S Petrou Klabouchovou o detektivce Prameny Vltavy i novince U severní zdi

Když jsem si před rokem přečetl prvních pár stránek Pramenů Vltavy, zaradoval jsem se. Dýchala z nich syrová atmosféra, zajímavý a originální jazyk a pořádně nahuštěné napětí. Petře jsem napsal obdivnou zprávu a prorokoval, že kniha získá jak Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku, tak šumavskou literární cenu Šumava litera. A nemýlil jsem se: Od pořadatelů Ceny Jiřího Marka sice získala „jen“ čestné uznání poroty, ale na Šumavě liteře už přebírala krásnou skleněnou trofej za beletrii.

Když jsme si spolu o knize Prameny vltavy psali na podzim, svěřila jste se, že jste si dala soukromou sázku. Vaše předchozí knížky neměly takový ohlas, jaký byste si přála, a tak jste si řekla, že na vaše „milované dějiny a Šumavu namontujete severskou detektivku“. A jestli nezafunguje ani to, tak psaní zabalíte. Když se teď zpětně ohlédnete: vyšla tahle sázka k vaší spokojenosti?

Já jsem hlavně chtěla, aby moje knížky někdo četl, protože když už se s tím člověk patlá, hledá informace, obchází archivy, obtěžuje pamětníky, pak to půl roku píše a další půl rok na tom s redakcí pracuje, tak pak ten téměř nulový zájem prostě mrzí. Takže ano, můj „podraz“ na čtenáře zafungoval, knížka Prameny Vltavy měla slušnou odezvu, alespoň pro mě.

Naopak, už to doma skoro způsobuje paniku, jen dnes jsem měla tři pozvání do knihoven, což spojit s cestováním přes půl světa a organizací koncertů začíná být oříšek. Na druhou stranu je to i trochu smutné, protože kdybych do příběhu nenaroubovala ten skandinávský thriller, po nějakém zapomenutém koncentračním táboře na Šumavě by neštěkl ani pes.

Žila jsem rok ve Švédsku a měla to „štěstí“ účastnit se lekce tvůrčího psaní jednoho známého autora (nebudu ho jmenovat). A tam se děly věci. Ve Skandinávii je literatura i hudba braná jako skutečný a státem podporovaný business, ne jako u nás, vášeň pár nadšenců, co po večerech téměř zadarmo někde něco tvoří. Občas si za vydání i musí zaplatit.

Tam jsem viděla, jak se to dělá. Dokonalý produkt. Ověřená šablona. Instrukce, jak se má detektiv jmenovat, jak se má chovat, jak dlouhé jsou kapitoly, kolik zvratů děje, počet stránek, kdo má být obětí. Takovéhle psaní opravdu bude moci umělá inteligence za čas nahradit celkem bez problémů. Pak se u nás od čtenářů člověk dozví, že „české autory nečtu, jsou nezajímaví, neumí to“.

Kdybych já něco podobného napsala a umístila děj do Prahy, umlátí mě bačkorami, že je to šílené a nereálné. Zato ve Švédsku, kde policisté měří metrem, jak moc špatně jste zaparkovali a za 5 cm přes čáru už je pokuta, tam se to rozřezanými mrtvolami hemží na každém kroku. Skoro víc než u nás na Modravě.

Tak už spřádám další „podrazácký plán“, další sázku sama se sebou. Ráda bych zkusila napsat knížku podle severské šablony, podepsala ji skandinávským příjmením a viděla ty reakce na dílo, které by český autor takhle skvěle nikdy napsat nezvládl…

To jsou neuvěřitelné věci. Chtěl jsem se zeptat, jaké severské autory čtete a jak jste se od nich inspirovala - a vy jste se u nich přímo učila!

Ale u Pramenů Vltavy to švédské školení zafungovalo myslím perfektně, dobře to vystihl literární kritik a velký znalec krimi literatury Pavel Mandys, když napsal, že „Klabouchová dokáže i v šumavské vsi jménem Františkov sugerovat pochmurnou atmosféru severské krimi a zasadit do ní promyšlený příběh s dovedným využitím mnoha atraktivních lokálních prvků“.

Vašim cílem bylo tedy na pozadí detektivky vyprávět příběh zapomenutého a tajemstvím opředeného zajateckého tábora na Šumavě. Jak moc jste se držela faktů a nakolik jde o vaši fantazii?

Já jsem si to švédské učení trochu upravila po svém, šablonované psaní se mi hodně příčí, ale fakt, že když se něco už jenom tváří jako severský thriller, víc se to čte, ten můj pokus jen potvrdil. Navíc si myslím, že Šumava se všemi svými historickými jizvami (spíš otevřenými zlomeninami) a prapodivnou směsí obyvatel, z kterých těch původních je opravdu poskromnu, umí být hlavně v zimě a v těch vyloučenějších lokalitách mnohem temnější než nějaké Švédsko.

