Teplo, voda a jeden vlastník. V roce 2028 se ukáže, kdo uměl vyjednávat

Pražská teplárenská loni vydělala přes miliardu korun. Meziročně jí zisk klesl o dvanáct procent, tržby vzrostly zhruba o sedm procent na 9,4 miliardy. To je zpráva o hospodaření jedné firmy. Podstatnější je, že v Praze existují dvě sítě, ze kterých se domácnost nemůže odpojit — teplo a voda — a obě provozuje jedna a tatáž francouzská skupina. U tepla Praha nemá žádnou cestu zpátky. U vody má jedinou, a ta má datum: rok 2028. Připravit ji musí vedení města, které vzejde z říjnových voleb. Otázka pro voliče zní, komu to svěří.

Pražská teplárenská provozuje největší soustavu centrálního zásobování teplem v České republice — zhruba 550 kilometrů potrubí, které vytápí kolem 245 tisíc domácností, k tomu školy, nemocnice, úřady a kanceláře, převážně na pravém břehu Vltavy.

Od konce roku 2020 ji stoprocentně vlastní francouzská skupina Veolia. Koupila ji od holdingu EPH Daniela Křetínského a Patrika Tkáče. Kupní cena podle výroční zprávy jedné z podskupin EPH dosáhla 499 milionů eur, tedy v tehdejším kurzu asi 13 miliard korun.

Stojí za to dodat, co se v debatě o „francouzském teple“ často ztrácí: Pražská teplárenská teplo z drtivé většiny nevyrábí. Podle výroční zprávy za rok 2024 pokrývala 91 procent dodávek nákupem tepla z uhelné Elektrárny Mělník, kterou vlastní Energotrans ze skupiny ČEZ. Dalších necelých osm procent přišlo ze spalovny ZEVO Malešice, zbytek z vlastních plynových záložních zdrojů. Veolia je v Praze především provozovatelem sítě a prodejcem tepla, ne jeho výrobcem. Bez toho se nedá přesně říct, v čem je problém.

Praha nepřišla o hlas v teple tím, že by ji někdo obelstil. Vzdala se ho hlasováním, a není to tak dávno.

Materiál schválila v listopadu 2017 rada vedená primátorkou Adrianou Krnáčovou (ANO), do rady ho přinesl radní pro majetek Karel Grabeín Procházka (ANO). Zastupitelstvo směnu odsouhlasilo koncem listopadu, vypořádána byla 13. prosince 2017. Praha předala svůj zhruba čtvrtinový podíl v Pražské teplárenské, oceněný tehdy na 3,1 miliardy korun, a získala plnou kontrolu nad Pražskými službami plus doplatek; na obchodu podle tehdejších zpráv vydělala asi 1,6 miliardy.

Vládla tehdy koalice ANO, SOCDEM a takzvané Trojkoalice — Strany zelených, KDU-ČSL a STAN.

Nechci tu směnu líčit jako čirý nesmysl. Získat stoprocentní kontrolu nad odpadovou firmou má logiku a peníze navíc nikdo nevrací. Ale je potřeba pojmenovat, co se prodalo. Praha vyměnila menšinový, ale reálný hlas v monopolní teplárenské soustavě za většinu v jiné firmě. O tři roky později se ten samý podíl — už jako součást celku — prodával dál za třináct miliard. Praha u toho nebyla. Nemohla být.

A teď to podstatné, protože tohle není historie. Je to termín v kalendáři.

V roce 2018 šla Praha u vody opačným směrem než rok předtím u tepla: městská Pražská vodohospodářská společnost koupila od Veolie 49 procent akcií Pražských vodovodů a kanalizací za 1,754 miliardy korun, na které si půjčila od města. Součástí obchodu je opce na odkup zbývajících 51 procent po roce 2028, kdy Veolii končí provozovatelská smlouva.

A tady je detail, který se v předvolební debatě neobjevuje, přestože je ze všech nejdůležitější: cena za těch zbývajících 51 procent se počítá podle předem daného vzorce z hospodářských výsledků firmy k závěru roku 2027. Ne podle toho, jak se kdo v roce 2028 domluví. Podle čísel, která se tvoří teď.

