Článek
Petr Šesták svými texty dokáže až po okraj naplnit význam floskule „sžíravá kritika“. Už jeho předchozí kniha vydaná v brněnském Hostu, Kontinuita parku, taková byla. Ovšem novinka Vyhoření je tak sžíravá, až to někdy bolí.
Osobní přiznání na úvod: nemám moc rád auta. Domnívám se, že individuální doprava pro pět rohlíků není nezpochybnitelné lidské právo. Už to ze mně dělá v radikála a nejeden čtenář těchto řádků možná právě pociťuje nával krve do tváře.
Pokud mezi takové rozčilené čtenáře patříte, bude pro vás Vyhoření znamenat těžkou výzvu. Doporučuji vám ale tuto výzvu překonat, protože tenhle románový pamflet rozhodně stojí za přečtení.
Šestákův vypravěč, bezejmenný kurýr, rozvážející na kole jídlo pro jakousi Platformu, má totiž auta rád ještě mnohem méně než autor těchto řádků. Při své práci totiž prakticky nedělá nic jiného, než se vypořádává s jejich působením: auta ho vytlačují z vozovky, nedávají mu přednost, troubí, dělají myšky a smrdí. V noci ho budí bublání předimenzovaného motoru sportovního vozu, který kdosi tůruje uprostřed noci na křižovatce pod okny.
Spisovatel Petr Šesták
Kurýr šlape pod jhem Platformy, mobil ho šikanuje notifikacemi, jídlo se musí dovézt včas, jinak poslíček přijde o provizi. To mu ale nebrání v tom, pouštět se do úvah o autech, jejich řidičích a potažmo celém uspořádání společnosti.
Právě v sondách do fungování společnosti je Šesták chirurgicky přesný, chladný a - ano -sžíravý. Kniha by se dala natrhat na jednotlivé stránky a každá z nich by mohla být povedeným a trefným sloupkem do novin.
Nejde ale říct, že by Šesták viděl chyby jen v konzumní společnosti a bezbřehém liberalismu, kde povrchní vnímání svobody jednotlivce vytváří z ulic jen místo pro přemisťování individuí mezi korporátními parkovišti a domácími garážemi. Svou dávku dostanou i aktivisté, kteří proti konzumerismu bojují, aspoň do chvíle, kdy dostanou „rozum“ a začlení se do systému.
Kniha pro děti Cesta je pes dokazuje, že Šestákův literární rejstřík je širší než kritika společnosti
Šestákův styl je vytříbený, jedna věta zapadá do druhé, není tu balast. Jazyk je vtipný a úsečný a perfektně doplňuje zběsilý a holý životní rytmus protagonisty.
Kurýr se do svých úvah zamotává stále víc, radikalizuje se, opouští jakýkoli soucit a empatii. Přestává za volantem a na sedadlech aut vidět lidi, vidí už jen auta. Začíná bojovat, jeho útoky se stupňují.
Vše vrcholí šokujícím závěrem, který nejvíc děsí absencí emocí ze strany vykonavatele. Jako by i on se stával strojem.