Kdyby Češi viděli svou zemi tak, jak ji někdy vidí cizinci, byli by králové světové detektivky oni. Naposledy, když jsem přivezla do Prahy americké muzikanty, byl to takový temný listopadový večer, tma, mlha, na Národní ještě svítilo pár svíček, měli ti chudáci tvrdí rockeři přímo z divokého Los Angeles strach vystoupit z tourbusu…

Prameny Vltavy je knížka vycházející ze skutečnosti, nebo alespoň z toho, co se tam u nás po kopcích a hospodách léta povídá. Proto je psaná jako román, těžko bych dokazovala fakta, nejsou, nebudou. Že u pramenů Vltavy stával tajný pracovní tábor, že z vězňů ani dozorců nikdo nepřežil a neví se, na čem tam dělali, je fakt. Stejně jako to, že kousek dál, u Františkova Němci cosi v podzemí budovali a bylo to rozlehlé. I to, že vše na konci války vyletělo do povětří a znovu to pak po utajovaném prozkoumání o dekádu později odstřelila i naše armáda.

Chodby až na druhý konec hranice? Poklady, tajné dokumenty nebo zbraně, Králové Šumavy? To už jsou jen povídačky, ale kdo to může vyvrátit? Čerpala jsem především z bádání Antonína Kunce z Nových Hutí, člověka, který tomuto tajemství zasvětil celý život a odvedl neuvěřitelný kus práce, proti všem a všemu. Bohužel jeho postava z knížky během korektur vypadla a já mu ani nepoděkovala, dnes už není mezi námi a moc mě to mrzí. Na jeho pátrání vlastně navazují všichni tehdejší a dnešní hledači.

Pravdivé jsou i všechny ty ostatní krátké příběhy, vzpomínky pamětníků na válku, odsun, znárodňování, lidé ztracení navždy někde pod kopci, divoké devadesátky, kterými je knížka naplněna. Vymyšlená je pouze ta současná linka detektivky. A ani ta ne tak úplně, brala jsem si návod ze dvou skutečných italských kriminálních případů.

Takže otřesný případ dívky, kterou někdo omámil a nechal umrznout, vychází ze skutečnosti?

Asi ano, aspoň to tak italský soudce odklepl a viník už zhruba deset let sedí. Případ dívenky z předalpské vesničky jménem Yara Gambirasio. Třináct let, nevrátila se domů ze školy, pár měsíců ji hledal celý svět, z jara ji našli bez zranění, umrzlou na louce kousek za městem. Smrt z podchlazení.

Tak jako v mé knížce neměla ani Yara jiná zranění, nebránila se, prostě lehla a zmrzla kousek od domova. A byla oblečena jinak, než když opouštěla dům. Oblečena někým jiným.

Vrah byl odhalen z mikrokapičky DNA - ani se nepodařilo identifikovat, zda šlo o krev či něco jiného. Italové kolem toho dělali velké nálety, žil tím asi dva roky celý stát, brali DNA všem mužům z celého okolí. Nejdražší případ v italské historii. Na vraha se přišlo přes desáté koleno, našli totiž přes shodu DNA jeho údajného otce, ale už roky mrtvého, pohřbeného. Chudák ani sám vrah do té doby netušil, že byl jeho synem. Pak přes „mateřskou“ část DNA našli maminku, proběhly exhumace a aby to nebylo tak jednoduché, vrah byl z dvojčat (ale naštěstí druhé dvojče je žena). No a asi týden před odložením případu ho zatkli.

Velká kovbojka, jak vidíte, musela jsem to hodně zjednodušit, aby skutečný případ nevypadal neskutečně. Jak moc byly výsledky vyšetřování reálné, jak moc na to tlačila média a jak nutné bylo pro italskou policii najít po takových výdajích a manévrech jakéhokoliv viníka, to už je jiný příběh, který ještě není u konce ani dnes…

To jsem vůbec nevěděl. Podobnou zápletku postavenou na DNA jsem použil ve své knížce Nalezení – a tady vidím, že realita je někdy stejně zapeklitá jako fikce!

Prameny Vltavy jsou už vaše šestá kniha, pokud Databáze knih nelže. Máte za sebou dětské knihy, humor, thrillery a teď detektivku. Jak jste se k psaní dostala?

Tak já popravdě nic moc jiného než psát neumím. Jsem přeučený levák, takže jsem ten vzácný typ člověka, co má doopravdy obě ruce levé, jsem neupotřebitelná k jakékoliv manuální práci. Snila jsem o archeologii nebo kriminálce, doma mi radili, možná i moudře, že by bylo třeba lepší o těch mrtvolách jenom psát.

