Článek
Opatrně za sebou zavřel. Pacientovi v pokoji, který opouštěl, to bylo asi jedno, ale tma a ticho prázdné chodby na Tomáše působily tak silně, že se snažil nerušit.
V dálce u výtahu svítil jen zelený symbol únikového východu, jehož odraz se rozbíhal po ošoupaném linoleu. Vykročil po té světelné pěšince, zatímco rukou sáhl po vypínači.
Nad hlavou mu zabzučely startující zářivky. Ve smršti jejich prvotních záblesků si skoro nevšiml postavy, která se na něho nečekaně vyřítila ze dveří sousedního pokoje
„Pardon!“ Mladá holka. Spěchá, byla někoho navštívit, nebylo jí to příjemné, teď chce být co nejdřív pryč, napadlo ho.
Přes rameno nesla velkou hranatou brašnu. Byla mu povědomá. Ta brašna. Ta dívka ne.
Stál jí v cestě. Chtěla ho obejít, obličej skloněný, snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Dlouhé vlasy se ve studeném světle kovově leskly. Pak se ale zarazila a vzhlédla, takže si mohl konečně prohlédnout její tvář. Byla moc hezká. Navíc na něho vrhla okouzlující úsměv.
„Vy jste z kriminálky?“ zeptala se.
Přikývl.
„Tak to jsme skoro kolegové, já jsem od techniků, včera jsem nastoupila. Kristýna.“
Podala mu ruku. Pach dezinfekce náhle ustoupil květinovému parfému, příliš romantickému pro toto místo.
„Tomáš, těší mě. To bychom mohli někdy zajít na kafe, když jsme kolegové,“ vyhrkl automaticky. Nechtěl to udělat, ale jeho povaha v kombinaci s její krásou a vůní zapříčinily, že se neovládnul. Ne, už žádné randění s holkama z práce. Stačí, že s ním nemluví Šárka a Hedvika.
„Co tady vlastně děláš?“ zeptal se, aby tu impertinenci zamluvil .
„Jdu za tím hřbitovním sebevrahem, sebrat otisky a DNA,“ poklepala na brašnu. „Vlezla jsem do blbých dveří. Kde vlastně leží?“
„Těsně vedle,“ ukázal na pokoj, který právě opustil. Mělo mu to být hned jasné, takovou kabelu přece nosí technici na vercajk.
Poděkovala, udělala jeden krok, potom se zastavila. „Myslíš, že je to fakt on? Řekl něco?“
Tomáš zavrtěl hlavou. „Chvíli jsem nad ním vartoval, ale ztratil dost krve a je pořád v bezvědomí. Bůhví, jestli nemá poškozenej mozek. Ale pořád doufám, že z něho nakonec něco dostanu. Tak dobrou noc.“
Než se za ním zavřely dveře výtahu, ještě mu laškovně zamávala.
Modře svítící nápis NEMOCNICE dodával parkovišti ten správný hororový nádech.
Fakt hezká holka, přemýšlel Tomáš na cestě k autu. Za to rande by stála. Nemusí ji přece hned tahat do postele, můžou jít opravdu na kafe. Nebo na skleničku, oslavit ten dnešní úlovek. Bezejmenného chlapa v nemocničním pokoji.
Pořád tomu nemohl uvěřit. Kdo by to byl řekl, že se v tom hajzlovi ozve svědomí a podřeže si žíly. Navíc takhle teatrálně. Proč? Na to by se ho Tomáš moc rád zeptal.
Ta vražda ho strašila už druhý týden. Nebohou holku našli za městem. Někdo se na ní nehezky vyřádil. Mrtvolu pohodil do pole. Stopy nic moc, částečný otisk, genetický materiál neznámého původce. O takové případy se nikdo nepere.
Takže to jako vždy skončilo na stole Tomášovi.
Jako nejmladší člen mordparty byl na takové naschvály zvyklý. Pustil se do práce. Stačilo pár obchůzek nonstopů a heren s fotografií oběti a brzy zjistil, že dívka pracovala v místním bordelu.
A takové zjištění není nikdy daleko od hypotézy, že děvče bylo demonstrativně potrestané za neposlušnost. V tomhle oboru se takové věci stávají.
