Článek
Prezident Pavel chce jednu zahraniční politiku. Tu druhou si v červnu vynutil sám.
Ve svém úterním projevu velvyslancům řekl prezident Petr Pavel větu, se kterou se těžko nesouhlasí: Česko nesmí mít dvě zahraniční politiky. Než mu ale začneme tleskat, stojí za to připomenout, kdo si tu druhou zahraniční politiku před dvěma měsíci vynutil u Ústavního soudu. Byl to on sám.
Ankara, červen 2026
Vláda nezařadila Pavla do delegace na summit NATO v Ankaře. Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) mu účast neumožnil – spor souvisel i s tím, že premiér Andrej Babiš předtím odmítl jmenovat ministrem Filipa Turka. Pavel na to nereagoval diplomatickou nótou ani veřejnou kritikou, na kterou má coby hlava státu právo. Podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Ten dva dny před summitem vydal předběžné opatření a vládě nařídil, ať mu účast zajistí. Pavel do Ankary odletěl.
Ústava přes žalobu, ne přes vládu
Ať si o Turkovi nebo Macinkovi myslí kdokoliv cokoliv, jedno je jasné: v tomhle sporu nešlo o konzultaci. Šlo o to, kdo rozhoduje, koho a kde Česko na mezinárodní scéně zastupuje. A prezident tehdy neuznal, že o tom rozhoduje vláda – obešel ji soudem. Ústavní právník Aleš Gerloch to komentoval přesně: posílení prezidentských pravomocí bez odpovídající odpovědnosti je kuriózní situace, kterou má řešit změna Ústavy, ne rozhodnutí soudu. Jinými slovy – i podle právníků, kteří na Hrad rozhodně nekývou, si tu jednu zahraniční politiku v červnu rozdvojil sám prezident.
Válka pokračuje: teď je na řadě soudce
Spor o Ankaru dávno přerostl samotný summit. Vláda si prohrané předběžné opatření nenechala líbit a v podání k Ústavnímu soudu obvinila soudce Pavla Šámala ze „soudního aktivismu“ a žádá jeho vyloučení z dalšího rozhodování o věci. Samotné předběžné opatření označila za „projev svévole“ a tvrdí, že soud „opustil roli negativního zákonodárce“ a vstoupil do probíhajícího politického sporu. Jinými slovy – když Ústavní soud jednou rozhodne ve prospěch prezidenta, vláda mu rovnou upře legitimitu rozhodovat o věci dál. Ke sporu o to, kdo dělá zahraniční politiku, tak přibyl spor o to, jestli v Česku ještě platí rozhodnutí nezávislého soudu, když se zrovna někomu nehodí.
Jednotný tým, různé melodie
Ankara přitom nebyla jediná chvíle, kdy Pavel navenek mluvil jinak než vláda. V červenci při návštěvě Estonska kritizoval kabinet za to, že přestal finančně podporovat českou muniční iniciativu pro Ukrajinu – projekt, který Česko samo založilo a spravuje. Připomněl, že loni na iniciativu přispívalo 18 zemí, letos jen polovina, a řekl doslova, že to „nevysílá dobrý signál.“ O pár týdnů později se v Ankaře znovu potkal se Zelenským – tentokrát už s účastí, kterou si vynutil, ale posazený vzadu, zatímco Babiš jeho přítomnost označil za „ostudu“ a odmítl obnovit konzultační schůzky ústavních činitelů, které mu Pavel sám nabídl. Ani vynucené místo u stolu tedy nakonec neznamenalo jednotný hlas navenek – jen dvě delegace vedle sebe, které si nerozumí.
Baroko na oko
Po žalobě, po sporu o soudce, po kritice z Tallinnu i po trapné večeři v Ankaře stojí Pavel před velvyslanci a mluví o jednotě, o jednom týmu, o tom, že rezignovat na společnou linii není cesta. Zní to státnicky. Je to ale baroko na oko – gesto, které dobře vypadá na kameru, zatímco realita posledních dvou měsíců je přesně opačná. Kdyby to Pavel myslel doopravdy, uznal by, že o tom, kde a jak bude Česko na summitech zastoupeno, rozhoduje vláda, i když se mu to rozhodnutí nelíbí. Místo toho si vlastní účast vybojoval soudní cestou, u toho kritizoval vládní politiku na cizí půdě a teď peskuje ostatní za přesně to, co sám předvedl jako první.
Jedna zahraniční politika? Ano. Ale ta, kterou má mandát dělat vláda – ne ta, kterou si prezident dokáže vysoudit, když se mu ta vládní zrovna nehodí, a ne ta, kterou si dokritizuje na cestách po spojeneckých hlavních městech. Tuhle část svého vlastního projevu Pavel nějak vynechal.
muj podpis
Zdroje