Z toho plynou dvě věci, které by měl slyšet každý pražský volič.

Za prvé: rozhodovat o tom bude rada, která vzejde z voleb 9. a 10. října 2026. Ne nějaké vzdálené budoucí vedení. Ta, kterou si Pražané za dva měsíce zvolí.

Za druhé: dnešní vedení města — koalice SPOLU (ODS, TOP 09, KDU-ČSL), Pirátů a STANv čele s primátorem Bohuslavem Svobodou (ODS), s náměstkem Zdeňkem Hřibem (Piráti), s majetkem v gesci radního Adama Zábranského (Piráti) a financemi v gesci radního Zdeňka Kováříka (ODS) — dosluhuje s pouhými dvěma lety do rozhodujícího data. Chci vidět, co za tu dobu připravilo.

Konkrétně tři dokumenty. Propočet kupní ceny podle smluvního vzorce k dnešnímu stavu hospodaření PVK. Harmonogram kroků do roku 2028 s odpovědnou osobou. A zdroj financování — město si na prvních 49 procent půjčilo a ta půjčka se má splácet z dividend do roku 2028.

Pokud to město má, ať to zveřejní; rád to ocením a je to dobrá zpráva pro Prahu. Pokud to nemá, ať to řekne před volbami, a ne až po nich. Co si nemyslím, že je přijatelné, je nechat běžet vzorec, který určuje cenu za miliardovou transakci, a nemít o tom veřejně jediné číslo tři měsíce před volbami.

Bylo by pohodlné napsat, že si Veolia diktuje ceny. Nediktuje, a tvrdit to bez důkazu by byla spekulace, ne zjištění.

Cena tepla je regulovaná. Energetický regulační úřad stanovuje závaznou metodiku kalkulace, která má do ceny pustit jen oprávněné náklady a přiměřený zisk. Loňský meziroční pokles zisku o dvanáct procent taky nesedí na obrázek firmy, která si účtuje, co chce.

Jenže regulace není totéž co jistota. Regulační úřad už jednou u téhle firmy zasahoval: za ceny tepla z let 2010 a 2011 udělil Pražské teplárenské sankci v řádu stovek milionů korun — část jako pokutu, část jako povinnost vrátit peníze zákazníkům — s odůvodněním, že do kalkulace zahrnula neoprávněné náklady a nepřiměřený zisk. Firma to odmítla a šla se bránit; spor se táhl roky a jeho výsledek se v jednotlivých fázích měnil, mimo jiné kvůli otázce promlčení starších přestupků. Veolia Energie ČR se v paralelním případu sankci vyhnula právě promlčením.

Regulátor je tedy pojistka, která funguje zpětně a pomalu. Zjistí problém po letech, sankci firma napadne a než se to dořeší, uplyne dekáda. Pro domácnost, která zaplatila fakturu v roce 2011, to není ochrana. To je archeologie.

A druhá věc: regulace řeší cenu. Neřeší, do jakých čtvrtí se soustava rozšíří, kdy se vymění potrubí, jestli se sáhne po jiném zdroji než po uhlí z Mělníka a jak rychle se bude odcházet od fosilního tepla. To jsou rozhodnutí o podobě města na dvacet let dopředu a Praha u nich sedí jako zákazník, ne jako spoluvlastník.

Tři věci, a chci u nich být přesný v tom, co je v programu a co ne.

Za prvé — dotáhnout vodu. Máme to v programu, kapitola 5: výkup PVK od Veolie do roku 2028, sloučení s Pražskou vodohospodářskou společností, konec odlivu zisků z Prahy. Opce je smluvně sjednaná od roku 2018 a cena se počítá z výsledků k závěru roku 2027. Buď se toho město chytí, nebo bude vysvětlovat, proč zaplatilo 1,75 miliardy za necelou polovinu firmy, kterou pak nedokoupilo. Chceme propočet a znalecké ocenění zveřejněné předem, ne až po podpisu.

