Článek
Dům byl prázdný. Táta se zase neukázal. Pořád jen řešil ty své pracovní záležitosti, kterým Katka nerozuměla a ani ji nezajímaly.
Začínala z toho být unavená. Tolik na tátu myslela, a on na ni vlastně ani ne. Bylo to nespravedlivé. Možná kdyby na něj nevzpomínala, co asi dělá, by jí po něm nebylo tak smutno. Možná by mohla ty myšlenky místo táty věnovat spíš mámě, i když byla každá vzpomínka na ni doprovázená bolestí a smutkem.
Jakmile se na temně modré obloze začaly rozsvěcet hvězdy a za lesem se vyklenula svatozář přicházející luny, seběhla Katka dolů. Ještě jedna kontrola, že táta zrovna nepřijíždí, ještě jeden pohled z obýváku na spící vesnici.
Ano, je sama, může vyrazit. Vyšla před dům. Vánek k ní od lesa zavál vůni suchého jehličí. Vběhla do louky, suchá tráva zašustila. Čím dřív bude mít tuhle část cesty za sebou, tím lépe.
Něco tady bylo s ní. Bludičky? Ve vychladlém vzduchu byla cítit přítomnost zla. Hmyz v trávě ani nedutal, jako kdyby něco tušil. Místo cvrkotu se ze všech stran loukou nesly podivné skřehotavé zvuky, tichounké, ale Katka je přece jen slyšela.
Jako by se někdo smál.
Katka už radši nepokoušela osud a rozběhla se, co jí síly stačily.
Na kraji lesa už světélkoval Břízčin závoj.
„Kde jsi byla? Málem jsem už odešla!“ řekla víla místo pozdravu.
Katka se zarazila. „Vždyť měsíc ještě ani nevyšel!“ divila se. Ale pak si všimla stínu, který její postava vrhala do jehličí. Úplněk už visel vysoko nad nimi a zářil jako pouliční lampa.
„Bludičky,“ odtušila Břízka. „Zrychlily čas, abys přišla pozdě. Mají už velkou moc. Větší, než jsme si myslely. Ještě aby ne, včera byl slunovrat, příroda je teď nejsilnější.“
Katka se zmateně rozhlížela po louce. Jak mohla ten kousek ujít za tak dlouhou dobu? Co se tam s ní dělo? A jak se dostane nazpátek?
„Tak pojď, ostatní už určitě tančí!“ přerušila její myšlenky Břízka. „Musíme jít!“
Katka Břízce sotva stačila. Víla už se skoro nepotřebovala dotýkat země, jenom letěla vzduchem. Její pohyby byly tak ladné, jako kdyby plula v hlubině oceánu. Ve vzduchu za ní zůstávaly světélkující částečky a nádherná vůně, která v Katce vzbuzovala lehkost. Možná proto se dokázala mezi mlázím a větvemi proplétat skoro stejně lehce jako zářící víla a nikdy ji neztratila z dohledu.
V srdci lesa už se ostatní víly koupaly v měsíčním světle.
„Začaly bez nás,“ řekla Břízka trochu zklamaně, ale pak se usmála a pokynula Katce, aby s ní společně vkročila na mýtinu.
Všechno bylo té noci silnější. Nebeská hudba se násobila, jako kdyby na nebi od minula přibyly miliony hvězd. Vůně horké noci a krůpěje rosy na měsícem postříbřených stéblech trávy byly omamnější a Katka se rychle propadala do hluboké, hřejivé propasti vesmíru.
Točila se ve víru bezčasí a všechny myšlenky, všechny vzpomínky a starosti pomalu mizely z její mysli. Potom začaly blednout i pocity, žal po mamince i strach o tátovu lásku, to všechno ten vír odvál pryč z její duše, jako pouštní vítr odvane nánosy písku.
Její mysl byla úplně čistá, až postupně zmizela i ona samotná a byl jenom svět, jenom hvězdy a tma, a Katka věděla, že až bude jenom tma, bude u cíle.
Že v té tmě je počátek i konec všeho, a i ona tam najde svůj konec a zároveň počátek. A že se vrátí a bude znát odpověď na všechny otázky. I na ty, které si dosud ani nepoložila.
Neměla strach, cítila sílu a lásku, cítila, že tam hluboko v té hřejivé tmě ji čeká jen dobré.
A pak se to stalo.
Všechno jako by zhaslo a ztichlo. Katka stála na palouku. Cítila rosu na bosých chodidlech, viděla obrysy korun stromů, které obklopovaly mýtinu ze všech stran. Byla zpátky, nedostala se až na konec cesty. Hudba hvězd utichla. Jako kdyby se probudila z toho nejhlubšího spánku. Nerozuměla tomu, už byla skoro u cíle!
Co ji vyrušilo?
Rozhlédla se kolem sebe. Víly tu pořád byly, ale žádná z nich netančila. Všechny stály jako opařené a vyměňovaly si zmatené a ustarané pohledy.
Něco bylo špatně.
Katka pohledem vyhledala Břízku. Rozběhla se k ní, aby se zeptala, co se to děje. Břízka ji ale dlaní naznačila, aby mlčela, a rozhlížela se po vrcholcích okolních stromů.
„Slyšely jsme ho. Ty jsi byla v jiném světě, ale víly slyší i při tanci. Je to ten hejkal,“ slyšela Katka hlas ve své hlavě. Byla to Matka lesa, promlouvala k ní v myšlenkách.
Teď to uslyšela i Katka. Skřek tak hlasitý a silný, studený a nepozemský, až se jí podlomily nohy. Klekla si do trávy, celá bledá, a zakryla si uši dlaněmi. Něco tak děsivého už nechce nikdy slyšet.
Břízka ji objala. Sálalo z ní bezpečí. Šeptala: „Je silný, o moc silnější. Něco se stalo, někdo uvěřil v bytosti lesa a dodal nám sílu. Ale větší moc získaly i bytosti zla.“
Hejkal znovu zakřičel, tentokrát ještě silněji. Zdálo se, že se blíží. Víla i Katka se přikrčily.
„Tenhle hejkal cítí lidské maso. Je na lovu. Na lovu lidské kořisti,“ promluvila opět Matka lesa.
Katce se sevřelo hrdlo. Hejkal si jde pro ni!
----
Kapitola z knihy pro děti Noční slunce. Trochu smutná, jemně mystická knížka o hledání světla v temnotě. A pokus dětem představit české pohádkové bytosti v jiném světle, než v jakém je známe, ale v jejich původní, temnější podobě.
