Článek
Hrozně rád chodím do knihovny. Asi budu znít pateticky, ale pro mě je tahle instituce opravdovým Chrámem vědění. Znalosti, které byly v minulých stoletích výsadou vyvolených, jsou dnes dostupné každému.
A platí to i dnes, protože na internetu opravdu nenajdete všechno. V knihovně ano, navíc místo anonymního vyhledávače máte k dispozici vzdělané knihovnice a knihovníky, kteří vám umí poradit.
Nedávno jsem četl vtip: Vyhledávač vám na vaši otázku najde sto tisíc odpovědí. Knihovník tu jednu správnou.
A vůbec, věděli jste, že Česká republika je zemí knihoven? Prý máme největší hustotu knihoven na obyvatele. To je krásný primát, nemyslíte? Můžeme si díky tomu připadat jako národ milující moudrost.
Já ovšem do knihovny nechodím jen za poznáním, jak by se snad mohlo zdát. Chodím si půjčovat hlavně beletrii, romány, detektivky, komiksy a spousty dětských knih pro své syny. Takové množství bych si nikdy za peníze nemohl dovolit, tady můžu. Kromě Chrámu vědění je tedy knihovna zároveň jakýmsi Královstvím úspor.
Knihovna jako symbolický chrám vědění
Knihovny mám ale rád ještě z jiného důvodu. Mám rád ohmatané knížky. Já vím, zní to divně, jako nějaká úchylka, ale nemůžu si pomoct. Líbí se mi držet v ruce knížku, na které je vidět, že už toho hodně zažila, že udělala radost mnoha čtenářům, kteří převraceli její stránky. Že já jsem další v řadě. Že nejsem sám, kdo knížky prostě miluje.
Když mám besedu se čtenáři v jakékoli knihovně, často knihovnice při té příležitosti vystaví ohmatané výtisky mých knížek, které mají ve sbírce. Je neuvěřitelný pocit mít hmatatelný důkaz, že vaše knížka prošla rukama tolika lidí, že ji opravdu někdo čte.
Miluju knihovny.