Za druhé — u tepla si nevymýšlet zkratky. Náš pražský program s vlastnickým vstupem do Pražské teplárenské nepočítá a já ho tři měsíce před volbami přepisovat nebudu. Slibovat odkup firmy za třináct a víc miliard bez propočtu a bez zdroje financování by bylo přesně to, co ostatním vyčítáme.

Za třetí — využít to, co město má i bez akcií. Tohle jde nad rámec našeho volebního programu, je to způsob práce, ne slib: Praha je v teplárenské soustavě největším odběratelem, územním plánovačem a vlastníkem pozemků pod potrubím. Z té pozice se dá požadovat, aby se město doložitelně účastnilo cenových řízení u regulátora na straně odběratelů, aby zveřejňovalo vlastní srovnání ceny tepla z centrální soustavy proti alternativám v jednotlivých částech města a aby u nové výstavby na městských pozemcích byla otázka zdroje tepla součástí zadání, ne až předmětem jednání s dodavatelem. Nic z toho nestojí miliardy.

Proč program mluví o remunicipalizaci vody, ale ne tepla, když jde o stejnou firmu?

Protože u vody Praha má právní nástroj a datum a u tepla nemá. Rozdíl není ideologický, je smluvní. V roce 2018 si město opci koupilo. V roce 2017 se o ni ve stejné situaci ani nepokusilo, protože tehdejší směna stála na jiné logice: vyměnit menšinu ve firmě, kterou neřídíme, za většinu ve firmě, kterou řídit budeme.

Poučení platí pro každý budoucí prodej městského majetku a napíšu ho tak, aby se dalo citovat. Menšinový podíl v monopolní síti není položka v rozvaze, ze které se dělá hotovost. Je to místo u stolu. Kdo ho prodá, prodává i všechna jednání, která přijdou v příštích třiceti letech.

Nemyslím si, že by Veolia dělala v Praze něco, co by na jejím místě nedělala jakákoli jiná firma. Kdo zaplatí třináct miliard, bude tu investici umořovat. To je popis, ne obvinění. Čekat od soukromého vlastníka síťového monopolu chování veřejné služby je naivita, ne politika.

Chyba je na straně města — a je potřeba říct, kdo konkrétně ji udělal. Směnu podílu v Pražské teplárenské pustila v prosinci 2017 koalice ANO, SOCDEM, Strany zelených, KDU-ČSL a STAN, s primátorkou Krnáčovou a radním Grabeínem Procházkou z ANO, a tehdy si pochvalovala, kolik na tom město vydělalo. Praze dnes vládne koalice SPOLU — tedy ODS, TOP 09 a KDU-ČSL — spolu s Piráty a STAN, s primátorem Svobodou a náměstkem Hřibem. KDU-ČSL a STAN seděly u obou stolů.

Tytéž strany budou za dva měsíce žádat Pražany o důvěru. A budou ji chtít mimo jiné proto, aby v roce 2028 vyjednaly za miliardy zpátky vodu — poté, co v roce 2017 pustily teplo, a poté, co jsem k té přípravě nenašel jediný veřejný propočet ani harmonogram.

Existuje na to věta, kterou dnes zná každý, a skoro každý ji připisuje Einsteinovi. Neřekl ji. Poprvé se objevuje v materiálech Anonymních narkomanů z roku 1981 a proslavil ji román Rity Mae Brownové Sudden Death z roku 1983, kde ji říká postava Jane Fultonová:

„Insanity is doing the same thing over and over again, but expecting different results.“

„Šílenství je dělat pořád dokola totéž a čekat jiný výsledek.“

V roce 2028 nikdo termín nepřesune a účet přijde Pražanům bez ohledu na to, kdo bude zrovna vládnout. Ptám se proto teď, v srpnu — dokud s tím ještě volič může něco udělat.

Zdroje:

•Pražská teplárenská vydělala přes miliardu, zisk jí ale meziročně klesl — Novinky.cz