Děda měl v knihovničce všechny svazky Hanzelky a Zikmunda a já jako malá hned po prvních stránkách věděla, že prostě chci cestovat a psát, Pak jsem někdy v osmdesátých letech viděla film Honba za diamantem, což pro mě jako šestiletou holku byl zásadní životní obrat. Prostě jsem chtěla být jako protagonistka Joan Wilder, psát veleúspěšné knihy, běhat v podpatkách v džungli a čekat na svého Michaele Douglase, který si pro mě přijede v botách z krokodýlí kůže na jachtě až doprostřed Manhattanu.

Skoro mi to vyšlo. Ty podpatky v džungli určitě. Jachtu nemáme, jen takovou tu plachetnici pro dva, které se zrádně otáčí ráhno všemi směry, a když se včas neskrčím, setkávám se s ním pravidelně tváří v tvář. Na Manhattan jsme na ní nedojeli, projeli jsme ho s kapelou v rozpadajícím se karavanu. O tom všem je moje další knížka, co vychází příští měsíc u Motta, Na plný koule. Humorné a hodně šílené příběhy z cest po světě po boku rockových kapel. Taková moje psychická kompenzace těch ostatních dost tragických témat.

Psaním jsem se „živila“ už na gymplu, kdy jsem spolužákům psávala na výdělek slohovky. Pak jsem zjistila, že jediná vysoká škola pro psavce v té době byla pouze žurnalistika, takže jsem skončila u té novinařiny. Psala jsem v různých regionálních denících, v osmnácti, ve dvaceti letech to byla celkem zábava, kde jinde vám do redakce přinesou obří živou štiku, abyste šťastného rybáře s rekordním úlovkem vyfotila, než ta věc lekne?

Ale žádná velká literatura se nekonala, já přešla na muziku, začala jsem dělat management, cestovat, a hlavně žít různě po světě. A když jsem kapelu zavřela na dva měsíce do nahrávacího studia, tak jsem měla najednou spoustu volného času, obvykle někde na konci světa, uprostřed ničeho. Tak jsem se vrátila ke psaní, které můžu dělat odkudkoliv, i když jsem třeba někde na poušti nebo v potápějících se Benátkách.

Takže žijete na plný koule a historek bude ve stejnojmenné knížce určitě dost :-)

Brzy vám ale vyjde ještě román U severní zdi. A stejně jako Prameny Vltavy se i tam budete dotýkat těžkých historických témat a pokud jsem dobře pochopil anotaci, dojde i na morální dilema. Můžete nám o něm prozradit víc?

U severní zdi je knížka už jen s trochou detektivního nádechu, aby se čtenáři u čisté historie nenudili. Je inspirována skutečnými příběhy politických vězenkyň v padesátých letech a především tragickými osudy jejich dětí. Jak těch, co jim byly hned po porodu odebrány a zmizely navždy beze stopy v systému adopcí, který je maminkám už nikdy nedovolil dohledat, tak těch, které skončily ještě tragičtěji. V zakázané části Ďáblického hřbitova. Tam byla až do konce komunistického režimu jen jakási skládka hřbitovního odpadu a v určité době sem byla po vzoru nacistů vyhazována i těla nechtěných, bohužel i dětí. Do hromadných šachtových hrobů.

Dnes už tam mají své pietní místo, 41 náhrobků, 43 dětských jmen. Ten hřbitůvek je ale pouze symbolický, veškeré hřbitovní knihy se záznamy za podivných okolností v roce 1968 shořely a dál už se nedá nic dohledat. Takže se přesně ani neví, kde, kdo a kolik. Žijící pamětníci dnes už nejsou, snad jen potomci. Přes archivy nedohledatelní, zabalili to tak nějak rozpačitě i skuteční historici včetně Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Od stolu zkrátka nešlo najít nic, já musela chodit na ten hřbitov na čekanou. Ale podařilo se. Nakonec jsem potkala pána, co tam někde dole má svého čerstvě narozeného bratříčka a maminku, kteří zemřeli při neasistovaném porodu ve věznici. A tak knížka mohla začít.

I když se to může podle tématu zdát, kniha není o politice, není o komunismu. Já byla v roce 1989 ještě malá holka, určitě nenáleží mě vykládat nějaké rozumy a vynášet soudy. Kniha je o tom, co obyčejný člověk dokáže udělat druhému obyčejnému člověku vedený nějakým dalším „ismem“, který zrovna vládne světu a rozhoduje, kdo je ten lepší a horší, kdo má právo na svobodu a život.

Je to příběh obyčejného lidského zla a kam až může zajít. Dějem provází čtenáře postava Muže s dírou v srdci, který si nese životem jizvy jak na těle, tak na duši. Dávný zločin, na který všichni chtějí už jen zapomenout, on nedokáže odpustit. A protože se spravedlnost nekoná, bere ji do vlastních rukou. Není to detektivka, nebude tam vyšetřování, podezřelí ani stopy, od první kapitoly je jasné, kdo to dělá, jak a hlavně proč. A možná mu bude spousta čtenářů fandit.