Článek
„Proč jste nehlásil, že vaše žena zmizela?“ zeptal se Tomáš pana Šimáčka.
Drobný, šlachovitý chlapík se nejistě zavrtěl na židli. „Nevěděl jsem, že zmizela.“
„Vy jste to nevěděl? Vždyť o ní nikdo neslyšel aspoň dva týdny!“
„Já ji nehlídám. Našla si chlapa, bývala u něj.“
Konečně to z něho leze, pomyslel si Tomáš. Šimáček tedy potvrdil, že o nevěře své ženy ví.
„Jak dlouho udržovala poměr s tím mužem?“
Šimáček pokrčil rameny. „Nevím. Mně se přiznala asi před měsícem.“
Po výslechu ho Tomáš poslal domů. Závan podezření se z toho chlapa táhnul na deset metrů, ale dokud se neobjeví tělo, moc na něj nemůžou.
Posadil se na chodbu vedle vyviklaného popelníku. Ubalil si cigaretu a znovu si pro sebe rekapituloval fakta. Šimáčkovi byli manželé přes dvacet let. Děti nemají. Dluhy také ne. Vlastní malý byt ve městě a před lety zdědili starý mlýn po strýci paní Šimáčkové. Soužití jim klape bez větších výkyvů. Potom si Šimáčková najde milence, nějakou dobu s ním chodí - a zničehonic se po ní slehne zem.
Po prověření majetkových a společenských vazeb oběti padlo hlavní podezření na manžela nebo milence. Milenec, jakýsi usedlý podnikatel, byl poslední tři týdny v cizině, takže byl prozatím z obliga. Bylo logické zaměřit se na muže, který z trojúhelníku vycházel jako poražený. Na Šimáčka.
Pracoval jako stavbyvedoucí, měl pověst šikovného pracanta, slušného člověka a obětavého kamaráda. Lidumil, povahy mírné, nepral se, ženu nebil, žárlivé scény také nepředváděl. Alespoň to svorně tvrdili jeho kolegové, kamarádi a příbuzní. Tomáš je všechny poctivě obešel, stejně jako sousedy z domu. Ani v místě bydliště nikdo nepochyboval, že manželé se měli rádi, hádali se jenom málo a o nějakém násilí nemůže být ani řeč.
Tomáš dokouřil cigaretu a podíval se na hodinky. Bylo po osmé hodině večer. Měl by se jít vyspat, zítra ho čeká další dlouhý den.
Ráno se vecpal do dodávky k technikům. Druhý vůz, ten, který vezl policejní potápěče, byl už plně obsazený. Auta mířila na venkov, k mlýnu manželů Šimíčkových, který používali jako rekreační chalupu a letní byt.
Mlýn stál na břehu velkého a hlubokého rybníka a kriminalisty napadlo, že pokud Šimáček svou ženu skutečně zabil, skýtá vodní říše příhodné místo pro ukrytí jejího těla.
Budova zářila bělostnou omítkou a její červená střecha se malebně odrážela od klidné hladiny. Před vraty stálo zaparkované auto, na přívěsném vozíku ležela jakási prkna. Ten chlap má ale nervy, pomyslel si Tomáš. Žena zmizela, my hledáme tělo, vyslýcháme kdekoho z jeho okolí, a on si klidně jede na chalupu.
Tomáš chvíli postával u auta, pokuřoval a klábosil s ostatními policisty. Přitom pozoroval, jak se potápěči noří do vody a kolegové jim asistují z nafukovacích člunů. Když se mu zdálo, že přišla vhodná doba, vydal se tam, kde se nejrychleji dostane k informacím.
Hospoda ležela na návsi v nevzhledné budově bývalého střediska. Tomáš věděl, že i v brzkých dopoledních hodinách tu na nějaké štamgasty narazí. Vždycky tam jsou, patří k výbavě stejně jako vybledlé zelené ubrusy nebo oblak cigaretového dýmu, krájený sluncem skrz zaprášená okna.
V rohu místnosti seděli tři chlapi, dva z nich v montérkách, jeden v ošoupaných manšestrácích. Jakmile se Tomáš objevil ve dveřích, prohlédli si ho od hlavy až k patě. Zdálo se, že neví, kam ho zařadit.
„Přejete si?“ ozvalo se od výčepu. Obtloustlý hostinský se také netvářil dvakrát přátelsky.
„Kofolu pro mně a tady pro pány pivo.“
Pánové se zatvářili překvapeně. Tomáš si k nim přisedl a ukázal služební průkaz.
„To můžete u policajtů nosit takový háro, jo?“ zeptal se plešatý muž v montérkách.
„My na kriminálce můžem,“ odtušil Tomáš a mimoděk si prohrábnul dlouhé černé vlasy. „Potřeboval bych se zeptat na manžele Šimáčkovy.“
„Vona je mrtvá? Já to říkal. Je mrtvá, že jsem to říkal?“ ohlížel se huběňour v manšestrácích po svých kumpánech.
Tomáš pokrčil rameny. „To se neví. Je pohřešovná, tak to musíme prošetřit.“
Třetí štamgast, chlap jako almara, se napil z darovaného piva. „A jak vám můžeme pomoct? Hanku Šimáčkovou jsem neviděl snad půl roku.“
„Zajímá mě, jak na vás oba manželé působili. Prý sem jezdili často.“
„Jo, to je pravda. Líbí se jim tady, hlavně jemu. Ten mlýn, to byla ruina, on ho za ty roky opravil. Dělal to celý sám.“
Hubeňour přikyvoval. „Co já vím, tak to zdědila ona. Ale on se do toho baráku úplně zamiloval. Jezdil sem i ve všední den, po práci, aby mohl dělat. Pořád se chlubil, co už opravil, střechu, podlahy, elektriku…“
Tomáš si začal balit cigaretu.