Chvíli šmejdil okolo nevěstince, dost dlouho na to, aby se na oplátku kolem něho začali točit příslušníci místní podnikatelsko-politické elity. Noční podnik totiž patřil kamarádovi starosty, ten si stěžoval na městské policii. A šéf měšťáků byl bývalý polda z krajského ředitelství, který zavolal Tomášovu šéfovi.
Tomáš putoval na kobereček a bylo mu nařízeno, ať se zklidní. Prý jestli mu to za to stojí, otravovat slušný lidi kvůli mrtvý šlapce. Ať si dá pozor, na koho ukáže prstem.
Jenže Tomáš se k žádnému ukazování nedostal. Ačkoli to všechno bilo do očí, mladý kriminalista neměl v ruce nic, co by vedlo k pachateli.
Ať se snažil jak chtěl, nepokročil ani o milimetr. Holka měla nenápadný pohřeb. Tomáš se něj šel zpovzdálí podívat. Nikdo zajímavý se tam neukázal. Případ pomalu, ale jistě chladl.
A pak se přímo na hrobě oběti podřeže tenhle týpek. Žádná demonstrativní sebevražda, žádné šmidlání, ale řezy na zápěstí jdoucí až na kost. To udělá jen velmi odhodlaný člověk. Vypadal jako bezdomovec, který ukončil svou zoufalou pouť tímhle bezohledným světem. Jenže v kaluži krve se mezi hořícími svíčkami topil lístek se vzkazem.
„Zabil jsem ji.“ Žádný podpis, žádné podrobnosti, žádný motiv.
Našla ho nějaká babička, která šla opečovat hrob svého manžela. Kdyby si ho všimla jen o pár minut později, mohli si ho na tom hřbitově rovnou nechat.
Takhle ho zachránili, odvezli do nemocnice a zavolali policii.
Tomáš nevěděl, co si o tom myslet. Bezvýsledné tápání a nejasná podezření najednou nahradí pachatel jako na stříbrném podnose. Navíc někdo, kdo se předtím ani jednou neukázal na policejním radaru… To by to bylo až moc jednoduché. Tomáš přímo fyzicky cítil, jak to nehraje. A pořád se nemohl oprostit od té své teorie. Ten sebevrah, nějaký nuzák, bezdomovec, to by byl přece skvělý obětní beránek!
Jenže jako policajt si Tomáš nemohl dovolit uvíznout v zajetí svých domněnek. I když zněly logicky.
Rozhodl se, že k tomu dárečku bude přistupovat se zdravou skepsí a jel se na něj hned podívat. Co kdyby pacient náhodou zazpíval.
Ale i když už se neprobere, může jeho existence znamenat naději na vyřešení. Pořád jsou tady jiné možnosti, než že šlo o exemplární trest pasáků. Třeba scénář, kdy zamilovaný kunčoft zavraždí prostitutku, takových už bylo. Nebo šílenec, který si ji náhodně vyhlídnul na ulici. I to se stává.
Protože kdyby šlo o obětního beránka, nastraženou figurku, pak by to vrahům moc
nevyšlo. Tenhle chlap se totiž může probrat a začít mluvit, přemýšlel Tomáš, když pomalu vyjížděl z parkoviště.
A vlastně ani mluvit nemusí, napadlo do.
Stačí, když bude sedět genetika nebo otisky…
„Sakra!“ zařval a dupnul na brzdu. Auto poskočilo a zastavilo. Tomáš na zlomek sekundy zavřel oči a v duchu si promítl obrázek toho chlapa, jak v nemocničním pokoji bojuje se smrtí. Ne, nespletl se.
Jak to, že ho to hned netrklo?
Vyskočil z auta a utíkal k nemocnici. Po cestě z pouzdra pod bundou vytahoval služební zbraň.
Viděl to naprosto jasně. Podezřelý leží na lůžku, všude okolo přístroje. Hadička s kyslíkem u nosu, další s výživou zapíchlá do předloktí, drátky, přístroje..
Vrazil do dveří, skleněná výplň hrozivě zadrnčela, ale naštěstí to ustála. Rozběhl se do schodů.
Krystýna. Včera nastoupila. Jak mohl takhle naletět, nechat se zblbnout hezkou holkou?
Před očima měl pořád toho chlapa, jak tam nehybně leží, jenom prsty pravé ruky se občas lehce zachvějí.
Ty prsty byly černé, zašpiněné jakousi barvou.
Barvou na snímání otisků prstů. Technici tam byli ještě před Tomášem.
