Článek
Tuhle detektivku jsem prostě musel mít. Když se autor bestsellerů, známý na literární scéně hlavně pod pseudonymem František Kotleta, vrhne na krimi žánr, stojí to prostě za pozornost. A také jsem byl zvědavý, jak se autor popere s podobným tématem, kterým jsem se zabýval ve své detektivce Promlčení (i ta se totiž odehrává v Sudetech těsně po Sametové revoluci, jen na opačném, jižním kraji republiky).
Leoš Kyša šel ale mnohem dál. V jeho příběhu se totiž setkáváme nikoli s návratem do minulosti, ale přímo s alternativní realitou. Poválečný odsun se totiž nikdy nedokončil a v příhraničí zůstal celý milion Němců. Po celou dobu komunismu tady ovšem živořili jako občané druhé kategorie, jako ti poražení. A po roce 1989 se v nich začíná probouzet resentment. Ten ještě přiživují rozvířené národovecké nálady Čechů a politické pnutí v rodící se demokracii.
„Stejně nás to dožene. Pro lidi jsou příběhy důležitý. O tom, co kdo provedl, kdo je čí potomek, kdo má jakou krev. To všechno, co se stalo, je temnej mrak, kterej se vždycky objeví, aby zakryl slunce.“
Blíží se první svobodné volby v Československu po pádu komunistického režimu a v pohraničí to vře. Více než milion Němců, kteří zůstali v česko-polském pohraničí po zastaveném odsunu, se hlásí o svá politická práva. V Praze se obávají návratu komunismu a v Bratislavě začínají snít o silné autonomii. A v této chvíli dojde na Bruntálsku k vraždě bývalého gestapáka.
Mladý novinář Daniel Lichke je vyslán krajskou redakcí, aby situaci pokryl pro čtenáře. A jak už to bývá, zaplete se do událostí více, než je zdrávo. Místo psaní začne na vlastní pěst vraždu vyšetřovat.
Sekundují mu přitom servírky z místní restaurace, vnučka starého esesáka Klára a její romská kamarádka Jana, jejíž bratr je podezřelý z gestapákovy vraždy. A protože Daniel nejenže pochází z tvrdě komunistické rodiny, ale navíc je židovského původu, není o veselé (i o poznání méně veselé) situace postaráno.
Naše pohraničí je plné pozůstatků obydlí sudetských Němců. Co kdyby neodešli?
„Myslel jsem si, že hnusnější turek než v bruntálské Hvězdě udělat nejde, ale ve dvoreckém bufetu dokázali zázraky.“
Kyša píše čtivě, vtípky jsou vtipné, popis akce je akční. Pod jménem František Kotleta má na svědomí čtyři desítky knih, řemeslu není co vytknout. Autor má zjevně dobře prožité také novinářské prostředí i Bruntálsko samotné.
Atmosféra devadesátých let v odstrčeném koutu republiky, zmítaného starými křivdami a zároveň výzvami nové historické éry, je popsaná naprosto sugestivně.
Co naopak trochu kulhá, je samotná detektivní zápletka. Ta jako by také tak trochu vypadla z devadesátých let. Motivace většiny postav je nejasná, stejně jako uvěřitelnost motivu pachatele. Možná tomu nahrává postava amatérského detektiva - novináře s omezenými pátracími prostředky, ale celá zápletka by mohla být propracovanější. Nebo by tam vlastně ani být nemusela.
„Zatímco dřív všichni čekali, jak se k tématu postaví Rudé právo, a pak to trochu přepsali a vydali o den později, teď se každý předháněl v tom, aby přinesl nějakou zprávu jako první, aby byl zajímavější, zábavnější a samozřejmě prodávanější než konkurence.“
Celá kniha působí dojmem důsledně vystavěných kulis, které by možná lépe posloužily jinému formátu. Kyšovy úvahy a vhledy do duší lidí, kteří jsou svým původem i rodnou hroudou držení v šachu předsudků a národnostních sporů a těžko se jim z nich vystupuje, jsou zajímavé a udržely by určitě i sofistikovanější příběh.
Na druhou stranu je pravda, že populární žánr detektivky dokáže i téma dostat i k lidem, kteří by se jím třeba jinak zaobírat nechtěli (nabízí se tu srovnání s Otčinou Roberta Harrise). Možná právě tohle byl Kyšův záměr.
Že mu vyšel, dosvědčuje skutečnost, že Sudetenland naprosto drtí žebříčky prodejnosti beletrie.
I přes výhrady se dá kniha s čistým svědomím doporučit. Pokud nebudete čekat komplikovanou detektivku, ale necháte se strhnout atmosférou příběhu, bude vás bavit.
