Článek
Dracula od Brama Stokera
Když jsem na vysoké škole dostal jako zadání přečíst si Draculu od Brama Stokera, nebyl jsem nadšený. Ten pocit mě ale brzy přešel, protože ta kniha je vlastně skvělá. Příběh formou dopisů, deníkových záznamů, fragmentů lodního deníku a novinových článků navozuje dojem, že postavy stojí před něčím, co je děsivé, nebezpečné, neznámé – a mnohem mocnější, než si vůbec dokážou představit.
Kdo je Robert Eggers?
O mnoho let později jsem viděl horror VVitch (Čarodějnice), který natočil mladý a dosud neznámý režisér Robert Eggers. A přestože horrory moc nesleduji, tento jsem si nenechal ujít. Eggers totiž „zfilmoval“ výpovědi žen, nařčených z posluhování zlu v čarodějnických procesech.
Děj umístil do divoké Ameriky sedmnáctého století. Osaměle žijící rodinu tam sužuje něco strašného. Eggersova snaha točit řemeslně dobře, historicky akurátně a zlo snímat jako oživlou noční můru mě naprosto pohltila. VVitch je temný a mystický horror, kde si každé divácké setkání s čarodějnicemi rozhodně zapamatujete.
Eggers poté pokračoval v krasojízdě, natočil dva další filmy, které nenechaly nikoho chladnými: Lightnhouse (Maják) a Northman (Seveřan). I tady potvrdil to, co v Čarodějnici načal, tedy svou silnou vizi a schopnost ji do výsledného filmu dostat.
Přichází Nosferatu
Trailer na Eggersova Nosferatu mě zastihl nepřipraveného. Nevěděl jsem, že ho točí, natož že se ho chystal točit snad deset let. Prostě na mě jednoho dne vykoukl na YouTube. Ale protože znám Eggerse i Stokera, věděl jsem, co Eggers udělá, ještě než jsem stiskl tlačítko play. A začal jsem se těšit.
Temnota, děs, pach záhrobí, obrazy jako z nočních můr. A přitom zachovaná dobová atmosféra a odkaz na knižní (a němou filmovou) předlohu v podobě až divadelního herectví. To vše naprosto perfektně řemeslně zvládnuto, se špičkovou kamerou, zvukem, hudbou a hlavně herci. O těch se nechci příliš rozepisovat, ale jsou perfektní, vědí, co mají hrát a také to dělají, a to nejen hlavní postavy, ale vlastně kdokoli ve filmu, kdo se jen mihne v záběru.
Orlok, ztělesnění upíra
A Orlok samotný? Stejně jako u čarodějnic i tady si Eggers dal práci s tím, připodobnit své monstrum co nejvěrněji k lidovým představám a pověstem. Upír není žádný seladon, je to rumunský hrabě, který se vrátil z hrobu. Tomu odpovídá jeho oblečení a účes, ale také skutečnost, že jde o mrtvolu, kterou udržuje na živu temné kouzlo.
Z upíra Orloka, známého z ikonického němého Nosferatu tady zůstaly snad jen dlouhé pařáty.
V recenzích si můžete přečíst, že herec Bill Skarsgard hraje hlasem – ano, jeho mluva je opravdu zvláštní a děsivá, ale nejde jen o ni, jde i o těžký dech mrvého těla a hlavně vrčení, které vydá, když ve filmu poprvé vidí krev. A co teprve, když krev hltá…
Hrabě Orlok je děsivý v každém záběru, spolu s postavou realitního makléře Thomase Huttera se budete bát se na něj vůbec podívat, jeho zjev je nepříjemný, odpudivý, a to i předtím, než dostaneme možnost si ho vůbec pořádně prohlédnout.
Filmové řemeslo
Jestli něco režisér Eggers umí, tak je to atmosféra. Nosferatu ji má takovou, že by se dala krájet, užijeme si mnoha nočních záběrů, kde vše zalévá jen měsíční svit, nebo světlo svíček. Historické kulisy (natáčelo se zčásti v Čechách) jsou bezchybné, každý detail ve filmu „hraje“.
Jediné, co podle mého názoru Eggerse mírně zbrzdilo, byla paradoxně úcta k němému Nosferatu od F. F. Murnaua. Je vidět, že se nový film někdy až moc snaží odkazovat na slavného předchůdce. Kdyby to nedělal, mohl se možná ještě více odvázat.
I tak je ale neuvěřitelně osvěžující vidět takhle dokonalé filmařské řemeslo v kině a užít si ho na velkém plátně a s dobrým zvukem, který vás donutí ztuhnout. Určitě na Nosferatu do kina zajděte, dokud ho dávají.