní učebnice, veřejné symboly i literární kánon. Ne všechny změny byly neoprávněné. Problém nastává tehdy, když se nové hodnocení minulosti zamění za její odstranění.
Minulost však nelze změnit. Lze však změnit prameny, prostřednictvím kterých ji poznáváme. A právě to se stalo s Honzíkovou cestou. Historická skutečnost kolektivizace nezmizela. Zmizela však z konkrétního vydání knihy, v níž byla původně představena dětskému čtenáři. Jádro příběhu Honzíkovy cesty samozřejmě zůstalo, a to samo stojí za reflexi.
Ideální lekce kritického myšlení
Tak, představme si, že učitel položí před žáky třetí třídy dvě vydání Honzíkovy cesty, z let 1964 a 1991. Neřekne jim předem, které je správné, ideologické nebo hodnotnější. Nechá je oba texty přečíst a porovnat. Žáci mohou sami zjistit, které věty zmizely, jak se změnil význam rozhovoru, co znamenalo družstevní vlastnictví, proč se po roce 1989 mohlo stát nežádoucím a kdo měl zájem na tom, aby kniha vycházela dál. Možná se zeptají rodičů, co je to družstevní. Možná se rodiče zapotí, než to vysvětlí.
Děti mohou také zkoumat, zda zásah do literárního díla představuje cenzuru, autorskou revizi, redakční úpravu, nebo obchodní rozhodnutí. Tyto možnosti se totiž nemusí vzájemně vylučovat. Právě takový postup odpovídá skutečnému kritickému myšlení. Nezačíná požadavkem, aby žák zaujal názor. Začíná poznáním faktů, porovnáním pramenů, vymezením pojmů a ověřováním hypotéz. Mohou se také ptát, proč to tak dospělí dělají.
Tímto se také ukazuje, že kritické myšlení není samostatnou dovedností, kterou lze procvičovat bez znalosti obsahu. Aby žák mohl oba texty kriticky posoudit, potřebuje vědět něco o kolektivizaci, dějinách Československa, literární historii, autorských právech i fungování knižního trhu.
Dnes už Honzík neví, co je družstevní
V roce 1964 se Honzík ptal, co znamená slovo „družstevní“. Dědeček mu odpověděl. V roce 2026 se už Honzík neptá. Nemá na co. To je možná nejvýmluvnější důsledek celé úpravy. Nezměnila se pouze odpověď, zmizela samotná otázka.
A právě zde spočívá podstata problému. Vzdělávání nemá děti chránit před historicky nepohodlnými slovy a skutečnostmi. Má jim umožnit, aby jim porozuměly, zasadily je do souvislostí a dokázaly je kriticky posoudit. Kritické myšlení totiž nespočívá v tom, že minulost upravíme podle současných hodnot. Spočívá v tom, že minulost poznáváme i s jejími rozpory, omyly, ideologiemi a nepříjemnými skutečnostmi. Jestliže z knih odstraníme všechno, čemu dnešní děti nerozumějí, možná jim usnadníme čtení. Zároveň jim však můžeme vzít příležitost něco se naučit. A pokud budeme minulost pokaždé přepisovat podle přítomnosti, co vlastně zůstane budoucím generacím k historickému poznávání?
Ostatně tento případ již má vlastní odbornou historii: literární vědec Stefan Segi jej analyzoval ve studii O Honzíkově cestě a liberální cenzuře, kde připomíná i veřejnou polemiku z roku 1996.
Zdroj:
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2016/cislo-1/honzikova-cesta-za-cenzurou-politickou-korektnosti.html
https://theses.cz/id/81dpqw/disertaceISS.pdf
