Článek
Michal Kašpárek je novinář, který má za sebou řadu publicistických textů (v poslední době například datová žurnalistika pro Rozhlas) a také beletristickou prvotinu Hry bez hranic. Jeho novinka Fosilie (vyšla v listopadu loňského roku) je chytrý text, neokázale odhalující, jak dobře se Kašpárek orientuje v současném zmatení jazyků a chápání světa napříč generacemi.
Tři generace, tři rozdílné náhledy na svět
Fosilie je nakladatelem prezentována jako „kousavý román Michala Kašpárka se čte jako katalog mezigeneračních nedorozumění. V ostře načrtnutych situacích a vtipně podanych dialozích se střetávají tří rozličné pohledy na svět.“
A tak to skutečně je, ale nebylo by to všechno. Co dělá z knihy událost (a co je podle mého názoru i autorových záměrem a vůbec důvodem k jejímu napsání) je totiž to, co stojí za tímto základním příběhovým schématem.
Pronikavý, empatický a erudovaný
Fosilie je román pronikavý v pravém slova smyslu. Proniká jak do svých postav, tak do našeho světa. Vhled do postav a jejich vnímání je uvěřitelný a empatický, zejména u vztahu otec - dcera.
Vztahy hrají v knize zásadní úlohu, ale bylo by chybou Fosilii považovat za další z mnoha vztahovek o tom, jak si spolu blízcí lidé nerozumějí jak si mimoděk ubližují. Román má totiž daleko hlubší ponor.
Postavy a na několika místech (v odstavcích odlišených kurzivou) i sám autor odhalují slepé skvrny myšlenkových konstruktů, ve kterých žijeme a o kterých si myslíme, že jsou dané, přirozené a hlavně dobré. A které nás vedou k tragédii planetárních rozměrů.
Řeší se tady klimatický žal, dopad cestování na planetu, řetězové maily, střevní i půdní mikrobiom, smysl života, fluidní sexualita, migrace, pohřbívání, války, nepřerušený řetězec generací táhnoucí se od počátku života, i jeho možné konce.
Nemusíte se ale bát, že jde o rádoby chytré plácání, na které jsme zvyklí od různých celebritek a samozvaných expertů na všechno. Naprostá většina úvah naopak odhaluje Kašpárkovu erudici v daných témat i schopnost své myšlenky rozvíjet a domýšlet.
Michal Kašpárek
Nedostatky se najdou, ale celek drží
Jasné vhledy do postav i do fungování našeho světa se v závěru knihy trochu zakalí. Začneme se dívat do budoucnosti, která ale najednou ztrácí uvěřitelnost. V této chvíli se možná vyjeví slabiny Kašpárkova přístupu, kdy se možná až moc doslovně snaží do textu vkládat své myšlenky a názory.
Co se dá knize navíc vytknout, je - pro českou literaturu s uměleckými ambicemi - tradiční absence promyšlené a dobře vetkané příběhové linie. Stejně jako většina Kašpárkových souputníků, i on zachycuje nějakou společenskou situaci, zkoumá téma nebo pocit, ale jde spíš o jakýsi průřez nebo snímek.
To samé platí o postavách. Jejich mikropříběhy a charakterizace by byly skvělé pro expozici do nějakého komplexnějšího příběhu, ale ten nepřichází. Postavy jsou tady v roli věšáků na autorovy názory, jsou nositelé archetypů. Ano, proměňuje se naše vnímání jejich vlastností, a to je napsané skvěle, ale postavy samotné jsou přece jen jaksi zamrzlé, i když je pochopitelné, proč.
Vývoj postav pak nahrazuje vývoj celých generací, ale to zkrátka nenahradí dobře vystavěný charakterový oblouk. Přesto mi ani zmíněné nedostatky nezabrání knihu doporučit k přečtení opravdu každému, ať už jste „fašoun“, „libtard“ nebo „ekoterorista“. Není to však veselé čtení.
