Kontinuita parku je působivá kniha o střetu ideálů s maloměšťáctvím

Nejprve taková literární zajímavost na začátek: Kontinuita parku vyšla ve stejném roce jako Magnesií literou oceněný román Destrukce od Stanislava Bilera. Ty knihy mají mnohé společné, jak děj (mladý, světaznalý učitel přichází na maloměsto/vesnici, chce učit děti, chce měnit svět, jenže ideály se brzy mění v prach), tak i styl (obě knihy jsou psané tak, že je můžeme číst jako svého druhu podobenství).

Spojitost neušla pořadatelům literárních festivalů, sám jsem byl přítomen na besedě v Českých Budějovicích, na kterou pořadatelé pozvali oba autory. Prý to nebyla jejich první společná beseda a já věřím že ani poslední…

Zmiňuji to proto, že pokud vás téma Destrukce zaujalo, možná byste měli sáhnout i po Kontinuitě parku, která podle mého názoru trochu nespravedlivě zapadla. Podle mého názoru je totiž s oceněnou Bilerovou knihou minimálně srovnatelná, ne-li přímo lepší.

Když jsem se do Kontinuity parku pustil, měl jsem chuť ji zpočátku odložit. Většinou se mi protiví text, kde je vše rádoby symbolicky nebo alegoricky označované pomocí obecných výrazů s velkým počátečním písmenem (hrdina Josef se vrací z Cizí země do Naší země, do rodného Města).

Jenže po několika stránkách jsem zjistil, že to, co jindy vnímám jako prázdnou intelektuálskou pózu, v téhle knize funguje. Šestákův styl psaní vás vtáhne, je rytmický a chytrý. Nešetří přesnými popisy mikrosituací nebo vzpomínek, ze kterých se postupně skládá celek postavy protagonisty i prostředí, ve kterém se ocitl.

Může jít o popis rodinného oběda, způsobu, jak si místní alternativní kulturu privatizují partičky za peníze z dotací, výuku tělesné výchovy nebo třeba rozmáchlý přístup malých zahrádkářů k herbicidům, všechno je dobře odpozorované (snad i osobně odžité) a ještě lépe popsané.

Petr Šesták nešetří humorem, výše popsané situace prošpikované ironií, někdy tak trefnou, že se člověk rozesměje nahlas. Celý text je ale vlastně bezútěšný, odkrývá zabedněnost, do-sebe-zahleděnost místních, provinčnost a nemožnost nějaké výraznější společenské změny. Stejně tak ale můžeme mezi řádky vnímat mesiášský komplex mladého učitele a určitou aroganci, se kterou do Města vstupuje.

Čtenáře tak doprovází pocit, že se dobře baví, ale zároveň se dotýká něčeho vážného, místy až temného, něčeho, co zkrátka k smíchu není. Podobnou atmosféru protikladu stylu a obsahu má třeba mistrovský Mechanický pomeranč Anthony Burgesse (a vlastně také román Kde jsi, když nejsi od Radky Třeštíkové, který jsem recenzoval nedávno).

Už jenom pro tuhle práci s jazykem stojí Kontinuita parku za přečtení. I když po čtení zůstává na patře pachuť z bezvýchodnosti situace v Naší zemi.

P. S. Těším se na Šestákovu novinku Vyhoření, která vyjde v listopadu 2023.