Článek
II. Metodická doporučení – mluvnice a sloh
Ve vyučování českému jazyku v 5. – 8. ročníku ZŠ mají žáci získat schopnost vyjadřovat se spisovným jazykem správně, výstižně, slohově vhodně a pohotově v projevech ústních i písemných, přiměřeně jejich věku, a schopnost náležitě rozumět takovým projevům po stránce obsahové a chápat správně i jejich stránku slohovou.
K tomu je nutné, aby si osvojili znalost potřebných základů nauky o jazyce, odpovědný postoj k spisovnému jazyku, smysl pro rozhodující kvality jazykové komunikace a dovednost užívat základních jazykových příruček.
Metody vyučování českému jazyku se uplatňují citlivě se zřetelem k možnostem a potřebám žáků. Je důležité zajistit, aby žáci měli k řešení daných úkolů potřebné předpoklady, tj. aby ovládali příslušné jazykové poznatky, pravopisná pravidla a postup řešení problému. Zvlášť důležité jsou ty metody, kterými se žáci aktivizují, které podněcují jejich činnost, jazykovou i myšlenkovou, a to ve všech fázích vyučování. Zejména je zapotřebí položit důraz na různé formy samostatné práce a na prvky problémového učení.
Zvláštní význam má individuální přístup k žákům. Uplatňuje se průběžně ve veškerém vyučování, zejména je vhodné využít možností, které se nabízejí při dělení třídy v jedné vyučovací hodině každý týden. U žáků s menšími studijními předpoklady se sleduje především zlepšení úrovně jejich projevů ústních i písemných (na základě nezbytných jazykových poznatků). U žáků studijního typu se věnuje větší pozornost také znalostem teoretickým a dovednostem v poznávání a určování jazykových jevů.
Jazykové učivo je uspořádáno do jednotlivých tematických celků. Délku doby věnované probírání těchto celků stanoví učitel podle podmínek ve třídě. V souladu s těmito podmínkami zařazuje také uvedené volné náměty k doplnění obsahu učiva. Jejich doplnění se předpokládá především u žáků studijního typu.
I když je ve středu pozornosti učivo právě probíraného tématu, je třeba zároveň ve vhodné míře opakovat a připomínat také ostatní probrané učivo a průběžně rozvíjet a zdokonalovat vyjadřovací dovednosti žáků. Proto se po celý rok zařazují jazykové rozbory, cvičení pravopisná, lexikálně sémantická a stylizační a průběžně se pečuje o zvukovou stránku mluvených projevů.
Význam pravopisu nelze přeceňovat, ale ani podceňovat. Pravopis se opírá všude, kde je to možné, o poznatky mluvnické a lexikální. Pozornost se zaměřuje na jevy základní, jen zcela omezená péče se věnuje jevům méně frekventovaným a okrajovým. Pravopisné chyby se také z tohoto hlediska citlivě hodnotí.
Žáci se učí užívat jazykových příruček: Pravidel českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny a Stručné mluvnice české. Podle potřeby užívá učitel vedle učebnice také učebních pomůcek i dalších příkladů a textů, zejména k procvičení učiva.
Slohová hodina se zařazuje většinou jednou za týden, ale podle potřeby je možno zařadit také více hodin slohu za sebou. Důležitá je těsná spojitost vyučování jazyku s vyučováním slohovým: získané poznatky nemají zůstat izolovány, nýbrž mají společně působit k zdokonalování vyjadřovacích schopností žáků.
V uvedených slohových útvarech se žáci cvičí v slohovém hodnocení a vhodném užívání jazykových prostředků, v tvorbě samostatných slohových celků ústních a písemných se zřetelem k funkci projevu a podmínkám, za kterých vzniká (tj. v praktickém uplatňování zřetele k slohotvorným činitelům). Dále se cvičí v sestavování osnovy, v kompozičním členění projevu (i v členění na odstavce), popř. v samostatné volbě nadpisu.
Při zadávání témat prací cvičných a kontrolních přihlížíme k znalostech a zájmům žáků. Zvláštní význam má náležitý rozbor předností a nedostatků těchto žákovských prací v hodinách věnovaných jejich opravě.
II. Metodická doporučení – literatura
Literatura je svým zaměřením a svým obsahem předmětem všeobecného vzdělávacím s výraznou funkcí estetickovýchovnou. Cílem předmětu je získat žáky pro četbu, umožnit jim orientovat se v literárním díle a motivovat je pro celoživotní čtenářství. Děje se tak prostřednictvím interpretace ukázek i celých literárních děl. Podstatou a smyslem těchto interpretací je vést žáky k samostatnému odhalování myšlenkových a uměleckých hodnot díla. Hodiny vyčleněné pro využívání aktuálních literárních a kulturních podnětů mají především motivační charakter (besedy o individuální četbě, poslech literárně dramatických pořadů, příprava a využití divadelních představení atd.).
Základem práce v hodinách literatury jsou interpretace textu; výklady o autorech, kulturní a společenské situace jsou pro žáky pouze orientační. Při hodnocení a klasifikaci je třeba mít na zřeteli estetickovýchovnou funkci literatury a její motivační a stimulační charakter (cílem literatury je získat žáky pro četbu). Hodnocení a kvalifikaci je třeba chápat jako prostředek k vytváření pozitivního vztahu žáků k literatuře, umění a kulturnímu dění. Charakter literární výchovy vyžaduje, aby se při hodnocení a klasifikaci projevoval citový vztah k individuálním zvláštnostem a zájmům žáků.
Předmětem hodnocení jsou v literární složce předmětu čtenářské, přednesové a interpretační dovednosti žáků. Poznatky o autorech, o vývoji literatury jsou prostředkem k hlubšímu chápání umělecké literatury.
Literární výchova na 2. stupni umožňuje, aby žák získal základní hodnotové kritéria pro výběr vlastní četby, seznámil se se základními literárněteoretickými poznatky, které jsou důležité pro pochopení literárního díla a prokázal znalost vybraných literárních děl nezbytných k pochopení zákonitostí vývoje literatury. Dovednosti, schopnosti a základní literárněteoretické a literárněhistorické poznatky získané v literární výchově 2. stupně ZŠ tvoří východisko k dalšímu vzdělávání.
Poznámka: Konkrétní postup ve vyučování (pořadí tematických celků, výběr děl a autorů apod.) stanovuje učitel. Pro souvislou četbu jsou stanoveny 2-3 knihy (v každém ročníku) podle výběru učitele (vyučující přihlíží k výchovně vzdělávacím cílům ročníku a k čtenářským zájmům žáků).