Plešoun mu nabídl ze své krabičky. „Že mu zahejbala, to víte?“
Tomáš přikývnul. „Slyšel jsem.“
„Stará mi říkala, že se Hanka chtěla dokonce rozvést,“ ozvalo se Tomášovi za zády. Hostinský tam musel celou dobu stát a naslouchat jejich hovoru.
„Jo, taky jsem to slyšel,“ přitakal chlap jako almara. „Šimáček z toho byl nesvůj. Kdyby se rozvedli, tak by o ten svůj milovanej mlýn přišel.“
U rybníka už si potápěči pomalu balili věci. Pátrání bylo neúspěšné, tělo se nenašlo. Tomáše to zklamalo, ale měl pocit, že než odjede, musí vyzkoušet ještě jednu věc.
Před mlýnem pořád ještě stálo Šimáčkovo auto. Tomáš ho obešel a vešel do dvora.
„Haló, pane Šimáček, jste tady?“ houkl do pootevřených dveří stavení.
„Jo, jsem,“ ozvalo se z druhé strany dvora. Šimáček se opíral o vrata do stodoly a utíral si ruce do hadru. Přitom si příchozího zamračeně prohlížel. „Přišel jste mi říct, že jsem svou ženu do rybníka nehodil? Díky, ale to já vím i bez vašich potápěčů.“
„Máte pravdu, vaši paní jsme opravdu nenašli. Ale já tady nejsem služebně. Přišel jsem se jenom podívat na tenhle nádhernej mlejn. Celý den ho s chlapama obdivujeme. Kdo vám ho takhle hezky zrekonstruoval?“
Šimáček se mračit nepřestal, ale pohled mu trochu změknul. „To jsem opravil já.“
„To teda klobouk dolů! Na první pohled perfektní práce. Tím jste musel strávit roky.“
Tomáš zahrál na správnou strunu, po Šimáčkově tváři přeběhnul neznatelný polichocený úsměv.
„Dřu na tom jako kůň. Už čtvrtým rokem. Víkendy, svátky, odpoledne.“
„To chápu, takový kouzelný místo si takovou péči zasluhuje.“
„To teda jo,“ zapýřil se Šimáček.
Tomáš loudavými kroky přecházel po dvorku, hladil omítku, chválil citlivě zvolená plastová okna, prohlížel si dlažbu. Potom se zastavil a podíval se druhému muži zpříma do očí.
„Víte, co se teď okolo vás děje, pane Šimáček? Je vám jasné, že jste hlavní podezřelý z vraždy své ženy? Uvědomujete si svou situaci?“
Šimáček uhnul pohledem. V ruce pořád žmoulal ten hadr.
„Abychom se pohnuli dál, musíme najít tělo vaší paní. Já jsem si skoro jistý, že jste ji zabil. Bez mrtvoly ale nemůžu pokračovat v pátrání.“
„Proč mi tohle říkáte?“ hlesnul Šimáček.
„Protože s vámi chci jednat na rovinu. Chci, abychom to měli oba z krku.“
„Já nevím, o čem mluvíte,“ bránil se podezřelý. Vypadal zmateně.
„Tak já vám to teda vysvětlím. Prohledali jsme váš byt. Tam jsme nic nenašli. Potom nás jako další vhodné místo napadl ten rybník. Zbývá tenhle dům.“
Šimáček pokrčil rameny jako někdo, kdo je s touto eventualitou smířený.
„Vy mi nerozumíte,“ řekl Tomáš. „Hledáme tělo. Nebudeme otevírat skříně nebo listovat vaší knihovnou. Tohle bude vypadat úplně jinak.“
„Jak?“
„Protože víme, že jste tady prováděl stavební práce, vezmeme s sebou partu dělníků. A bagr, sbíječky a další stroje. Vytrháme dlažbu, rozbijeme podlahy, probouráme zdi. Můžeme si to dovolit, máme k tomu povolení. A já vám slibuju, že si na tom dáme obzvlášť záležet.“
Šimáček mlčel. Sledoval kriminalistu prázdným pohledem.
Tomáš nechal ticho doznít a vydal se ke vratům.
„Rozlučte se s tímhle místem, do dvou dnů z něj zůstanou ruiny,“ prohodil ještě.
Když sahal na kliku, Šimáček ho chytil za rameno.
„Počkejte.“
„Na co mám čekat?“ ohlédl se Tomáš.
Mužova dlaň pořád obepínala jeho rameno. Cítil, jak stisk zesiluje. Potom náhle povolil. Šimáček se zvolna svezl na kolena, potom dosedl na dlažbu svého dvora.
Po tvářích mu stékaly slzy.
„Dělal jsem to kvůli nám. Abychom tady mohli být na stáří. Obětoval jsem tomu všechen volný čas.“
Rukou pohladil kamennou desku, na které seděl. Hlavu držel sklopenou. Rukávem si otřel oči.
„Nevěnoval jsem se jí. Kvůli tomu, jak jsem tady makal! A ona si našla jinýho chlapa. Chtěla se rozvést. Nesnesl bych, aby tady byla s jiným, po tom všem, co jsem tomu obětoval!“
Tomáš se bál pohnout. Stál nad ním jako socha. Od rybníka sem dolehnul klakson. Chlapi už chtějí vyrazit zpátky, čeká se jenom na něj.
„Kde je, pane Šimáček?“ zeptal se potichu.
„V podlaze.“
„Kde v podlaze?“
„V koupelně. Pod vanou.“
