Článek
Kdo zaplatí evropský účet za zelenou přestavbu Prahy? Vy, v nájmu.
Praha si na rok 2026 schválila rozpočet se schodkem necelé tři miliardy korun, kryté ze starších rezerv – a přesně do takhle napjatého hospodaření teď dopadají evropské termíny na renovaci a zelenou přestavbu veřejných budov. Otázka nezní, jestli chceme soláry na střechách a nižší účty za energie – to chceme, je to i náš vlastní program. Otázka zní, kdo na tyhle termíny reálně dá peníze a kdy.
Co Brusel doopravdy nařizuje
Evropská regulace budov má tvrdé termíny. Nové veřejné budovy musí být od 1. ledna 2028 bezemisní. Nové veřejné budovy nad 250 m² musí mít od roku 2027 solární instalaci, pokud je to technicky a ekonomicky smysluplné, u budov, které už stojí, se stejná povinnost zavádí postupně podle velikosti – největší od roku 2028, střední od 2029, menší od 2031. Soláry na vhodných veřejných budovách jsou ostatně věc, kterou dlouhodobě chceme i my ve Spojené levici – to není sporný bod. Sporná je jiná povinnost, kterou často plete i tisk dohromady s tou první: každý rok renovovat aspoň 3 % plochy veřejných budov nad 250 m² na téměř nulovou spotřebu. Tohle číslo nepochází z direktivy o energetické náročnosti budov, ale ze samostatné směrnice o energetické účinnosti – a nově se týká i obcí a krajů, ne jen ústředních institucí. K tomu má členský stát zajistit, aby průměrná spotřeba celého bytového fondu klesla do roku 2030 aspoň o 16 %. Cíle jsou v pořádku. Problém je tempo a to, kdo ho zaplatí.
Praha jako učebnicový příklad
Netřeba si to představovat abstraktně. Praha jako celek – magistrát i městské části dohromady – provozuje stovky škol, bazénů, sportovních hal a úřadních budov, na které se povinnost renovace i nová energetická pravidla postupně natáhnou, ať se to hodí do rozpočtu, nebo ne. Rozpočet hlavního města na rok 2026, schválený 12. prosince 2025, počítá s hospodařením přes 110 miliard korun a schodkem necelé tři miliardy – pokrytým z rezerv z minulých let, ne z běžného provozu. K tomu Praha přímo vlastní necelých 30 tisíc obecních bytů, tedy přesně tu část bytového fondu, na kterou národní cíl snížení spotřeby dopadne jako na první v pořadí, protože na rozdíl od soukromých domů je to majetek, o kterém město samo rozhoduje a sám ho i financuje.
A jak to vypadá o patro níž, ukazuje třeba Praha 11. Bazén Jedenáctka na Jižním Městě, otevřený v červnu 2014, přišel na stavbu podle dobových novinových zdrojů na zhruba 570 milionů korun bez další stovky milionů na přípravu pozemku – tedy klidně přes 600 milionů korun za jednu budovu, kterou teď dřív nebo později čeká renovace na nízkou spotřebu podle stejných pravidel jako všechny ostatní veřejné budovy jejího rozsahu. A Praha 11 přitom na rok 2026 hospodaří s příjmy 854,5 milionu a výdaji 1 094,5 milionu korun – schodek jde na rezervy, protože jinak by se muselo hospodařit v rozpočtovém provizoriu. Jedna městská část, jedna budova, stejný mechanismus, jaký funguje na magistrátu ve velkém.
Proč tohle nemusí být překvapení
My ve Spojené levici dlouho říkáme, že obecní nájemné má být bez zisku, ale s povinnou tvorbou fondu obnovy – tedy že si dopředu odkládáme na střechy, výtahy a zateplení, místo abychom předstírali, že údržba je nepovinná položka. Přesně tahle logika je odpovědí na to, co teď přichází z Bruselu. Právě u těch necelých 30 tisíc bytů, které Praha vlastní, se ukáže, jestli město dopředu skládalo na fond obnovy, nebo jestli spoléhalo, že se to nějak vyřeší, až přijde na řadu. Město, které si roky dopředu tvoří rezervu na opravy, povinnou renovaci ustojí z toho, co má našetřeno. Město, které rok co rok kryje schodek z rezerv a investice řeší za pochodu, do toho vletí po hlavě – a účet nakonec vždycky doplatí nájemníci a uživatelé služeb, přes vyšší nájmy nebo vstupné.
Kde končí Brusel a začíná Praha
Není úplně přesné tvrdit, že Evropa na zelenou přestavbu budov nedala nic – peníze existují, ať už přes Modernizační fond, Novou zelenou úsporám nebo Národní plán obnovy. Otázka, kterou by si měla položit spíš Praha a stát než Brusel, je, jestli se tyhle peníze skutečně a předvídatelně dostávají až na úroveň městského rozpočtu v tempu, jaké renovační povinnost vyžaduje, nebo jestli si někdo namaloval hezký plán a zbytek nechal na městě a jeho nájemníkům. Slibem nezarmoutíš – ale sliby se jednou musí i zaplatit, a čím dýl si to Praha i stát nechají líbit bez jasného mechanismu kompenzace, tím jistěji to nakonec vytrhnou z kapsy někomu, kdo za to vůbec nemůže.
Za Spojenou levici pro Prahu
Podpis
